Frankie se vám říká celé roky. To jméno s vámi srostlo tak, že už nikoho ani nenapadne ptát se, jak k tomu došlo. Kdy a proč jste však tohle jméno dostal?
Vzniklo to hned na začátku mé závodní kariéry. Důvodem rozhodně nebylo, že bych chtěl být světovej. V roce 1987 jsme jezdili do Anglie, a tam když komentátor nemůže přečíst nějaké jméno, upraví si ho podle sebe. Tak mi začali říkat Frankie. Hodně rychle se to vžilo a už mi to zůstalo.
V letech 1986 a 1988 jste se na Liazu zúčastnil závodu Paříž - Dakar. Dnes je to docela jiný závod. Jak proměnu vnímáte?
Pro mě byl Dakar jenom jeden, ten v Senegalu. Já ten původní, africký Dakar ještě zažil. V roce 1988 jsme ujeli asi 17 tisíc kilometrů a byli druzí jen o 9 minut 23 sekund za Karlem Lopraisem. Dneska je to jihoamerická rallye. Tenkrát to bylo dobrodružství, kdy si všichni sáhli na dno.
Zabrat však dá týmům jistě i dnes.
Dneska si na dno taky sáhnou, nijak to nepodceňuji, protože je to opravdu těžká rallye. Ale závodníci tam už mají zázemí, sprchy, fyzioterapeuty, jídlo... My jsme dojeli, něco rychle snědli a šli opravovat auta. Spali jsme dvě hodiny a zase jeli. Osprchovali jsme se v Paříži, někde v polovině trasy a pak až v Dakaru. Spali jsme ve spacáku vedle auta, bylo to tak normální. Když se něco začíná, vždy je to veselejší. (smích)
Kdybyste měl porovnat svou okruhovou LIAZku z roku 1987, na níž jste debutoval na Hun-garoringu, se svým současným MANem, jaké největší rozdíly byste vypíchnul?
Technika šla za posledních třicet let neskutečně dopředu. I tehdejší LIAZ bylo na svou dobu špičkové auto. Tehdy jsem měl 300 koní, kdežto můj současný MAN jich má 1 200. Ale jak říkám, i tenkrát to bylo auto, se kterým jsme mohli bojovat o titul. Díky němu jsem byl dvakrát vicemistr Anglie a dvakrát vicemistr Evropy.
Je šance, že by automobilka LIAZ mohla někdy v budoucnu znovu ožít?
Dělal jsem léta na vývoji a se značkou LIAZ je spojená velká část mého života. Denně tam do práce chodily tisíce lidí. Když jedu dnes kolem areálu, mám oči pro pláč. Nemyslím, že by LIAZ dnes mohl konkurovat velkým výrobcům kamionů, ale mohl se udržet alespoň v komunálu s auty do města. Myslím však, že došlo k několika špatným rozhodnutím a i přes několik pokusů o obnovu už LIAZ nikdo nevzkřísí.
Nadáváte taky na náklaďáky na D1, nebo pro ně máte pochopení?
Lidé na kamiony často nadávají. Ale když přijdou ráno do krámu, chtějí mít v regálech čerstvé rohlíky a chleba. Dopravu potřebujeme. Řidiči musejí dělat povinné přestávky, což je v pořádku, protože jsou pak odpočinutí, ale problém je, že pro ně neexistují odstavná parkoviště, takže nemají kde stát. Proč pro ně nejsou parkoviště? Oni smějí jet 4,5 hodiny, ale poslední hodinu hledají místo, kde nechají auto. Jsou to chudáci a já s nimi soucítím.
Frankie VojtíšekDnes šestapadesátiletý jezdec začal svou kariéru v kategorii autocross bugy, v roce se však zamiloval do tahačů. Od roku 1987 závodí v European Truck Racing Championship. Do roku 1999 jezdil ve voze Liaz a Škoda Liaz. V letech 2000 až 2009 přesedlal do speciálu Renault Premium. Od roku 2012 závodí v tahači MAN. Frankie Vojtíšek pojede hlavní závod ETRC v Evropských závodech tahačů Czech Truck Prix, které se konají v Mostě od 1. do 3. září. |
Takže vás kamiony na dálnici nerozčílí?
Občas ano. Rozčílí mě, když se tři kilometry předjíždějí, protože jeden jede 91 a druhý 92 kilometrů za hodinu. A o dálnici D1 raději ani nemluvit. Jezdím po celém světě a vidím, že například v Chorvatsku nebo ve Španělsku vznikají nové dálnice i tam, kde se musí stavět ve skále. Pracuje se čtyřiadvacet hodin denně. U nás na D7 do Chomutova stojí stroje. Když se nad tím zamyslím, mám husí kůži, jak jsem naštvanej.
Narval jsem to do zdi. Ve 150 km/h
Jak se léta závodění podepsala na vašem civilním řízení?
Někdo by si možná řekl, že jako závodník budu jezdit rychle i v civilu, ale tak to není. Nejezdím rychle, jezdím bezpečně, i když svižně. Naučil jsem se být tolerantní. Dneska se lidi chovají na silnicích šíleně a za nehody si hodně často můžeme sami. Máme možnost handsfree, ale tolik řidičů esemeskuje, telefonuje, nevěnuje se řízení. Je to nešvar dneška.
Co vám dalo závodění obecně?
Naučilo mě lidem odpouštět. Když vám někdo něco provede a jste plný adrenalinu, naštvete se, ale musíte to umět překonat. A taky díky závodění umím ocenit přístup lidí kolem sebe. Mluví se o mně, protože jsem řidič, ale co bych byl bez mechaniků? A co teprve bez rodiny? Podrží vás v těžké době, to pak člověk pochopí, co je rodina. I co je zdraví, o kterém jsme jako mladí mluvili nazdařbůh. Je to největší lidský dar. O tom to je a opravdu věřte, že vím, o čem mluvím.
Loni jste měl během závodu na Hungaroringu vážnou nehodu. Co se stalo?
Závod jsem měl dobře rozjetý a celou dobu jsem se držel na druhém místě. Mohl z toho být nejlepší výsledek sezony, ale padesát metrů před cílem do mě najel maďarský jezdec Norbert Kiss a já to ve 150 kilometrech v hodině narval do zdi. Skončil jsem pouhých třicet metrů před cílem. Nikdy nepovažuji nic za jisté, dokud neprojedu cílem, přeci jen je to technický sport.
Myslíte teď víc na možná rizika?
Žádný blok v hlavě nemám. Kdybych ho měl, mohl bych rovnou zaparkovat u krajnice a přestat závodit. Uvědomil jsem si však, jak moc jsou důležité ochranné rámy podle předpisů Mezinárodní automobilové federace.
Mluvil jste o odpouštění. Odpustil jste i Kissovi?
Ano. Chvíli jsem se na něj nemohl dívat, ale teď už se normálně bavíme.
