V posledních dnech přibývá jmen možných kandidátů na prezidenta. I vy jste před časem řekl, že o kandidatuře přemýšlíte. Platí to?
Ano. Ale za dvou hlavních podmínek. Zaprvé, bez kandidatury nynějšího prezidenta bych neměl motivaci. Zadruhé musím vědět, že o mne minimálně těch padesát tisíc lidí, které potřebujete sehnat ke kandidatuře, stojí. Nestačí si myslet, že jsem pašák, musí si to myslet i veřejnost. Je trapné vnucovat se někomu, kdo o vás nemá zájem.
Petr Kolář (54)Bývalý diplomat Petr Kolář pracoval téměř dvacet let v diplomacii, postupně působil jako velvyslanec ve Švédsku, Irsku, USA a svoji diplomatickou kariéru ukončil v roce 2012 v Moskvě. V letech 2003 až 2005 byl náměstkem ministra zahraničí. Dnes se věnuje byznysu a spolupracuje s advokátní kanceláří Squire Patton Boggs. Je ženatý a má tři děti. |
A když vás vyzve nějaká politická strana?
Stojím nohama na zemi. V diplomacii jsem zažil opravdu mnoho hlav států a na vlastní oči viděl, jak i zralé osobnosti podlehly bludu a šálení těch, kteří jim našeptávali, jak jsou dokonalí, jediní nejlepší, a tím jsou vlastně povinni vládnout. Tomu se chci ubránit. Nejdůležitější pro mne bude mé vědomí, svědomí a vlastní vyhodnocení situace.
Dnes jste byznysmen, proč vás napadlo o kandidatuře přemýšlet?
Po ruské invazi na Krym jsem se lekl. Šokovaly mě však spíše projevy jakéhosi kolaborantství uvnitř západního společenství než invaze, která se tak nějak dala předpokládat. A pak jsem slyšel našeho prezidenta, jak v zásadě přejímá dezinformační argumentaci Kremlu, a navíc to neříká jenom nám, ale i v čínské státní televizi. Ta vyjádření už byla pomalu důvodem k impeachmentu (zproštění z úřadu, pozn. red.). Tak jsem se začal angažovat jako občan.
Není to tak dávno, kdy naši čtyři ústavní činitelé směrem k Číně podepsali prohlášení, jímž se distancovali od setkání ministra Hermana s dalajlámou. Jak se na to díváte jako bývalý diplomat?
Jako na naprosto nadbytečný krok. V česko-čínské deklaraci se nikde nedočtete, s kým by se neměl představitel české vlády scházet. Navíc jsme stát, který má sice sdílenou suverenitu v rámci EU, ale nejsme nesvéprávní, abychom si neuměli říct: moment, chceme-li nějaké posílené partnerství, tak to musí být ve formě já pán, ty pán. Vzájemně výhodné.
Jakou máte s Číňany a jejich případným tlakem na menší státy zkušenosti?
Lze s nimi jednat v zásadě jako rovný s rovným. Není pravda, že když se jim nezdá naše politika, ovlivňuje to vzájemný obchod. Vzájemný obchod pozvolna rostl i v době, kdy premiér Topolánek nosil na klopě vlaječku Tibetu. Potřebujeme schopnost kritického myšlení postaveného na faktech.
A možná trochu hrdosti.
To je zásadní. Nejvíce mě irituje, když nám chybí hrdost a zdravé sebevědomí.
Byl jste velvyslancem v Irsku a Švédsku, tyto malé státy nebyly ve vztazích s mocnostmi tak shrbené?
Když jsem pracoval v Nobelově institutu v Oslu, byl jsem přímým svědkem, jak Norové - pětimilionový národ - dokážou ve světě hrát i poměrně klíčové role v mezinárodní diplomacii. Skutečně to tkví v sebevědomí. Když jsem pak jako diplomat působil ve Švédsku, Irsku a spolupracoval s dalšími malými, například pobaltskými státy, viděl jsem, že početnost národa není rozhodující. Důležitá je kvalita elity, která jde příkladem. Třeba někdejší prezidentka Lotyšska Vikeová-Freibergová nebo estonský prezident Ilves. Jenomže k tomu musíte být vzdělaní, mít alespoň elementární znalost historie a trochu se orientovat v mezinárodní situaci. Jedna věc je nadhled a druhá ignorance a hloupost. Ignorant, který si myslí, že má nadhled, není jen k smíchu, ale v důsledku je i nebezpečný.
Udělejme „Marshallův plán“ pro naše nejbližší okolí
Byl jste velvyslancem i v Rusku či Spojených státech, myslíte si, že se pro Evropu něco změní nástupem prezidenta Donalda Trumpa?
