„S Filipem se známe poměrně dlouhou dobu, už jsme spolu i pracovali, takže zná mou práci i myšlení. Myslím si, že tohle byl jeden ze zásadních důvodů, proč mě oslovil,“ říká Skočovský.
Máte k Ústí a Činoheráku vztah už z minulosti, nebo si ho teprve začínáte budovat?
Několikrát jsem v Ústí nad Labem byl a vždy jsem říkal, že je to kraj, který se mi líbí a ke kterému mám blízko. A vždy jsem si moc vážil Činoheráku, měl jsem to tak už za studií. Vždycky jsem si o něm sbíral spoustu materiálů.
Michal SkočovskýRežisér původem z Brna (*1984) Nyní dokončuje studia divadelní režie na Janáčkově akademii múzických umění. V roce 2011 absolvoval University of the Arts London, kde vystudoval grafickou a prostorovou komunikaci. V rámci divadelní tvorby se podílel na inscenacích Divadla na Vinohradech, v HaDivadle či Divadle Aréna v Bratislavě. Jeho režijní prvotinou byla inscenace Vulkán v bývalém Divadle Krajiny. |
Soubor přebíráte po uměleckém šéfovi Filipu Nuckollsovi a dramaturgovi Vladimíru Čepkovi, kteří byli deset let tvůrčím mozkem Činoheráku. Je to pro vás závazek?
Je to vysoko nastavená laťka. Ale myslím si, že to není jen o tom, že bych divadlo přebíral po Vladimírovi a Filipovi. Naopak, člověk přebírá celých 40 let historie a s tím se musím srovnávat. A taky se situací, která tam rok a půl byla a stále je. S tím se vyrovnat bude složité a udržet divadlo bude velká zodpovědnost.
Do Činoheráku vstupujete v době, kdy má peníze jen do konce června a finanční podpora ze strany města je velmi nejistá. Bez ní přitom divadlo skončí. Jste připraven na to, že můžete skončit dříve, než byste začal?
Těžko říct, jestli se na to může člověk připravit. Ale definitivně se mi to v myšlenkách objevuje stále častěji. Musíme se pokusit najít cesty, jak zajistit peníze. To bude naše společná práce s Terezou (Tereza Silbernaglová je pověřenou ředitelkou spolku - pozn. aut.) nebo posléze s jiným ředitelem, pokud výběrové řízení dopadne. To je nejzásadnější úkol, který budeme muset řešit. Ale člověk stále doufá, že město se uvolí a bude nás financovat.
V jaké kondici se vám dostal soubor do rukou?
Je to složité tím, že tu byla více než roční proluka od normálního systematického fungování (soubor byl od ledna do prosince 2014 bez pevné veřejné podpory a několik měsíců bez stálého zázemí - pozn. aut.). Spousta lidí tak má své hostování a další působení v různých divadlech, což pro uměleckého šéfa není úplně nejlepší startovní pozice. Pokusíme se to celé stabilizovat a doplnit soubor, zejména dámskou šatnu, protože tam nám toho moc nezbylo.
Jak vnímáte soubor po herecké stránce?
Jsou tam skvělí hráči, se kterými bych se definitivně nechtěl rozloučit, a doufám, že oni se zase nebudou chtít rozloučit s Činoherákem. Svým působením se pokusím posunout je o kousíček dál, což je práce každého režiséra.
Vaše situace je delikátní tím, že se stáváte uměleckým šéfem uznávaného souboru v době, kdy je vám třicet let a teprve dokončujete studia režie. Znáte podobný příklad?
Vlastně nikoho takového neznám. Ale je časté, že si studenti už při studiích zakládají svá divadla. Stejně tak jsme to měli my s jedním z našich pedagogů. Nejčastější je, že někomu se svěří soubor až po dokončení studií, loni tak třeba začal vést HaDivadlo šestadvacetiletý Ivan Buraj, který zrovna čerstvě dostudoval. Ale myslím si, že svého druhu jsem jediný.
Je váš věk něco, z čeho naopak můžete při vedení souboru těžit?
Definitivně. Po čase se člověk vždycky vyčerpá a mladá síla má úplně jiný pohled na tenhle kraj a divadlo samotné, což vždy pomáhá. Otvírá to jiné možnosti a jiná prizmata, jak se dívat na různou problematiku v rámci kraje.
Nemáte strach, že při náročné tvůrčí práci na nové inscenaci vám soubor v nějaké hraniční situaci může vaši nedostudovanou režii připomenout?
Tohohle se nebojím. Přesto, že jsem nedostudovaný v režii, tak už mám jednu vysokou školu v Anglii za sebou. Vystudoval jsem tam grafickou a prostorovou komunikaci. A mám poměrně vysoký věk, tak si nemyslím, že by se mi to někdo snažil otloukat o hlavu.
Máte za sebou práci na inscenacích pro Divadlo Na Vinohradech, Národní divadlo v Brně či brněnské HaDivadlo. Činoherák ve vaší režii uvedl letos v lednu výraznou inscenaci Kopanec. Která ta práce pro vás byla nejintenzivnější?
Jsem naprosto přesvědčený, že to byl Kopanec. Bylo to jednak syrovostí textu a jednak tím, že je to do jisté míry dokumentární. Každý z těch herců tam nechal kus sebe, bylo to opravdu hodně intenzivní. A toho si moc cením, že jsme takhle těžký, složitý a emocionálně náročný text dokázali udělat.
Vznikla přitom mezi vámi a souborem potřebná chemie?
Myslím, že jo. Doufám, že to byl ten styčný bod, kde se v podstatě všechno rozhodlo. Kdyby to zkoušení nebylo úspěšné a já bych neobstál, tak mi to Filip Nuckolls asi nebude předávat s takovým lehkým srdcem. A vlastně vůbec ne mně.
Je ještě něco, na co jsem se vás nezeptal, a vy byste o tom chtěl promluvit?
Pevně doufám, že na zasedání zastupitelstva schválí Činoheráku dotaci, protože by to byla neskutečná škoda a příšerná ztráta pro české divadlo. Vývozní kvalita, kterou Činoherák má, je pro Ústecko moc důležitá.
