K basejumpingu jste se dostal od skákání z letadla. Co vás na něm překvapilo nejvíc?
Člověk si předtím plně neuvědomí to riziko. Když se kouká na videa na internetu, vypadá to skvěle, cítí z toho adrenalin, hrozně se těší. Jenže když stojí poprvé na skále a poprvé se mu stáhne hrudník, je to hrozně zvláštní pocit. Oproti skoku z letadla je strašně velký rozdíl v tom, že v letadle máš rychlost. Tady stojíš na místě. Odrazit se z pevného bodu a propadnout se do prázdnoty pod sebou je děsně zvláštní pocit.
Celý rozhovor s Karlem Bejšovcem nabídne Óčko Skydiver a basejumper bude jedním z hostů pořadu Drive televize Óčko v neděli 18. prosince ve 22 hodin. Povídat si s ním bude Jakub Buba Ouvín. |
Co vás baví na basejumpu víc než na skydivingu? Skok padákem musí být dlouhá euforie, basejump je oproti tomu rychlý, vše se semele v mžiku, ne?
Při basejumpu představuje adrenalin už jen to se na objekt vůbec dostat. Tady v České republice i v cizině jsou místa, po nichž basejumpeři touží. A utrhnout onen talisman sám, to je adrenalin. A unikátní je i vizuální vjem. Jak jsem říkal, odrazit se od objektu a vidět, jak k tobě jede zem, to je silný vjem.
Z jaké minimální výšky se dá skákat?
Vždycky říkám, že tak z šedesáti sedmdesáti metrů. Pak už je to obrovské riziko. Nízké skoky spočívají v tom, že člověk skočí, vyhodí padáček, ten se jen tak tak otevře – a už se přistává na nohy. Riziko zranění je mnohonásobně vyšší.
Jak se na basejump trénuje? Když přijedete na skálu, asi nedáte deset skoků za den, ne?
Ale ano. Záleží na oblasti. Když jedu do Švýcarska, vyjedu lanovkou, seběhnu pět minut z kopce, skočím, dole na parkovišti zabalím, uběhnu padesát metrů a jsem zase v lanovce. Tam je přes léto opravdu reálné udělat sedm až deset skoků za den.
V čem u tohoto sportu spočívá posouvání limitů? Jde o skákání z nižších a nižších výšek?
Basejump se dělí na seskoky ve wingsuitu, to je takový ten „veverčí“ oblek, kde mám větší plochu a doletím údolími mnohem dál. Tam záleží, jak daleko dolétnu, jakými údolími, jak blízko u stěny, u země. Potom jsou seskoky z objektů, ty motivují zase tím, že je třeba dostat se nelegálně na budovu a skočit ji.
Wingsuit vás neláká?
Já skáču v trackingsuitu, to jsou vlastně kalhoty a bunda, má to otevřené kanály, do nichž vlítne vzduch, zvětší se plocha a dá se na tom taky relativně odlétat od stěny. Technologie se posouvají i v tomhle odvětví, dělají se lepší materiály, dnes už se dá v tracksuitu ulétnout půlka toho, co ve wingsuitu. Člověk má ale volné ruce a nohy, takže je to trochu bezpečnější. A já si myslím, že i takhle už riskuju moc.
Wingsuit je tedy z basejumpových stylů nejnebezpečnější?
Určitě. Člověk musí mít hodně nalétáno, musí v tom být prakticky pořád. Každý víkend musí být v letadle, musí trénovat, skákat ze skal, kdy to jen jde, nejde to dělat jednou za rok. Při tomhle létání se člověk vystavuje hroznému riziko, při letu hrozí spousta rotací. Uděláš něco špatně rukou, dostaneš rotaci a to pak vede k fatálním následkům.
