Co vás vedlo k založení Doggolandu?
K založení Doggolandu mě přivedly moje předchozí zkušenosti z jiných spolků. Ještě předtím, než jsme založili Doggoland, jsem působila jako dočaskářka (člověk, který poskytne útočiště zvířeti u sebe doma předtím, než je adoptováno – pozn. redakce) v několika organizacích a postupně jsem si začala uvědomovat, že některé věci bych dělala jinak. Nebylo to tak, že by všechno bylo špatně, ale vždycky tam bylo něco, co mi nesedělo z hlediska přístupu nebo organizace. Čím déle jsem v tom prostředí byla, tím víc jsem cítila, že bych chtěla pracovat podle vlastních zásad a hodnot. Nakonec z toho přirozeně vyplynulo, že nejjednodušší cestou bude založit vlastní spolek, kde si nastavíme pravidla tak, aby dávala smysl nám i těm zvířatům.
Co konkrétně vám v jiných spolcích nevyhovovalo?
Typickým problémem bylo například to, že do dočasné péče byli umisťováni velmi komplikovaní psi – často bez jakékoli socializace, nebo se závažnými problémy. Šli k lidem, kteří na to neměli dost zkušeností. Šlo třeba o začínající dočaskáře, kteří se do toho vrhli s dobrým úmyslem, ale neměli potřebné znalosti. Výsledkem pak bylo, že si nevěděli rady, byli z toho zoufalí a pes se musel znovu přesouvat jinam. To je podle mě špatně. Dočasná péče by měla být stabilní prostředí, kde má pes jistotu a kde se s ním systematicky pracuje. Nemělo by to být jen o tom, že se někam umístí, ale že se opravdu řeší jeho problém.
V deset večerka, denně fotky majiteli. Chod psího hotelu připomíná dětský tábor |
Kolik lidí za Doggolandem stojí?
Ve spolku nás je aktuálně patnáct. Dočasných domovů pro naše svěřence je osm. Ne každý má doma psa, ale to neznamená, že není důležitý. Spousta lidí pomáhá s dopravou, administrativou, sociálními sítěmi nebo materiální pomocí. Je to týmová práce a bez těchto lidí by to vůbec nešlo.
Jaké jsou podle vás nejčastější chyby majitelů?
Jedna z největších chyb je polidšťování psů. Lidé nad nimi přemýšlí jako nad lidmi a bojí se nastavovat hranice, aby jim „neublížili“. Jenže pes potřebuje jasný řád. Když ho nemá, začne si pravidla vytvářet sám, a to často vede k problémům. Druhá věc je podcenění náročnosti. Lidé si neuvědomují, kolik času, energie a peněz to stojí. Veterina je dnes velmi drahá a péče o psa není levná záležitost.
Daniela Jana Vondráková
|
Dá se problémovému chování předcházet?
Určitě ano. Základem je nastavit pravidla hned od začátku a hlavně být důsledný. Pes potřebuje jasně vědět, co může a co už je za hranou, a to by mělo být stejné u všech členů domácnosti. Hodně pomáhá i spolupráce s trenérem, hlavně pokud má člověk prvního psa a nemá s tím zkušenosti. Lidé často nevědí, jak správně reagovat v různých situacích, kdy psa odměnit, motivovat nebo naopak jej zklidnit.
Důležité je také psa zaměstnat – nejen fyzicky, ale i mentálně. Spousta nežádoucího chování vzniká z nudy nebo z přetlaku energie. Když má pes dostatek pohybu, podnětů a zároveň jasný režim, je mnohem vyrovnanější. Velkou roli hraje i socializace, tedy postupné seznamování s různými situacemi, lidmi a prostředím, ideálně už od štěněte. Ve výsledku nejde o nic složitého, ale o kombinaci základních principů, důslednosti a ochoty věnovat psovi čas. Když se tohle nepodcení na začátku, dá se většině problémů opravdu předejít.
Nabízíte i vlastní výcvikový program „Trénujeme s Dájou“. Co lidem přináší?
Pomáhám lidem pochopit chování jejich psa a rozpoznat moment, kdy už začíná vznikat problém. Často jde o drobnosti, které se na první pohled nezdají zásadní, ale pokud se neřeší včas, postupně se zhoršují. Ukazuju jim, jak s těmito situacemi pracovat a jak si správně nastavit komunikaci se psem – kdy odměnit, kdy naopak nastavit hranici a jak být důsledný. Nejde jen o výcvik jako takový, ale o celkové fungování vztahu mezi psem a majitelem. Je to hlavně o prevenci a o tom, aby spolu dlouhodobě dobře fungovali.
Stává se, že se adopce nepovede?
