"Jsme na bedně," raduje se nad výsledkovou tabulí můj pilot Jindra Fikar.
Nesměle namítám, že jsme sice opravdu na průběžném třetím místě, jenže tandemů se do soutěže přihlásilo jen pět a jedni z našich soupeřů to po dvou letových dnech vzdali pro nevolnost.
"Žádná nevolnost, měli strach," mávne Jindra rukou a při lahvi bílého vína plánuje útok na druhou pozici.
Jestli má někdo na tomhle mistrovství strach, tak jsem to já, úplný nováček. Ale začínám si zvykat – ještě první den jsem při klouzání nad skalami omdléval.
Můžeme nahoru? Čekání na povolení ke startu bylo úmorné.
Druhý den se nám pak nezadaří vůbec, to se ani nestačím začít bát. Rozběhneme se ze stráně, na chvíli vzlétneme, ale deset dalších minut potom neobjevíme jediný pořádný proud vzduchu, který by nám pomohl vystoupat nad hory, pročež pokus vzdáme. "Hnijeme a hnijeme," říká mi Jindra a já dobře slyším zklamání v každé z těch slabik, protože mé ucho bývá ve vzduchu decimetr od jeho rtů.
Rekreačně dokloužeme na louku v údolí, kde nás překvapí veliké kameny a jak Jindra při přistání kličkuje, aby se jim vyhnul, drcne to a já si zarazím řemeny do klína. Hnus.
Sbalíme křídlo do batohu, s dvaceti kily na zádech dojdeme na benzinku pro lahváče a netušíme, že v horách kilometr nad námi jde právě v téhle chvíli o dost víc než o bolavý rozkrok.
Bambusův nocleh mezi medvědy a vlky
Druhý den to totiž nelétalo dobře skoro nikomu. V Bulharsku je vedro, země přehřátá, vysoko nad terén dokáže vystoupat jen málokterý závodník.
A odnesla to Olga, závodnice z Ruska. Obrovskou rychlostí padala na svah, točila se ve spirále, neotevřel se jí záložní padák. Zdálo se, že je po ní.
Piloti, kteří pád viděli, začali okamžitě přistávat, ačkoli v neznámé rokli všichni hazardovali se zdravím.
O den později si o té situaci povídám s dvaapadesátiletým závodníkem Bambusem, který zraněné Olze pomáhal tak dlouho, až musel vysoko v horách přespat.
Obloha byla paraglidingovými křídly jako tečkovaná.
"Viděl jsem," napije se dobrák Bambus piva, "jak u té rokliny rychle přistávají padáky, a tak mi došlo, že se stal průšvih. Serval jsem to na zem, kousek od hrany kaňonu, mezi šípkové keře."
Bambus doběhl k Rusce, ležící mezi kameny. "Byla při vědomí. Ostatní piloti ji odnesli do stínu, mluvili na ni, dávali jí pít." Tři hodiny čekali na helikoptéru, která na takovém terénu stejně nepřistála, musela si najít rovinku v nedalekém sedle. Chlapi do ní dopravili Olgu na zvláštním vozíčku. "Ta holka je obdivuhodná," říká Bambus. "I když měla přinejmenším zlomená žebra, ani nehlesla."
To už byl podvečer a Bambus, na rozdíl od mladších pilotů, kteří pomáhali s ním, nedokázal odstartovat. "Ale vlastně jsem se už docela těšil, že si tam nahoře udělám bivak. Měl jsem asi litr vody a jeden Fin mi dal na noc dvě klobásky a sušenku, takže pohoda. Nejdřív jsem měl trošku hrůzu z medvědů a vlků, ale spalo se mi dobře, lítaly meteority, takových deset jsem jich viděl. A druhý den dopoledne jsem pak v klidu přistál do údolí."
Jenom jedna věc Bambuse mrzela. Zatímco jindy si bere do vzduchu takzvané "přeletové trojpivo", tentokrát kdovíproč na plechovky zapomněl.
A potom se stal zázrak...
Den třetí vypadá zdaleka nejhůř. Dlouho se neví, má-li vůbec smysl závodit.
Na startovní louce je pětatřicet stupňů, ani kousek stínu. Pečeme se tu čtyři hodiny, všem už z toho vedra a nudy hrabe. Já počítám kobylky a čmeláky, ostatní si povídají stejné vtipy pořád dokola.
Pořadatelé se nás bojí nechat odstartovat, protože dvě zranění páteře už stačila. V poledne se pak konečně obětuje pár mládenců, kteří nebojují o body, a ozkouší situaci ve vzduchu. Říká se jim chrousti a jsou to takoví pokusní králíci – sledujeme, jak nemají šanci vzlétnout nad hřeben, jak jenom kloužou do údolí. Pokud možno na břeh nějakého jezírka, kde se za chvíli vykoupou.
Přivítání po přistání u městečka Karlovo
Ve tři hodiny to pořadatelé risknou a odstartují. "Lítejte opatrně," žádají nás.
Moc dobrý pocit z té situace nemám, ale všechno už je lepší než další hodina drastického opalování.
A pak se stane zázrak.
Rozběhneme se, vzlétneme do roje ostatních křídel a já za chvíli poprvé zažiju silný stoupák. Kroužíme v neviditelném výtahu, který nás zvedá každou vteřinu o čtyři metry výš.
Jsme ve dvou kilometrech, Jindro!
Jsme ve dvou a půl!
Takhle vysoko nad horami se najednou cítím mnohem bezpečněji. Dochází mi, že kdybychom teď začali padat, stejně máme minutu času, abychom křídlo v klidu opravili nebo abychom vyhodili záložní padák.
Nad každým kopcem se vytočíme pokud možno těsně pod mraky, načež se řítíme padesátikilometrovou rychlostí k dalšímu kopci, kde se znovu pokoušíme stoupnout. Konečně je chládek. Vytahuju z kapsy mobil a přímo za letu píšu domů, že jsem šťastný.
Po třech hodinách a čtyřiceti kilometrech přistáváme u městečka Karlovo, kde nám dělá publikum bulharský strejc se svým oslem.
Já si dám triumfální cigaretu a Jindra se podívá na nebe. "Zítra se závodit nebude, čeká nás déšť."
A já se přistihnu, že mi to je líto. Že chci letět co nejdříve zas.
