Propojení fyzioterapie a silového, kondičního tréninku je už dnes na západě docela běžné, vysvětluje Martin Snášel přístup, který u nás může leckoho zarazit.
V rozsáhlém rozhovoru objasní, co to je komplexní diagnostika, vyloží rozdíl mezi aktivní, silovou rehabilitací a běžnou fyzioterapeutickou praxí. Dotkne se příčin bolesti zad, naznačí, jak ve středním věku začít pečovat o své tělo, po letech blahovolného nicnedělání, za které snad zatím ještě nepřišel trest, které se však s výhledem na pokročilejší věk nevyplatí. Připomene dva svaly, které jsou neprávem přehlížené, a cvik, který je podle jeho mínění pro běžný život nejužitečnější.
Na anketní způsob se poté dotkne odmítání strojů ve prospěch „old school“ tréninku, prozradí svůj náhled na módní koncepty, pro něž je magickou a nejdůležitější partií střed těla. Zmíní přínosy i limity masáže, okomentuje trend zavrhování prášků proti bolesti.
Před samotným rozhovorem ještě vytkněme, že čtenáře a čtenářky iDNES.cz provedete video seriálem nejen o bolesti zad. Pro koho bude určený?
Těžit z něj může doslova nejširší veřejnost, představí doporučení a cviky, které lze naprosto bez potíží zařadit do běžného života, všedního provozu. Bez potřeby tělocvičny, pomůcek, tréninkových programů. Jejich cílem je zdravější život lidem zpřístupnit, ne je stresovat nadměrnými nároky.
Co cyklus, který startuje na Xman.cz v pondělí 11. listopadu, nabídne?
V první dílu akceptujeme, že mnoho lidí zkrátka neunikne sedavé práci – ale řekneme si, jak na ni, aby nepáchala velké škody na těle. Probereme iluze o hledání „ideální“, „nejlepší“ pozici při sezení, poradíme, co je účinnější. Nato si ukážeme jednoduché cviky, jakými sezení proložit. Následně se seznámíme s cviky na chronickou i akutní bolest zad.
K rehabilitaci patří silový trénink
Začněme tím, co by laika u vašeho přístupu překvapilo asi nejvíc. Kdyby nakoukl do vašich terapií, našel by klienty, co přišli s bolestí zad, jak dělají mrtvé tahy (zvedání zátěže, například velké činky, ze země, s pokrčenými koleny, kyčlemi – pozn. red.). To překvapí, obvykle známe spíš léčení ve stylu: lékař doporučí klid, fyzioterapeut poté dva tři cviky – a vraťte se do běžného provozu, máte hotovo.
Odpočinek na samém začátku bezesporu prospěšný je, to nám říká i věda. I když nebude stejný pro všechny lidi s obdobnými potížemi, ale individuální. Jenže poté by měla přijít na řadu aktivní a systematická rehabilitace. A ta zahrnuje i silový trénink.
Proč?
Protože bolest je vyústěním dlouhodobého problému. Podívejte se, bolest zad, vyhřeznutí plotýnky, stenóza (zúžení páteřního kanálku s postižením nervových vláken), listéza (narůstající posun obratlů), mnoho obtíží se zády je spojeno s nějakou svalovou inhibicí (potlačení svalu), dokonce atrofií (ztráta svalové hmoty). To jsou podmínky vzniku oné bolesti – a efektivní terapie musí tyto podmínky vyřešit. Neobcházet je. Takže se musí zajímat o extenzory páteře, o svaly kolem kyčlí, flexory kyčlí, ty bývají zasažené často. Samozřejmě částečně i břišní svaly, i když ty nejsou tak klíčové, jak se tváří, a jsou u nás velice přeceňované.
Zaměřit se na ony svaly znamená je posílit.
Ano, potřebujeme je dostat na nějakou výši síly. Nejen maximální síly, ale i svalové vytrvalosti, zvýšit aktivaci motorických jednotek. Dám příklad: Stuart McGill, špičkový světový expert na biomechaniku páteře, používá známý Biering-Sorensonův test nejen extenzorů páteře. Testovaný by měl na 90stupňové extenzní lavici vydržet držet tlak téměř dvě minuty.
Praxe je taková, že když onen test udělám byť jen na 45stupňové lavici s lidmi po akutní fázi bolesti nebo po operaci páteře, vydrží třeba jen dvacet sekund. Z toho je zřejmé, že ta vytrvalost, schopnost aktivace extenzorů páteře je velice ponížená. A problém je, že mnoho konceptů se na extenzory vůbec nezaměřuje, naopak před nimi varuje, obchází je, dělá cviky spíš na břicho. Nebo posilování opomíjí úplně. To není úplně šťastný, úspěšný způsob.
