Kdybych se chtěl stát členem horské služby, na co byste se mě ptal?
Na věk, fyzickou kondici, místní příslušnost – nemůžete bydlet v Praze a sloužit v horách. Na dovednosti jako lyžování, práce s lanem, znalost meteorologie. Je toho hodně.
Meteorologie – to je povinná zkouška?
Ano. Každý uchazeč musí projít školením a zkouškou, kde musí umět popsat meteorologické jevy, rozpoznat změny počasí a předpovědět jeho vývoj.
Ve službě horám Režisér Martin Vrbický se zaměřuje na témata spojená s přírodou a lidskou odvahou. Vzdává hold lidem, kteří chrání lidské životy v nevyzpytatelném horském prostředí. Dokument Ve službě horám režiséra Martina Vrbického připomíná 90 let od založení horské služby. Padesátiminutový snímek kombinuje archivní záběry, vzpomínky pamětníkům, výpovědi současných členů a působivé záběry z dnešní praxe horské služby. |
Ještě něco byste zkoumali?
Určitě by nás zajímal váš vztah k horám. I proto, že každý prochází nejprve dobrovolnou službou, tu dělá bez nároku na odměnu.
Dřív jsme neměli ani mobily
Vy osobně máte kořeny na horách?
Ano, pocházím z Jizerských hor, kde jsem vyrůstal. Do Krkonoš jsem jezdil k babičce do Rokytnice nad Jizerou. A měl jsem i příbuzné, kteří byli členy horské služby, takže jsem k ní měl blízko od malička.
K horské službě jste nastoupil v roce 1988. Jak jste v ní postupoval?
Začínal jsem tehdy jako čekatel, to mně bylo devatenáct. Rok nato jsem se stal členem. V roce 2000 jsem nastoupil jako zaměstnanec horské služby v Jizerských horách. O rok později jsem uspěl v konkurzu na náčelníka oblasti Jizerských hor, tuto funkci jsem vykonával až do roku 2021.
Co obnáší práce náčelníka horské služby?
Je to především organizace, nastavování systému služeb, koordinace dobrovolníků i zaměstnanců, komunikace s integrovaným záchranným systémem na krajské úrovni. Náčelník musí mít dostatek zkušeností a přehled, aby dokázal správně rozhodovat při záchranných akcích i při plánování rozvoje celé oblasti.
Kolik vás vlastně je?
V letech 2014 a 2015 bylo v celé republice kolem 90 profesionálů, dnes je jich 120, plus zhruba 350 dobrovolníků.
Jak to vypadá na konkrétních služebnách?
Záleží na lokalitě. Na klidnější Jizerce je například jen jeden člověk, o víkendu dva. Na Bedřichově nebo Tanvaldském Špičáku jsou minimálně dva, protože tam jsou lanovky a záchranné akce na nich vyžadují týmovou práci. Ve Špindlerově Mlýně je v zimě v terénu šest záchranářů a další dva jsou na stanici, jeden jako dispečer, druhý v autě připravený vyrazit.
Co když se musí do akce, například když spadne lavina?
Profesionálové okamžitě vyrážejí, jejich pozici na stanici přebírají dobrovolníci. Zároveň se vyhlašuje lavinová akce a během desítek minut se na místě sejde 30 až 50 lidí.
Jak se změnila technika od doby, kdy jste začínal?
Dřív jsme při hledání ztracených lidí neměli telefony, jen mapy a odhady. Pak přišly mobily, ale bez lokalizace. Dnes máme aplikaci Záchranka, přes kterou dostaneme přesnou polohu. Máme čtyřkolky, skútry na pásech, defibrilátory, ty už zachránily spoustu životů.
V posledních letech přibývá turistů, skialpinistů i bikerů. Co to pro horskou službu znamená?
Spíš než o rizicích mluvíme o potřebě přizpůsobit služby rostoucí návštěvnosti. Úzce spolupracujeme se zdravotnickou záchrannou službou, když v dané oblasti něco nezvládnou sami, nastupujeme my. Musíme být kdykoliv připraveni zasáhnout.
Existuje jednoduchý návod, jak se neztratit, neriskovat v horách?
Základem je mít mapu – nejen v telefonu, ale i papírovou. Před túrou si jasně říct, kam chci jít a jak dlouho to bude trvat. A vždycky dát vědět někomu, kam vyrážím a kdy se vrátím. Nebo to zadat do aplikace Záchranka, která v případě, že se neozvu, vyšle upozornění horské službě.
Jak moc mají být hory otevřené lidem?
Hory nejsou všude stejné. Alpy jsou rozsáhlé a lidé se tam rozptýlí. U nás jsou hory malé a extrémně navštěvované, typickým příkladem je Sněžka, takovou přeplněnost jsem nikde jinde nezažil.
Horská služba letos slaví 90 let. Jaký má toto výročí pro vás osobně význam?
Je to vlastně pohled do minulosti i budoucnosti. Minulost je spojená s našimi kolegy, kteří už jsou v důchodu, ale stáli u vzniku horské služby. Je potřeba připomenout, proč vůbec vznikla: lidé na horách se dostávali do nesnází, utrpěli úraz a nebyli schopni si sami pomoci. A to platí dodnes. Smysl naší práce se nezměnil. Jiná je technika, počty záchranářů a hlavně návštěvnost hor. Do budoucna je pro nás zásadní předávat zkušenosti mladší generaci, která po nás převezme štafetu, a platí, jde často o dobrovolnou činnost.
