Před čtyřmi lety jste se nechala slyšet, že váš muž má další kandidaturu zakázanou. Co se změnilo?
Nic, má ji stále zakázanou, jen mě neposlouchá. (smích) Řekl mi, že by se o to chtěl znovu pokusit, a jemu se dá těžko oponovat. Samozřejmě, že jeho důvody chápu a souhlasím s nimi, takže jsem se s tím nějak smířila.
Každý chlap má nějaký svůj sen, někdo chce lítat s letadlem, jiný procestovat svět a můj muž se chce stát prezidentem.
Takže jste nebyla zklamaná, když se váš manžel v minulých prezidentských volbách nedostal do druhého kola?
Bylo mi to líto kvůli němu, ale mně osobně se upřímně spíš ulevilo.
Fandíte mu tedy vůbec?
Mám na to přirozeně dva různé pohledy. Ten první je z hlediska rodiny. Máme dvě malé děti a samozřejmě nejsem šťastná, když je Marek málo doma. Pak je tu ale hledisko hodnot. Hodně se mi líbí to, co říká. Podporuji ho i v tom, že chce dát lidem alternativu, nastavit politice zrcadlo a nechce do kampaně investovat moc peněz.
Jinak se rozhoduje jen mezi „hlavními“ kandidáty, kteří mají peníze a za ty si udělají průzkumy, reklamu, perfektní marketing, postaví se do role favoritů a média jim to potvrzují. Takže proto mu fandím.
Kdyby ale měl na kampaň více peněz, asi by byl více vidět a měl větší šance, nemyslíte?
Určitě, ale to bych nechtěla. Je to plýtvání penězi, které se mají použít na lepší, potřebnější věci. Tím nemyslím pro nás osobně, ale na jakýkoliv jiný smysluplný účel.
Průzkumy nyní vašemu muži příliš šancí na druhé kolo nedávají, v těch posledních se jeho preference pohybují kolem pěti procent. Myslíte, že by měl větší šance, kdyby se průzkumy nedělaly?
Je to otázka. Přijde mi zvláštní, že třeba Petr Pavel měl od začátku hned dvacet procent. A Danuši Nerudovou zase před rokem a půl vůbec nikdo neznal. Je mi daleko sympatičtější, když je ta cesta nahoru postupná na základě dlouhodobé práce a podařené kampaně.
Což přesně dělá i Marek, odpracovává si to v terénu. Celé léto se jezdil potkávat s občany, ve všední dny, po práci i o víkendu. Ale média to úplně ignorovala.
Debaty rozhodují víc než průzkumy, myslí si prezidentský kandidát Hilšer |
Věříte v lepší výsledek než ve volbách v roce 2018, kdy se umístil pátý se ziskem 450 tisíc hlasů?
Tentokrát mi přijde silnější konkurence, a to především v marketingu. Vlastně je to hlavně o tom, kdo ho má nejlepší. Jako by všichni ostatní hráli podle pravidel Andreje Babiše, místo aby se ta pravidla snažili změnit.
Nelíbí se mi, jak Marka někteří vyzývají k tomu, aby odstoupil. On svou kandidaturu ohlásil už v roce 2019, sama jsem se tehdy smála, že je to moc brzo, ale byl jedním z prvních kandidátů. Nemyslím si, že je fér, aby ostatní kandidáti odstoupili a nechali to jen těm třem „favoritům“.
Jaké má váš muž podle vás atributy, aby byl dobrým prezidentem?
Je poctivý, spravedlivý, odvážný a akční, přitom konzistentní ve svých názorech a také empatický. To jsou vlastnosti, které chcete nejen od prezidenta, ale díváte se po nich, i když si vybíráte svého životního partnera, se kterým budete vychovávat děti. Osobně bych si taky přála, aby budoucí prezident neměl pochybnou minulost.
To narážíte na členství generála Pavla a expremiéra Babiše v komunistické straně?
Ano. Když se musí ohledně své minulosti obhajovat a nedokážou říct na rovinu, co dělali, tak to podle mě není dobře.
Svého zaměstnání bych se nevzdala
Před lety jste v rozhovoru také řekla, že si neumíte představit samu sebe v roli první dámy. To se změnilo?
Ne, to se také nezměnilo. Hodně by mi to změnilo celý můj dosavadní život, a to si moc neumím představit. Kdyby se to ale stalo, tak bych se tomu přizpůsobila. Mám smysl pro povinnost a dokážu si zorganizovat čas, třeba při mateřské jsem si dodělala doktorát. Teď o tom ale vůbec nepřemýšlím.
