Na lepší den to vyjít nemohlo. Pátek třináctého, červen 2025. Chvíli před desátou hodinou se do rozlehlého asfaltového parkoviště u kempu v západočeské Aši opírá dopolední slunce. V hlavě se mi honí, k čemu jsem se to k čertu upsal. Proč by někdo příčetný kroužil po přírodním okruhu bez vidiny konce? Je v tom určitě dávka masochismu, influenceři to rádi označují heslem „vystoupení z komfortní zóny“.
Čtenář těchto řádek si jistě dokáže domyslet a možná ještě lépe než sám redaktor ví, v čem novinářská práce spočívá. Základem jsou dlouhé hodiny sedavé kancelářské práce, z nichž se dříve nebo později stane stereotyp. A když se k tomu přidá absentující slezina a útrapy s epilepsií, je zaděláno na problémy. Běh byl pro mě vždy tak trochu lékem, ať na prvoplánové zvednutí sebevědomí, tak na duševní rovnováhu, která pod návalem veskrze negativních zpráv z celého světa trpí.
Před pár lety přišel kamarád Pavel s myšlenkou, jestli si nezaběhnout nějaký ten ultramaraton. Volba tehdy padla na první ročník Mikulovského Ultra Trailu. Dvaapadesát kilometrů a 1 400 nastoupaných metrů jsme dali za šest a půl hodiny. Bolelo to, ale zážitek to byl k nezaplacení. Jenže nadšení po závodě vyprchalo a běh šel vzhledem k práci na vedlejší kolej.
Až letos v březnu dorazila od Pavla zpráva s odkazem na jakýsi netradiční závod v západním cípu Čech. Dopesace Backyard Ultra, který pořádá parta tamních běžeckých nadšenců. Akce s punkovými základy, kde se nehraje na dárkové tašky, hlasitou hudbu ani tisíce lidí na startu. Koncept závodu je prostý: backyard ultra vymyslela americká běžecká legenda Gary „Lazarus Lake“ Cantrell. Každou hodinu závodník vyráží na 6,706 kilometru (4,167 míle) dlouhý okruh, pokud se následující celou hodinu nedostaví opět na start, vypadává a ve výsledkové listině si vyslouží zkratku DNF, tedy „nedokončil“. Vítězí ten, kdo zdolá nejvíce okruhů. Proč takto podivná vzdálenost? Za 24 hodin běhu urazí účastníci přesně sto mil.
Minimalistické zázemí, skládací stoličky a stoleček nesmí chybět.
Pro překonávání osobních rekordů je takový závod jako dělaný, z logiky věci nejde o rychlost, ale vytrvalost. Kdo si chce posunout vzdálenostní maximum, tady má ideální příležitost. Každý okruh se vrací do prostoru startu a cíle, kde se může občerstvit. Ti nejlepší dokážou běhat několik dní, aktuální světový rekord drží Polák Łukasz Wróbel, který si na letošním závodě Legends Backyard v Belgii připsal 116 okruhů a uběhl tak 777 kilometrů.
Po krátkém rozmýšlení jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Na trénink jsme měli s Pavlem pouhé tři měsíce, což je zcela v rozporu s poučkami a radami zkušenějších běžců. Příprava nespočívá jen v polykání kilometrů, kterých za měsíc padnou i tři stovky. Ladí se pomalé tempo, jeden okruh je ideální urazit kolem 45 minut, či doplňování kalorií od energetických gelů přes brambůrky až po instantní nudle. Fajnšmekři se nebojí ani pití coca coly se solí.
Dvanáctého června se v titěrném vozítku Kia Picanto vydáváme směr kemp v Aši. Na místě nás vítá příjezd vyznavačů historických motorek, na korbě doprovodného náklaďáku si s sebou přiváží i bečku piva. „To bude v noci veselo,“ říkám si v duchu a už dopředu se loučím s kvalitním předzávodním spánkem. Stavíme stany a čekáme, až dorazí Pavel Fuksa, hlavní organizátor závodu. Po výměně zdvořilostních frázích je jasné, že tohle bude běh v rodinné atmosféře.
Gong v kufru a čůrací rytmus
Jenže ta noc! Nasoukán ve spacáku manželky, který hrdě obývala ještě ve svých náctiletých letech, trpím. „Kus hadru“, který z boku slibuje komfortní spaní do dvanácti stupňů Celsia, nedostačuje. Klepu se zimou, drkotání zubů přehlušuje bodrý smích pánů motorkářů. Je jedna hodina ráno a konečně usínám. V šest už zase zírám do třepotajících se stěn stanu. „Tohle nemá smysl,“ zašeptám a lezu ven do chladného rána s vidinou snídaně.
