Oblek je tvořen spoustou závaží umístěnými na trup, ruce, nohy i krk, dále nákoleníkem s bodci či brýlemi, přes které je vidět tak desetina „normálního obrazu“.
Běžně ho využívají ke vzdělávání pracovníků v sociálních službách čili pečovatelů a zdravotnického personálu. „Každý by si pak měl odnést pochopení, jak se cítí nemocný senior ve svém sociálním prostředí, jaké má omezení pohybové, zrakové, zvukové. Po zkušenosti s gerontooblekem by měl člověk pochopit, že k péči potřebujeme trpělivost, vlídný přístup, úsměv a ochotu,“ popisuje garantka sociální a zdravotní péče v centru Doubrava Dagmar Malá.
Právě v tomto centru, pečujícím o klienty v pokročilém věku, se zkouším do kůže seniorů vžít. Poté, co mě „oblepí“ závažím, mi sice těžknou nohy i ruce, ale stále se cítím relativně fit. S každou minutou, co oblek tahám, jsem ale unavenější. Když si sednu do křesla, abych si odpočinul, zjišťuji, že bez pomoci rukou už se nezvednu. Přitom teď v mých třiceti ze židle běžně vyskočím jako laňka.
Kdykoli se navíc při sedání snažím ohnout koleno, do kůže se mi vrývají bodce umístěné v nákoleníku. Když se snažím běžet, zvládnu maximálně trochu rychlejší chůzi. Ohnout se pro něco? Najednou zdlouhavý proces. A to se ještě musím přidržovat. Navíc přes brýle sotva vidím.
VIDEO: Reportér Smlsal přibral 50 kilo. Aby zažil pocit být tlustý |
Který věk oblek simuluje, se nedá přesně říct. „Tam je podstatné, zda senior trpí vážným chronickým onemocněním. Pokud by to byl zdravý senior, tak myslím, že by oblek simuloval osmdesát a víc let. Pokud má člověk vážné chronické onemocnění nebo počínající demenci, tak může simulovat už od padesáti let,“ popisuje Dagmar Malá.
Po sundání obleku zkouším i sluchátka, která mi do uší pouští nepříjemné zvuky. Například šum či vysoký tón. Mají mi přiblížit pocit, kdy staří lidé špatně slyší. Když se pak bavím s paní garantkou, pochytávám jen některá slova. Navíc zvuk způsobuje, že mám problém udržet pozornost.
Kvůli třesu jsem se ani nenajedl
Největší šok ale přichází v okamžiku, kdy mi „dopřejí“ zažít stařecký a následně Parkinsonův třes. Oblékám si speciální rukavice protkané jemnými drátky. „Z krabičky, která je k rukavicím připojená, vycházejí vzruchy do svalů ruky,“ popisuje Renata Kratochvílová Křemenová, která pracuje jako externí lektorka pro Asociaci poskytovatelů sociálních služeb.
Nejprve mi pouští do rukou stařecký třes. Cítím jen lehké mravenčení. Bez problému zvládám jíst polévku, pít čaj i psát. „A teď Parkinsonův třes,“ říká lektorka a točí kolečkem na krabičce.
VIDEO: Mistr Šonka vs reportér Smlsal. Utkali se v letecké akrobacii |
Donést lžíci z talíře do pusy je najednou nepředstavitelný problém. Polévka je všude, jen ne v mých ústech. Čaje se sice napít dokážu, ale jeho hladina připomíná rozbouřené moře, jak se mi ruce klepou. Když pak zkouším na pobryndaném stole psát, je to absolutně nečitelné.
Neskutečně si oddechnu, když paní lektorka třes vypne.
Upřímně řečeno, zkušenost s gerontooblekem mě vyděsila: zvlášť když vím, že do této fáze života se jednou dostaneme téměř všichni. Na druhou stranu jsem si začal víc vážit toho, co všechno teď ve svém věku mohu dělat bez jakéhokoli omezení.
