Žena si při venčení psa na rozbitém chodníku podvrtla pravý kotník. Při pádu ještě šlápla do díry na silnici a přivodila si zlomeninu levého hlezna. Po propuštění z nemocnice byla plně závislá na manželovi, který tak nemohl pracovat a ztratil pravidelný příjem. Proto žádal odškodnění, a to dohromady zhruba 388 tisíc korun.
Okresní soud v Ústí nad Labem dospěl k závěru, že chodník měl sice dlouhodobě poškozený povrch, avšak závada ve schůdnosti nebyla příčinou manželčina úrazu. Spor vyvrcholil před Nejvyšším soudem, který odmítl mužovo dovolání pro nepřípustnost.
Odkázal na vlastní judikaturu, podle které silniční zákon zohledňuje pouze takzvané nepředpokládané závady. S běžným poškozením povrchu se musí chodec vypořádat tak, že přizpůsobí chůzi panujícím podmínkám.
Podle ústavních soudců se však Nejvyšší soud nezabýval otázkou odpovědnosti vlastníka komunikace ve smyslu občanského zákoníku, zejména posouzením řádného plnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb lidí.
„Samozřejmě i zde bude přicházet v úvahu závěr o spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě, nicméně ani to, zda Nejvyšší soud posuzoval napadená rozhodnutí z tohoto úhlu pohledu a jak se případně toto posouzení odrazilo v konečném rozhodnutí, není z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé,“ stojí v nálezu.
Nejvyšší soud tak musí rozhodnout znovu, doplnit odůvodnění a vypořádat se s mužovou argumentací.