Z 36 účastníků v kempu noc před startem přespávala jen hrstka, od časných ranních hodin se proto začínají sjíždět všichni ostatní. Hodinu před startem s Pavlem přesouváme svoje věci blíž k zázemí a „ředitelství“ závodu. Skládací stolička, stolek a taška plná jídla a pití. Z posedávání nás vytrhnou tři zapískání na píšťalku oznamující tři minuty do startu.
Se dvěma zapískáními se přesouváme na start. Deset, devět.... A už běžíme, tedy přesněji řečeno, ploužíme se. Jak bylo řečeno, tady nejde o rychlost a tempo tomu odpovídá. Pár stovek metrů po asfaltu a rázem sbíháme po lesní cestě směrem ke sjezdovce. Ve špalíru lidí se klábosí, kopečky nemá smysl běhat, jakákoli ušetřená energie se za pár hodin bude hodit. Snažím se zapamatovat mezičasy na konkrétních bodech. Polovina okruhu a 23 minut, ideální. Za 45 minut máme za sebou první kolo.
Soukám do sebe polovinu toustu s arašídovým máslem a džemem, zapíjím ionťákem. Žádný shon se nekoná, posedávání v příjemně chladivém vánku přerušuje píšťalka, kolo číslo dvě jako přes kopírák, chtělo by se říct. Tělo funguje a pomalu najíždím na rytmus „každé druhé kolo na hajzlík“. Čirá barva, hydratace tedy probíhá dobře.
Odpadají první běžci, tiše a bez povšimnutí. Až Tomáše Reinbergera, jednoho z účastníků, napadne spásná myšlenka. „V kufru mám gong, tak bychom ho sem mohli dát a každý si při odstoupení zazvoní,“ zahlásí. A jak zavelel, tak se stalo. Z konce účasti v závodu se stává rituál zakončený potleskem od těch, kteří ještě pokračují.
Boj o přežití
Po pěti kolech a blížící se maratonské distanci mě překvapuje, jak vše funguje. Kolena trochu bolí, ale to je při delších vzdálenostech normální. Sebechvála se mi rychle vymstí. V kempu do sebe posílám první energetický gel, koncentrované sacharidy v malém pytlíčku s opičákem na logu. Kousek toustu navrch. A proč to nezapít colou?
Pár kilometrů šestého kola a je mi jasné, že tohle se nepovedlo. Žaludek protestuje pod náporem sladkých šmakulád a já trpím. Na konverzování se spoluběžci rázem není nálada, s úporným výrazem ve tváři se sunu kupředu. Je mi na zvracení. Pohled na hodinky v polovině okruhu mi však hlásí, že jsem jenom minutu za průměrným časem. V kempu volím jinou taktiku, prolívám se vodou a žaludek vyplním malým kouskem sendviče.
Zprvu se běhalo ve větších skupinkách.
A je to tady, maraton za mnou, žaludek se uklidňuje. Nic nebolí a okruh číslo sedm je za odměnu. Jenže radost netrvá dlouho, už při doběhu se mi nějak divně dýchá. Při hlubším nádechu se rozkašlu a nevím, co s tím. Při posedávání a čekání na prokletý zvuk píšťalky se mi zase dělá blbě od žaludku. V hlavě mi běží citát Lazaruse Lakea: „Nejtěžší část trati je mezi vaší židlí a místem startu.“ Teď to bude boj o přežití.
Dýchání se nelepší, tělo protestuje. Sedm hodin běhu se mu nezamlouvá a dělá vše pro to, abych přestal. Snažím se to nevnímat, jenže hlava jede a vymýšlí si katastrofické scénáře. „Máš epilepsii, neblbni, jeden záchvat, vezmou ti řidičák, dají ti jiné prášky a bude to zase jako kdysi, když to bylo fakt blbý,“ říkám si pro sebe.
Rozhoduji se, že na to půjdu diplomaticky. Osmé kolo dokončím a uvidí se. Ještě před závodem jsem měl na mysli tři cíle: nezabalit to jako první, zadruhé překonat osobní rekord na vzdálenost, který jsem měl do té doby z jednoho špacíru 62 kilometrů, no a snem by bylo pokoření sta kilometrů. Poslední bod je v nedohlednu, ale deset kol? To by mohlo vyjít.
Když už víš, že to dopadne
Po osmi hodinách běhu musím nějak zvládnout ještě dvě kola, tedy 13,4 kilometru. Za normálních okolností směšně krátká vzdálenost, se zničeným tělem slušná výzva. „Do hodiny mám zatím velkou rezervu,“ přesvědčuji sám sebe. Pavlovi říkám, ať už běží sám, nechci ho zdržovat. Start do devátého kola volím konzervativní, rychlá chůze a postupně cupitavý běh. S překvapením mám početnou skupinu lidí pořád na dohled.