A umíte si představit, že byste se přestěhovali do některého z prezidentských sídel?
Ne, to vůbec ne.
Byla byste tedy pro, aby se Pražský hrad nebo Lánský zámek otevřely veřejnosti?
Jsem rozhodně pro, aby to příští prezident, ať jím bude kdokoliv, udělal. Pražský hrad by se měl daleko více otevřít lidem, životu a veřejným akcím. Tam by se toho dalo pořádat tolik, ale nic moc se tam neděje. Hrad je trochu mrtvý, už příliš dlouho.
Moniku Hilšerovou její povolání naplňuje a nedokázala by se ho v roli první dámy zcela vzdát.
Zjistily jsme, že máte strach z létání. Doprovázela byste i přesto manžela v roli první dámy na zahraničních cestách?
Sice se létání bojím, ale zvládla bych to. I teď letadlem cestuji celkem často a musím svůj strach pokaždé překonat. Dá se ovšem jezdit také vlakem, že. Jezdila bych, jak by to šlo i s ohledem na děti.
Žijete svou prací lékařky. Dokázala byste se jí vzdát?
Ne. Já bych i v případě zvolení mého muže prezidentem chtěla pokračovat ve své práci. Dá se to určitě nějak skloubit. Myslím, že by můj příklad mohl dokonce povzbudit ženy s malými dětmi, které pracují v náročnějších profesích.
Není nutné, aby se manželka prezidenta vzdávala svého zaměstnání, zvlášť když ji naplňuje a má smysl. Což věřím, že práce lékařky má, přišlo by mi škoda se toho vzdát. Vůbec myslím, že v 21. století se už nečeká od manželek politiků, že je budou jen „zdobit“.
Manželství je pro mě svátost, říká Fischerová. Eutanazii má za akt zoufalství |
Svého povolání jste se nevzdala ani na mateřské dovolené s ročním synem. Párkrát do měsíce chodíte vypomáhat do nemocnice. To vás práce tak baví, nebo cítíte i jinou motivaci?
Baví, ale zároveň se v medicíně všechno hrozně rychle mění a vyvíjí. Jakmile z toho člověk vypadne, ujíždí mu vlak. Takže i proto jsem se vrátila, nedovedu si představit, že bych byla s dvěma dětmi pět let mimo a pak se měla vrátit.
První dámy se tradičně věnují charitě. Pokud byste se jí stala, chtěla byste podporovat nadační projekty právě v oblasti medicíny?
Ano, to bych ráda. Zajímá mě paliativní péče, které se věnuje i klinika, kde pracuji. Určitě bych nezakládala nové charitativní organizace, ale spíše se spojila s nějakou fungující a využila případně svůj vliv na pomoc s vybíráním peněz a propagováním prospěšných projektů.
Muži by měli ženy víc pouštět mezi sebe
Váš manžel v dotazníku redakce iDNES.cz pro prezidentské kandidáty uvedl, že ženy podle něj nejsou dost zastoupené v rozhodování. Souhlasíte?
Určitě. Ženy nejsou zastoupeny nejen v politice, ale ani v řídících funkcích veřejných a soukromých subjektů, a je to bohužel nastavením celého systému. Existuje příliš mnoho překážek, se kterými se ženy musí vypořádat. Nejsou dostupné školky, dětské skupiny a možnosti flexibilních úvazků.
Vidím to teď u sebe. Není tady pořádná státní podpora pro denní péči o děti od jednoho roku věku. Dokonce i placená zařízení jsou často plná. Takže pokud si nemůžete dovolit chůvu, je to docela výzva. Zároveň mi přijde, že se na pracující čerstvé matky dívá společnost trochu skrze prsty.
Váš manžel je senátor a má možnost v tomto prosadit nějaké změny. Snaží se podle vás o to?
Sám nemůže změnit celý systém. Navrhnout třeba přijetí kvót na pevný minimální poměr zastoupení žen ve vedení institucí taky není řešení. Marek má smysl pro rovnost mužů a žen v sobě, nemusí o tom vůbec přemýšlet. Mohl by být příkladem muže, který ač má náročné povolání, o péči o děti a domácnost se dělí.
Tak kudy podle vás vede cesta?
Musíme se prostě snažit jako společnost. Samosprávy musí rozšiřovat jesle a školky a firmy povolovat maminkám nebo spíš rodičům flexibilní úvazky. A muži musí pouštět ženy víc mezi sebe. Vyděláme na tom všichni.