Ano, ale naštěstí jen výjimečně. Za celou dobu našeho dočaskování se nám vrátili tři pejsci. Většinou nejde o chybu na jedné straně, ale spíš o to, že si pes a konkrétní prostředí nebo životní styl rodiny jednoduše nesednou. Může jít třeba o rozdíl mezi bydlením v bytě a na venkově, nebo o soužití s dalšími zvířaty, které se ukáže jako problematické až po nějaké době. Důležité pro nás je, že se k těmto situacím stavíme zodpovědně. Když vidíme, že to nefunguje, řešíme návrat psa zpět a hledáme pro něj vhodnější domov. Nebereme to jako selhání, ale jako součást procesu, protože naším cílem je, aby měl pes stabilní a dlouhodobé zázemí, kde bude opravdu spokojený.
Jak vnímáte současnou situaci kolem opuštěných psů?
I když se může zdát, že spolků a útulků je hodně, ve skutečnosti je to pořád málo vzhledem k tomu, kolik je u nás opuštěných nebo problémových zvířat. Ty kapacity jsou dlouhodobě naplněné a každý nový případ je navíc. V poslední době se navíc hodně rozšířil trend dovozu psů ze zahraničí. Lidé si často vybírají jen podle fotografie a nemají reálnou představu o tom, jaký ten pes je. Ty organizace ho často ani pořádně neznají. Pak se stává, že pes není socializovaný, nezvládá běžné prostředí a z nového domova uteče nebo tam nevydrží. Problém je, že ti psi pak stejně končí zpátky u nás ve spolcích nebo v útulcích, které už tak mají plno. A často jsou to ještě náročnější případy, které vyžadují dlouhodobou a intenzivní péči. Tím se ta situace spíš zhoršuje, než aby se řešila. Je to složitý problém, který nemá jednoduché řešení.
S jakými případy se u vás setkáváte nejčastěji?
My primárně přebíráme psy přímo od majitelů, takže se často setkáváme s problémy, které vznikly v domácím prostředí. Nejčastější je separační úzkost, to je opravdu hodně rozšířené. Pak jsou to psi, u kterých majitelé podcenili jejich potřeby – typicky aktivní plemena, která potřebují víc pohybu a mentální stimulace než jim rodina dokáže dát. Dříve jsme se hodně věnovali i extrémně náročným případům, například agresivním psům nebo zvířatům s těžkým traumatem. To byla opravdu intenzivní práce na dlouhé měsíce. Dnes už jsme kvůli rodinné situaci trochu opatrnější, ale i tak se jedná o psy, kteří potřebují cílenou péči a vedení.
Jak zvládáte větší počet psů najednou?
Hodně mi pomáhají moji vlastní psi, kteří tvoří takový základ smečky. Jeden je spíš hravý a navazuje vztahy, druhý má naopak přirozenou autoritu a dokáže nastavit hranice. Díky tomu nově příchozí psi rychleji pochopí, jak věci fungují. Důležité je ale říct, že se to neděje ze dne na den. Smečka se buduje postupně, někdy to trvá i několik měsíců, než si všechno sedne. A samozřejmě jsou i případy, kdy se psi nesnesou a musí být odděleně. To k tomu patří.
Jak probíhá cesta psa od přijetí až po adopci?
Většinou nás kontaktuje majitel, který už situaci nezvládá. Domluvíme se na předání a pes k nám přijede. Ne vždy jsou informace úplně přesné – někdy je pes popisovaný jako bezproblémový a realita je jiná, jindy naopak. Po přijetí řešíme základní věci: veterinu, odčervení, očkování, čipování. Pak začíná samotná práce – socializace, zvykání na prostředí, výcvik. Učíme psa fungovat v běžném životě, doma i venku. Když je připravený, nafotíme ho, vytvoříme profil a hledáme nový domov. Adopce ale není rychlá věc – zájemce si psa musí přijet poznat, pak má čas si to promyslet a my navíc děláme i kontrolu prostředí. Chceme mít jistotu, že to bude fungovat dlouhodobě.
Podřízl svého psa a nechal ho krvácet. O čtyřletém vězení rozhodli i svědci |
Chystáte i nějaké akce pro veřejnost?
Ano, například Doggoland Day, což je zábavný den pro děti i psy. Letos se uskuteční 17. května 2026 v Cyklokempu Brná a bude to už třetí ročník, který pořádáme. Samozřejmě tam nebudou chybět ani psi z Doggolandu, kteří hledají nový domov. Novinkou letošního ročníku je program pro děti s názvem „Staň se dočaskářem a pomoz pejskovi do nového domova“. Děti si v rámci různých úkolů vyzkouší, co všechno obnáší péče o psa – od jeho přijetí, přes základní péči a výcvik až po přípravu na adopci. Zapojit se mohou jak s vlastním psem, tak i bez něj, kdy pro ně budou připraveni plyšoví „svěřenci“.
