„S evropskými volbami je problém: nejsou příliš evropské. Až půjdou tento měsíc občané EU hlasovat, budou volit podle národní volební legislativy kandidáty národních stran, které vedou kampaň (především) na domácích tématech,“ upozornil deník The Guardian.
Dodal, že takzvané frakce či skupiny v europarlamentu nejsou skutečnými stranami, ale volnými koalicemi ne vždy zcela sourodých národních stran.
Vzniku jednotných celoevropských stran brání především chybějící harmonizace volebních zákonů. V různých zemích EU platí jiné podmínky pro účast a úspěch ve volbách.
Zastáncem celoevropských stran je například profesor unijního práva Alberto Alemanno z pařížské obchodní školy HEC. Podle něj absence jednotného evropského politického prostoru znamená, že chybí celoevropské veřejné mínění a nadnárodní politická debata o společných problémech. Kvůli zvyšující se potřebě těchto věcí se však již objevují jejich zárodky, míní Alemanno.
Předchozí pokusy o přeshraniční evropskou politiku dosáhly jen malého pokroku, napsal The Guardian. Připomněl úsilí Zelených, kteří po roce 2000 začali své kandidáty nabízet mimo jejich domovské země.
V eurovolbách v roce 2009 se jedna malá eurofederalistická strana Newropeans ucházela o přízeň voličů ve třech různých zemích – Nizozemsku, Německu a Francii. V dalších volbách v roce 2014 už ale do klání nenastoupila.
Poslední nadnárodní rozlet předvedli „paradoxně“ lidé z krajně pravicového prostředí, uvedl The Guardian. Nacionalisté si podle listu vytvořili společnou rétoriku zahrnující pravidelné útoky na EU a jedno společné celoevropské téma – imigraci.
Tento rozlet byl patrně nejúspěšnější. Pravicové síly „ve skutečnosti europeizovaly evropskou politiku způsobem, jakým se o to žádná umírněná národní strana ani nepokusila,“ tvrdí Alemanno.
Okamurův evropský formát
Dobrým příkladem popsaného paradoxu je Česko. K EU nejkritičtější SPD má nejvíce evropskou sebeprezentaci. Například předvolební billboard, na kterém je nejen předseda strany Tomio Okamura, ale i jeho evropští spojenci. Konkrétně hvězdy francouzské a italské pravicově populistické scény Marine Le Penová a Matteo Salvini.
Eurovolby asi vyhrají lidovci, druhé místo vezmou socialistům nacionalisté |
Heslo SPD „společně proti diktátu EU“ tak zní přesvědčivěji – Okamura zdárně komunikuje, že není sám a že má přesah, jakýsi evropský formát. Přitom chce z EU „odejít po anglicku“. Le Penová zase koketuje s možností zrušit ve Francii euro.
Okamura navíc zařídil, že ho 25. dubna jeho evropští spojenci přijeli podpořit přímo do Prahy. Vedle Le Penové i tvář nizozemských pravicových populistů Geert Wilders. Shodli se na potřebě omezit pravomoci EU, z níž by Wilders svou vlast nejraději úplně vyvedl.
Ani v táboře nacionalistů ale není přeshraniční spolupráce dokonalá. Například přední britský euroskeptik Nigel Farage nejeví příliš zájmu o své ideové souputníky v kontinentální Evropě. Zato absolvoval několik cest do Spojených států. Spekuluje se, že například s Le Penovou nemá Farage nejlepší vztahy.
Zaměřená jen na svou zemi se zdá být i španělská pravicově populistická formace Vox, která v dubnových volbách poprvé pronikla do parlamentu.
Družbu nacionalistických politiků doprovázejí kontakty nacionalistické mládeže. Ta v několika zemích EU vytvořila hnutí s názvem Generace identity. Jejím společným programem je boj proti masové imigraci a islamizaci Evropy. Generace je přítomná i v Česku.
ANO, KDU, ani ČSSD evropské spojence neukazují
Celoevropskou vzájemnost nedemonstrují čeští lidovci, liberálové ani socialisté, kteří se přitom prohlašují za bytostně proevropské síly.
Kandidát Teličkova hnutí hledá voliče na Tinderu. Není to kampaň, prohlašuje |
Nové hnutí Hlas až 16. května informovalo v tiskové zprávě, že na podporu jejich kandidáta Pavla Teličky natočil krátké video předseda liberální frakce ALDE Guy Verhofstadt. Tento vlivný unijní politik ale nepřijel za svým favoritem do míst, kde kandiduje.
„Součástí frakce ALDE, v jejímž čele stojí právě Guy Verhofstadt, je také ANO Andreje Babiše. Jeho směrem však žádná explicitní podpora nezazněla,“ rýpla si zpráva do konkurence.
Evropští spojenci ale nejsou součástí kampaně ani u KDU-ČSL a ČSSD. Sociální demokraté přesto na svém webu ujišťují, že „hlas ČSSD je v Evropě slyšet,“ protože její europoslanci „patří do druhé největší skupiny poslanců v Evropském parlamentu“. Proč ale tyto spojence ČSSD neukazuje, zůstává nejasné.
Proevropské hnutí mladých má příznivce i v Praze
The Guardian si všímá, že „pokrokáři“ teď také zintenzivnili snahy o nadnárodní souručenství. Zmiňuje proevropské hnutí mladých s názvem Volt, které se chce dostat do europarlamentu jako první skutečně celoevropská strana.
Varufakis založil celoevropskou stranu, brojí proti euru a byrokracii |
„Na jakémkoliv předvolebním setkání v jakékoliv členské zemi bude diskuse z 90 procent o národních otázkách a z 10 procent o tom, jak se EU musí změnit, aby lépe sloužila národním zájmům,“ kritizoval spoluzakladatel Volt Andrea Venzon, Ital kandidující v Londýně.
Hnutí tvrdí, že má 25 000 členů ve 32 zemích včetně Česka. Členy EU je 28 států, Volt staví kandidáty v osmi z nich. Mezi jejich sliby patří i to, že zkusí prosadit, aby europoslanci získali pravomoc navrhovat právní normy. Chtějí také dovolit členských státům, aby rozhodovaly více většinou než jednomyslně.
Jako další příklad uvádí The Guardian levicovou koalici malých národních stran pod názvem Evropské jaro. Tento nový subjekt nabízí všem voličům v EU jeden program reforem označovaný jako „Nový úděl pro Evropu“. V čele koalice stojí Janis Varufakis, bývalý řecký ministr financí, jenž nyní kandiduje v Berlíně.