Monika Hilšerová
 |
Možná o vás lidé neví, že jste vystudovala nejen medicínu, ale také mezinárodní obchod. Ptá se vás manžel na názor ohledně ekonomických témat?
Hodně mě to zajímá, takže se o tom občas bavíme. Řeknu mu, co si o některých věcech myslím, nebo mu doporučím, co jsem si o tom zajímavého přečetla.
Co si třeba myslíte o balíčku návrhů Národní ekonomické rady vlády (NERV), která v rámci snížení státních výdajů a zvýšení příjmů navrhuje třeba zavést školné, zvýšit daně či posunout věk pro odchod do důchodu?
Neznám všechny ty návrhy dopodrobna a debata jen okolo těch, které jste vyzdvihla, je ošemetná. Třeba u školného vidím jako plus, že by si toho lidé více vážili, protože všeho, za co si musí platit, si váží tak nějak víc.
Na druhou stranu by to byla nevýhoda pro sociálně slabší skupiny. Někteří lidé by si to prostě nemohli dovolit a museli by zvažovat, jestli se na mnoho let zadlužit.
Co mezi návrhy není, a já bych uvítala, je znovuzavedení poplatku 30 korun u lékaře. Aspoň co já vím, tak ty peníze šly do rozpočtu nemocnicím na další rozvoj služeb. Zároveň to odradilo lidi, kteří chodili do ordinací zbytečně, takže se zkrátily i čekací doby. Byla to drobná částka, ale přinášela zdravotnictví velký efekt. V tomto se ale s manželem názorově rozcházíme.
Fungovali jsme na hraně, mrtvých bylo hodně
V době koronavirové krize jste veřejně kritizovala nepřipravenost vlády. Jak se na to období zpětně díváte?
Byl to jeden velký chaos. Chyběla mi nejen komunikace vlády vůči občanům, ale zejména jasné nastavení postupů ve zdravotnictví. Chápu, že na začátku to byla mimořádná situace, ale pak už to trvalo příliš dlouho. Bylo to samozřejmě náročné i psychicky, umíralo hodně lidí.
Vy jste to tehdy zažívala v první linii, jako lékařka jste jezdila se záchrannou službou, že?
Ano, tam to bylo opravdu zlé. Když bylo to nejhorší období, tak nemocnice fungovaly na hraně svých limitů a my jsme s pacientem v sanitce jezdili po Praze a snažili se ho „udat“. Před nemocnicemi se stály fronty. Celkem často se stávalo, že nám pacient v sanitce mezitím bohužel zemřel. Těch mrtvých bylo tolik, že už je nebylo kam dávat. Všechno se to tehdy na nás hrnulo.
Vidíte zpětně i nějaké klady?
Ukázalo se, že umíme improvizovat a že mnoho lidí je ochotných pracovat za hranicemi svých možností. Ale žádný fungující systém nemůže stát na nadšencích.
Monika Hilšerová (vpravo) zažila pandemii covidu-19 v pozici zdravotníka v první linii.
Během pandemie jste také z pozice členky vedení Sekce mladých lékařů České lékařské komory vyzývala, aby se studenti vrátili do školních lavic. Myslíte, že jim pracovní povinnost nařízená státem uškodila?
Naše poselství bylo, že medici nemají zachraňovat nepřipravenost vlády jako bezplatná pracovní síla. Zpětně jsem se o tom se studenty bavila a jejich zkušenosti se rozcházely. Některým to opravdu hodně dalo, protože se mohli zapojit do všech činností, které byli schopni zvládnout.
Častější bohužel byl ten druhý případ, kdy nemocnice nechaly studenty dělat jen jednotvárnou a podřadnou práci. Čtvrt roku nepřetržitě tak medici vyplňovali statistiky do počítače nebo vytírali lidem nosy. To lékaři do praxe moc nedá.
V minulosti jste se vyslovila proti odpuštění aprobačních zkoušek cizincům. S příchodem zdravotníků mezi ukrajinskými uprchlíky se toto téma znovu otevřelo. Stojíte si za svým i v této situaci?
Ano, je správně, že se jim aprobační zkoušky neodpustily. V Česku máme jiné postupy, jiné léky, s tím vším se musí každý seznámit pod dohledem zkušeného školitele. Celkově bych řekla, že máme medicínu na vyšší úrovni než na Ukrajině, komplikací je také cizí jazyk.
Jak bude pro vás život pokračovat, když se váš muž nestane prezidentem? Bude kandidovat případně potřetí?
Ne, to už doufám, že opravdu ne. To nedovolím. A život snad bude pokračovat tak, jak jsme ho žili doposud.
