V únoru 1990 jste byl za Občanské fórum v jedenadvaceti letech kooptován do České národní rady, předchůdkyně Sněmovny. Tehdy jste si asi nemyslel, že to bude vaše povolání na celý život.
To v žádném případě. Já v té době vlastně ani moc nevěděl, co Česká národní rada vůbec je. Nějak jsem ještě tušil, co je Federální shromáždění, protože tam komunisti schvalovali pendrekové zákony, ale o téhle budově jsem vůbec nevěděl. Poprvé jsem tu byl jako student kolem Vánoc 1989, kdy už byla revoluce v plném proudu a tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová svolala speciální skupinu, která měla za úkol hasit tehdejší nepokoje ve věznicích. A stávkující studenti se na tom podíleli.
Nejzajímavější byla asi první polovina devadesátých let, kdy se schvalovaly naprosto klíčové zákony. Bylo to také období, kdy do Sněmovny přišlo strašně moc zajímavých lidí, kteří předtím nesměli 20 let až 40 let nic dělat ani publikovat.
