Čtveřice zkušených horolezců začala plánovat expedici loni touto dobou. Jakub Vaněk z Plzně, Jan Svoboda z Prahy a Petr Machold a Jiří Zmítko z Teplic zvolili pro výpravu říjen, kdy se v Himálaji mění počasí, odchází monzun a začíná být slunečno.
Jenže loni na podzim to neplatilo. A to hned od začátku expedice, která vyletěla z Prahy 29. září. Kvůli špatnému počasí a malé viditelnosti se nemohli dostat už z Káthmándú do Lukly (2 850 metrů nad mořem), protože letadla nelétala.
Účastník expedice Baruntse 2013 Jiří Zmítko
"A když jsme posléze vrtulníkem přistávali na letišti Lukla, pršelo a byla hustá mlha," vzpomíná Zmítko na loňský 3. říjen. Kvůli tomu ztratili dva a půl dne.
Pak se na čtyři dny vyjasnilo, ale časem přišla zpráva o lijácích. "Až později jsme zjistili, že dorazil zbytek cyklony, která pustošila Indii," přibližuje Zmítko. Horolezci ještě tehdy netušili, co všechno cyklón napáchá.
V základním táboře ve výšce 5 500 metrů se všichni čtyři viděli naposledy. Před cestou jim místní duchovní u kamenné mohyly požehnal. "Objali jsme se, potřásli rukama a popřáli, ať to dobře dopadne," říká Zmítko.
Machold s Vaňkem se pokusili o prvovýstup západní stěnou
Machold s Vaňkem totiž vyrazili po jiné trase o den dřív. Na vrchol mířili nejkratší možnou cestou po strmé západní stěně, kudy se to ještě nikdy nikomu nepodařilo.
"Měli víc zkušeností, věděli, do čeho jdou. Jejich cesta sice vypadá hrozně, ale pokud máte fyzičku, máte natrénováno, není to tak nemožné," míní Zmítko.
Expedice BaruntseČeskou výpravu, která měla v plánu v říjnu 2013 vylézt na horu Baruntse (7162 m) a vrátit se 1. listopadu, tvořili Jakub Vaněk z Plzně a Jan Svoboda z Prahy, Petr Machold a Jiří Zmítko z Teplic. Machold a Vaněk se chtěli pokusit o prvovýstup západní stěnou Baruntse, jehož vrchol je v nadmořské výšce 7 162 metrů. Zmítko a Svoboda chtěli jít klasickou trasou, když se zhoršilo počasí, stáhli se do základního tábora a posléze se přesunuli do Káthmándú a čekali na dva kolegy, kteří se ale už nevrátili. Machold a Vaněk jsou nezvěstní od 13. října 2013, zmizeli ve vánici někde mezi prvním a druhým výškovým táborem v nadmořské výšce kolem 6 500 metrů. Zatím nebyla nalezena ani jejich těla. |
On se Svobodou zvolili snazší, obvyklejší trasu. "Řekli jsme si, že vylezeme to svý, na co se cítíme," poznamenal Zmítko, který do té doby lezl jen v Alpách.
Když vyrazili se Svobodou na výstup, pozorovali dalekohledem, jak se daří jejich dvěma kolegům. Na bílé stěně v dálce sledovali jejich postup a červený stan. Počasí bylo prozatím dobré.
V 6 200 metrech na Baruntse rozbili Zmítko se Svobodou první výškový tábor. Kvůli nedostatku kyslíku a polovičnímu tlaku, kdy je přemáhala bolest hlavy a nevolnost, se rozhodli, že opět slezou do základního tábora, aby se lépe aklimatizovali.
Stan, zásoby, plyn a část materiálu nechali na místě. Počítali s tím, že se tam zakrátko vrátí. Nebo stanoviště využije Machold s Vaňkem na zpáteční cestě, jak to bylo naplánované. K tomu už ale nikdy nedošlo.
Za dva dny napadlo dva a půl metru sněhu
"Jak jsme slézali, začalo sněžit," vypráví Zmítko. Dostali se do základního tábora a v noci museli vyhrabávat stany, aby se neudusili. Další dva dny proseděli v základním táboře. Za dva dny napadlo dva a půl metru sněhu a jakákoli další cesta byla vyloučená.
"Hned, jak začalo sněžit, měl jsem špatný pocit. Co asi dělají kluci, říkali jsme si," vzpomíná Zmítko.
Základní tábor byl 10. října bez sněhu, za pár dní už ho museli horolezci odhazovat, aby se neudusili.
Se Svobodou pozoroval na západní bílé stěně černou tečku - stan Macholda a Vaňka. Měli dohodu: každou sudou hodinu najít signál pro případ, že by si museli volat. Na druhou stranu baterky se musí šetřit, takže telefon se mohl použít jen v nejnutnějších případech. Jenže spojení s jejich kolegy na stěně se nedařilo.
"Říkali jsme si, že třeba nemohou dobíjet telefon, je tma. Není to sice dobré, ale kdo ví, co se tam děje," popisuje Zmítko.
Zmítko se Svobodou sledovali, jak se tečka na stěně zvětšuje a zmenšuje. Možná, jak na stan sněžilo. Když se ale přestala hýbat, horolezci v základním táboře začali mít strach. To bylo 13. října a od té doby Macholda s Vaňkem neviděli.
Vrtulník našel jen zdeformovaný stan
Záběry vrtulníku odvysílané i v českých televizích následně ukázaly zdeformovaný stan, přes který se pravděpodobně převalila masa sněhu. Nikdo dodnes neví, zda už byl prázdný, či ne.
"Detaily neznáme, nevíme, co se tam mohlo stát. Když máte jídlo, vodu, můžete vydržet relativně dlouho. Na druhou stranu v takové výšce ubývají síly, neodpočinete si. A v těchto místech, kde měli kluci stan, se musel sunout neustávající proud sněhu," popisuje Zmítko.
Macholda s Vaňkem podle něj zastihla sněhová vánice na nejhorším možném místě. "Kdyby byli níž, mohli slézt. Pokud by byli již na vrcholu, vydali by se do našeho výškového tábora, který jsme tam nechali. Jenže oni byli na stěně, kde nemohli utéct, nemohli do stran ani nahoru nebo dolu," říká.
Záchranný tým pak letěl pro dva české lezce ve stěně třikrát - 16., 17. a 19. října. Nikoho nenašel. Další záchranný tým zorganizovali diplomaté z českého zastupitelského úřadu v Dillí a z konzulátu v nepálském Káthmándú. Tým ale kvůli špatnému počasí nevyrazil. Další pokus o hledání těl se zřejmě uskuteční až v době našeho jara.
Jiří Zmítko od té doby na žádné expedici nebyl a ani se hned tak nechystá. "Zatím ne," řekl. Strach prý ani po tragické zkušenosti nemá. "Respekt k horám ale vždycky," dodává.