Už se mění. Trump má výrazně jinak nastavené priority než Obama. Říká, že bude činit kroky výhodné primárně pro USA. Chceme-li, aby NATO zůstalo funkční, musíme plnit své závazky a dávat na obranu dvě procenta HDP. Všichni členové. Pro Evropany dnes již není klíčovou otázkou prosperita a trvalý růst, jak to bylo v posledních dekádách, ale bezpečnost. A není důležité, do jaké míry je ohrožení reálné, lidé se zkrátka bojí a my jim musíme dokázat, že jsme schopni se bránit a zajistit vnější hranici. Třeba i použitím síly.
To však zřejmě vytvoří ještě větší tlak vně evropských hranic.
Musíme přispět ke stabilizaci svého nejbližšího okolí. Každé impérium, které toto podcenilo, bylo nakonec svým destabilizovaným okolím rozvráceno. A my děláme stejnou chybu jako kdysi Římané: platíme a myslíme si, že penězi se vykoupíme.
Zájemci o post prezidenta mají vážný problém, většina Čechů je nepozná |
Jak by měla Evropská unie stabilizovat severní Afriku či Blízký východ?
Měla by tam pomoci vytvořit alespoň bezpečný prostor, aby mohla fungovat nějaká administrativa. Nefunkční státy to nedokážou bez naší pomoci. Musíme to udělat formou - vím, že v Čechách to vytváří příšernou konotaci - jakéhosi protektorátu v pravém slova smyslu toho výrazu.
To bude mnoho lidí vnímat jako závan imperialismu.
Chceme-li skutečně být zabezpečeni a zároveň prospět těm, kdo nejvíc trpí, musíme se zbavit starých ideologických nátěrů. To není neokolonialismus. Musíme pomáhat druhým, abychom pomohli sobě.
Nemyslíte, že zrovna v těchto regionech to nebude bráno právě jako kolonizace?
Samozřejmě, že to bude zneužíváno proti nám. My proto potřebujeme spojence na místě, kteří budou natolik vlivní a schopní, že ve spolupráci s námi dokážou, že to tak není, že je to jakýsi Marshallův plán, kdy USA pomohly po válce svým největším nepřátelům. Udělejme „Marshallův plán“ pro naše nejbližší okolí. A to nemyslím jen severní Afriku a Blízký východ, ale i Ukrajinu. Strategickým úkolem Západu je pomoci z Ukrajiny vytvořit demokratický, prosperující stát, kde budou svobodné volby a pokojné střídání moci, kde nebude fungovat kleptokracie. Nemůžeme si myslet, že to půjde bez naší přímé účasti. Nejsou to jen peníze. Jsou to experti, kteří musí pracovat s tamními lidmi, musíme je podporovat.
Pospíšila zklamal Horáček. Čeká ho teď turné kvůli volbě na Hrad |
Výraz protektorát sice asi skutečně devalvovalo 20. století, nicméně je chápán jako vnější nadvláda...
Ale to nemusí být nadvláda typu Böhmen und Mähren. Ono to může mít svoji pozitivní roli, kdy pomáháte místní komunitě vzdělat jejich úřednictvo a pomoci vybudovat funkční policii, soudnictví či obranu.
Myslíte něco podobného, jako byla Podkarpatská Rus v rámci Československa?
To je dobrý příklad. Čeští učitelé, četnictvo, úředníci, pivovarníci, inženýři... Tato část dnešní Ukrajiny začala tehdy skutečně prosperovat. V pravém slova smyslu je protektorát spojen s výrazem ochraňovat. Tedy my musíme těmto zemím pomoci vytvořit bezpečné podmínky pro vybudování státu, a to za naší aktivní účasti a i s tím rizikem, že budeme obviňováni z křižáctví. Musíme konečně říct, jaké jsou naše zájmy, jak je máme hájit, a také ukázat, že jsme schopni naše hodnoty bránit, a to i s nasazením vlastních sil, peněz a životů.
Jakou roli, pokud vůbec nějakou, by v takových plánech mělo hrát Rusko? Evidentně se mu to líbit nebude.
Nebude. Pokud bychom uvažovali strategicky, je nutné si uvědomit, že pro Rusy je Ukrajina takový lakmusový papírek, jak to doopravdy na Západě myslíme. Rusové nás testovali dlouhodobě. Na summit NATO v dubnu 2008 v Bukurešti přijeli Gruzínci a Ukrajinci s tím, že s nimi začneme vyjednávat o členství, ale odjeli s prázdnou, protože Francouzi a Němci nechtěli dráždit Moskvu. A v Moskvě si to vyhodnotili tak, že je to vlastně politika appeasementu (pacifistická politika, z pohledu české historické zkušenosti je vnímána jako politika mnichovské zrady, pozn. red.), a ve stejném roce, v srpnu, vtrhli do Gruzie.
A co jsme udělali my? Vůbec jsme se nezachovali rázně a neřekli, že tohle už ne, že jsou nějaké linie, přes které je nepustíme. Jak si to asi mohli vysvětlit? Že je to potvrzení jejich teze o naší neschopnosti postavit se za naše spojence, o naší prohnilosti a slabosti. Důsledkem toho byl Krym. Rozšíření prostoru stability, prosperity a bezpečí v našem okolí je pro Evropu klíčové.