Sám sebe však brzdím, hlavně to nepřehnat. Dýchá se pořád špatně, ale postupně si na to zvyknu. V cílové rovince devátého kola koukám na hodinky a nevěřím svým očím. „Jenom o dvě minuty pomalejší než standard?“ ptám se sám sebe. Usedám do křesílka a přichází uklidnění, všechno secvakne dohromady a mně je jasné, že stovka dneska nepadne, ale osobák je blízko. Ještě jedno kolo.
Pozávodní regenerační strava.
Teď už nezáleží na tom, jak rychle ho poběžím, hlavně se vejít pod hodinu. Mezičasy jsou pomalejší, šourám se podél ostatních běžců, štempl DNF a zazvoněním na gong si už připsalo šestnáct lidí. Ostrá zatáčka a poslední kopec. Už vím, že času mám víc než dost. V klidu ho celý vyjdu, běžet není potřeba, poslední zbytky sil si nechávám na seběh do cíle. Desátý okruh za 51 minut a 40 sekund. Osobák pokořen, 67,1 kilometru, nastoupáno asi 800 metrů, celkový čas běhu 7:49:31. Musím si na chvíli sednout.
Deset okruhů bylo zjevně pomyslným stropem, ať už výkonnostním, nebo předem stanoveným, pro spoustu závodníků. Gong nepřestává znít, jako sedmý v řadě na něj na této distanci zazvoním i já. Když slyším potlesk, i v jinak cynickém člověku se probudí dojetí. Pozávodní rutinu mám připravenou: proteiňák, nealko pivo, instantní nudle a sprcha. To vše během dvaceti minut.
Epilog
Pavel pokračuje dál a já se alespoň na pár kol měním v decentní support. Připravuju oblečení, distribuuji suché rohlíky. A mám vždy asi padesát minut na rozjímání a bilancování. Co byl vlastně cíl toho všeho? Sto kilometrů? Nebo spíš překonání sebe sama a vystoupení z ubíjející pracovní rutiny? Odpověď jsem našel v tom prokletém osmém kole, kdy už se nechtělo pokračovat, ale přesto jsem se zvedl.
Jenže nebylo to jen o tom. Dva dny v Aši mě utvrdily v tom, že komunita lidí nabalená na ultra běhání nemá konkurenci. Ať už jde o backyard závody, nebo regulérní mnohakilometrové pobíhání po horách, mezi těmito lidmi nejsou vítězové ani poražení. Nezáleží na tom, kolik toho máte za sebou, v utrpení na trati jsou si všichni rovni. Nikdo se vám nevysměje, všichni ochotně poradí nebo povzbudí. A nemusí to být pouze na trati, ale i na sociálních sítích. Michal Kudrna nebo Petr Jilg budiž příkladem. Jen málokterý sport se může pochlubit něčím takovým.
Berrouche o překonávání limitů: Láká mě zažít halucinace, ultra běhání je hrana |
V deset večer mě přemohla únava, došoural jsem se do stanu, navlékl na sebe snad všechno oblečení a nasoukal se do spacáku. Pavel tou dobou ještě běhal, já instantně upadl do kómatu. V půl sedmé zapínám mobil a na něm vidím dvě zprávy. První z jedné hodiny ráno, screenshot ze Stravy a na něm sto uběhnutých kilometrů. „Takže to dal,“ pousměji se. Druhá zpráva je o hodinu a půl novější. „Ráno mě pravděpodobně najdeš v kuchyňce u záchodů,“ stojí v ní a následuje emotikon hovínka a smajlíku. Sto kilometrů si muselo vybrat svou daň. Ale stálo to za to.
Vítězem druhého ročníků závodu se nakonec stal Jan Bouda, který si připsal 19 okruhů, tedy 127 kilometrů. Medaili z dílny Lazaruse Lakea si převzal až v sobotu ráno, bez velkých fanfár i stupňů vítězů. Jen za potlesku „hrstky přeživších“. Tak, jak je u malých ultramaratonových akcí zvykem.
Běhání pro dobrou věcZávod měl i charitativní rozměr. Závodníci posílali za každý uběhnutý kilometr libovolně vysoký příspěvek pro Agátku, dceru jednoho z kamarádů organizátorů závodu. Agátka se narodila s vrozenou vadou mozku, která způsobuje epilepsii, psycho-motorické opoždění a vadu zraku. Agátce budou v srpnu tři roky, a ačkoliv ještě nemluví a samostatně nechodí, moc ráda by se do toho pustila. Nakonec se od všech startujících podařilo vybrat 25 000 korun. Peníze budou použity na rehabilitaci, konkrétně dětskou fyzioterapii, hipoterapii nebo klinickou logopedii. |