Nepředpokládám však, že klienty hned postavíte k velké čince.
Trénink síly je jeden aspekt rehabilitace, systematičnost je její druhý důležitý rys. Běžnou praxí je, že od fyzioterapeuta odejdete se dvěma třemi cviky à la DNS (dynamická neuromuskulární stimulace, diagnostický a terapeutický koncept Pavla Koláře, pozn. red.), které klient dělá pořád dokola. Nebo se cviky SM Systému (spirální stabilizace páteře Richarda Smíška, pozn. red.), které se též vlastně dokola opakují. Potíž je, že něco takového může fungovat jen v počáteční fázi, kdy však může fungovat de facto cokoli, třeba jóga.
Moji klienti, klientky proto procházejí fázemi, čtyřmi, pěti, šesti. Když mě bolí koleno, patří do toho skokové cviky, plyometrie. Jde-li o rameno, obnáší to hodová cvičení, výbušnost v rámci ramene. V případě bolesti zad to jsou tahy, zpočátku samozřejmě s malou váhou, s omezeným rozsahem pohybu, malou intenzitou, cílené do oblastí, kde potřebujeme vyvíjet stres, tlak speciálně. Postupně náročnost zvyšujeme. Ony cviky nám slouží též jako testy, sdělují nám, v jakém stavu svaly jsou, zda je člověk připraven na bezpečný a efektivní přechod do další fáze. Člověk je tak posílán do běžného života a plného výkonu po celé baterii testů. Taková terapie trvá delší dobu, přirozeně. Ale valná většina lidí, kteří ji podstoupí, dosáhne úspěchu. Je to aktivní přístup, kdy je strůjcem léčení klient.
A co na to klienti, nevzpírají se, nejsou zaskočení? Co dejme tomu pětapadesátiletá paní, které představíte železo a řeknete jí, že ji čekají mrtvé tahy?
Větší část ke mně přichází nejen s tím, že má dobré reference, ale i s tím, že jaksi tuší, že… to bude jiné. A chce do toho jít, mnohdy proto, že již neúspěšně prošla mnoha léčeními. A já samozřejmě přihlížím ke konkrétní osobnosti, na někoho jsem pomalejší, aby měl pozvolnější přistání. To může záviset také na míře a vnímání bolestí. Základ je však stejný.
Mluvil jste o návratu do běžného provozu, plného výkonu.
… tím jsem samozřejmě nemyslel jen na aktivní sportovce s extra cíli, pro někoho je plným výkonem dát si túru na Sněžku, dopřát si sobotní cyklistickou trasu kolem chaty.
Jasně. Ale to vlastně znamená dovést léčeného člověka kvalitativně nad předchozí stav, ve kterém byl před bolestí, ne? Protože z onoho stavu bolest vzešla.
Já ani vůbec nevím, co znamená předchozí stav. Když k nám přijde klient se zraněným kolenem, nemůžu vycházet z toho, že stav druhého, nezraněného kolene je tím „předchozím stavem“ a brát si ho za cíl. Problém je už v té chvíli bilaterální, protože člověk slábne už jaksi celkově, dekondice postihla i nezraněnou končetinu, to nám dnes již potvrzují i studie. Takže musím vycházet z progresivnějších kritérií, než aby mně šlo čistě o návrat na úroveň nezraněné končetiny. Potřebuji to dostat na vyšší úroveň.
Kromě rehabilitace se věnujete tomu, co jí vlastně předchází, diagnostice. Přesněji diferenciální diagnostice. Představíte ji?
Je to přístup, který umožňuje pečlivější rozpoznání problému, který za bolestí stojí. Oddělit od sebe všechny možné příčiny. Když někoho bolí hýždě, není za tím jen jedna věc, může jich být i třeba osm. Dokážete je rozlišit právě s pomocí metod diferenciální diagnostiky. Patří mezi ně sada provokačních testů, jejichž cílem je kontrolovaně vyvolat bolest – a nasměrovat se tak k její příčině. Manuální, silové testy, testy pohybového rozsahu daného kloubu, funkční testy, pohybové, používám například také dynamometr, který změří maximální tlak, sílu v daném pohybu.
To vše utváří celkový obraz, k jeho přečtení, pochopení, interpretaci je pak zapotřebí další prvek, zkušenosti a znalosti. A to je práce na celý život. Něco jsem jí už za ta dlouhá léta udělal, mám za sebou přes 12 tisíc diagnostik.
