Běhat navíc začal loni v létě a ambice dostat se na maratonskou startovní čáru rozhodně neměl. „Můj vztah s během začal jednoduše, je to totiž nejekonomičtější sport. Když jsem začínal, jen jsem nazul staré tenisky, vyšel před dům a rozběhl se. Jinými slovy, vstupní kapitál nula nula nic,“ vysvětluje pedagog Vysoké školy ekonomické v Praze.
Pokládá se pořád za spíše svátečního běžce, běhá pocitově, tepovou frekvenci si nikdy neměřil. Přesto se letos na jaře vydal na pražský maraton. A zdolal ho, za čtyři hodiny a pět minut. „Byl jsem ale rád, že jsem vůbec doběhl, aniž bych přešel do chůze nebo si dokonce musel dát pauzu,“ přiznává.
V listopadu nakonec vyrazil na největší maraton světa. Trochu oklikou, neměl samozřejmě odběhaný počet maratonů, který prestižní akce předepisuje, na start se dostal v rámci charitativní akce tamní nevládní organizace.
Vítr a stoupání. A Wozniacka, Hatcherová i Pirk
„Newyorský maraton nebyl mým snem, za kterým bych houževnatě šel, ale když byl tady, vzal jsem to jako výzvu. New York mi vždy imponoval a lákalo mě běžet Manhattanem mezi mrakodrapy, v ulicích, které jsou jinak plné aut,“ líčí, ale se smíchem přiznává barvu: „No, pravda je, že po Manhattanu, po té jeho charakteristické části jižně od Central Parku, se vlastně vůbec neběželo.
A nezastírá ani to, že si sáhl na dno. Foukal chladný nárazový vichr, závodníci před začátkem čekali snad přes tři hodiny ve „startovní vesnici“ na Staten Islandu. Promrzl tam na kost. „Pořádně jsem se pak zahřál až někdy v půlce maratonu. Navíc i profil tratě byl náročnější než v případě Prahy. V New Yorku je několik nenápadných, ale táhlých a tedy docela zrádných stoupání. Praha je proti tomu čirá placka,“ porovnává.
S krizí se tedy setkal. „Na cílové rovince v Central Parku byla fantastická atmosféra, bylo tam provizorní hlediště a člověk si mohl připadat jako profi sportovec někde na olympiádě. Ale já ne. Už jsem jel z posledního a na vnímání okolí nezbývala moc energie,“ popisuje.
I tak však doběhl o minutu rychleji než v Praze a s pocitem, že překonal sám sebe, i když dodává, že výsledný čas „není nic extra“. „Profesor Jan Pirk, který se tradičně zúčastnil též, mě předběhl, měl, tuším, čas tři hodiny devětačtyřicet minut,“ říká, „je to obdivuhodné, kdybych v jeho věku dokázal, co on, budu si tleskat.“ Trať pokořila například i tenistka Caroline Wozniacka či herečka Terry Hatcherová.
S úsměvem Kovanda komentuje, že americká lokální ekonomika osvědčila lepší kondici než on. Po maratonu byly prý totiž všechny taxíky beznadějně obsazené, na scéně se však objevili rikšové s bicykly. Za minutu jízdy na rozvrzaném kole si však účtovali i pět dolarů, docela krátké svezení tedy mohlo vyjít i do stovek dolarů, tedy násobně výše, než jaká je cena za běžný taxík. „Ale někteří maratónci, znavení během do mdlob, to zřejmě prostě zaplatili, i když pak možná litovali,“ říká a dodává: „Ale v daný moment prostě rikšova nabídka pružně vyšla vstříc poptávce, byť impulsivní. Je to jeden z příkladů, že americký trh je stále dost pružný.“
