Napětí mezi nimi bylo pořád cítit, i když je Světlana Witowská striktně držela na uzdě a obecenstvo sedělo vzdáleno v sále, jehož rozlehlost zřejmě zchladila nejednu horkou hlavu. Beseda ve veřejnoprávní ČT se nevymkla z kloubů, ale příkopy zůstaly vykopány.
Milan ZnojPůsobí jako docent politické filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednáší dějiny politické filozofie a teorie demokracie. V devadesátých letech se angažoval v politice v Občanském hnutí a ve straně Svobodní demokraté. Publicisticky přispívá politickými analýzami do řady periodik. Je autorem monografie Mladý Hegel na prahu moderny, spolu s J. Havránkem a M. Sekerou vydal knihu Český liberalismus. Osobnosti a texty.  Milan Znoj |
Teď už máme, co jsme chtěli, zpívá lid v jedné budovatelské písni. Jenomže komu je nyní do zpěvu, když prezidentská volba připomíná spíše atonální hudbu plnou disharmonie? Máme přímou volbu prezidenta a musíme se naučit s ní žít, aby nezničila náš politický systém, ale spíše posílila jeho demokratické možnosti.
Dosavadní zkušenost je nicméně tristní. Roztančený lid na náměstí nebo na návsi by člověk dneska těžko pohledal. Jsme rozdělení a rozhádaní a televizní prezidentské debaty to ukázaly. Ta první byla vskutku otřesná. Už scénografie připomínala varietní show, ve které jde hlavně o diváckou sledovanost, jež se pak v reklamě dobře prodává. A ještě horší to bylo v hledišti, kde se utkaly dva tábory příznivců, z nichž zejména ten zemanovský se cítil jako na fotbalovém zápase a patřičně to dával najevo. Skutečnost, že jde o volbu prezidenta, který zastává politický úřad nejvyšší a reprezentativní, nikoho nezajímala.
Druhá televizní debata vrátila prezidentské debatě jistou důstojnost. Těžko říci, zda to bylo dáno větší uvážlivostí Jiřího Drahoše a Miloše Zemana, anebo působivostí historického sálu v Rudolfinu a striktními pravidly, které nastolila Světlana Witovská. Televizní debata nic nerozhodla.
Jsou dvě neznámé, které rozhodnou o vítězství v prezidentských volbách. Získal Miloš Zeman potřebný půl milión nových hlasů oproti výsledku v prvním kole? Podařilo se Jiřímu Drahošovi přesvědčit více než milión voličů, kteří v prvním kole volili jeho spolukandidáty, aby přišli k volbám i v druhém kole a dali mu svůj hlas?
Těžko říci. Zemanův konfrontační styl se musí líbit jeho skalním příznivcům. To jsou především voliči SPD a komunistů, kteří sdílí jeho xenofobii a východní orientaci při obhajobě národních zájmů. Ale co umírněnější voliči sociální demokracie a především příznivci hnutí ANO? Mohou sociálním demokratům stačit bývalé zásluhy Miloše Zemana o sociální demokracii, když nad nimi převážila jeho touha po pomstě? Anebo mohou příznivci hnutí ANO zapomenout na své proevropské a středové smýšlení a spokojit se s tím, že prezident Zeman pomáhá Andreji Babišovi dostat se k vládě, avšak tlačí ho do spojenectví s Okamurovou SPD a Filipovou KSČM?
Jiří Drahoš je občanský kandidát, podobně jako Pavel Fischer, Michal Horáček a Marek Hilšer. Kde se vzali? Politické strany vyklidily pole Miloši Zemanovi, a tak hozenou rukavici zvedli kandidáti občanské společnosti. Právě oni dokázali ventilovat nespokojenost lidí s tím, jak prezident Zeman vykonává svůj úřad.
Stačí připomenout jeho tvůrčí výklad ústavy, vyvolávání strachu před imigranty a protievropanství, které nás vede na východ. V prezidentské volbě z nich uspěl nejvíce Jiří Drahoš. Musí být jako v Jiříkově vidění. Vzešel z akademické obce a televizní besedy ukázaly, že se musí ještě učit, jak se vlastně tančí s politiky. Avšak v prezidentské volbě nerozhodne počet zářezů na pažbě kulometu v rukou politického matadora, ale míra občanské nespokojenosti s prezidentstvím Miloše Zemana.
