Mých žáků je mi často líto, říká učitelka školy v problematickém Janově

  7:17aktualizováno  7:17
Alena Michalská učí 36 let na základní škole v litvínovském Janově, který je považován za romské ghetto. Skladba obyvatel se odráží i ve škole, dětem musí více vysvětlovat základy hygieny či je učit slušnému vyjadřování. „Oproti jiným školám je to tady hodně jiné,“ přiznává učitelka prvního stupně.

Učitelka prvního stupně na základní škole | foto: Iveta Lhotská, MAFRA

Když Alena Michalská rozšířila před 36 lety pedagogický sbor tehdy nově otevřené základní školy na sídlišti Janov, mohla se chlubit. Čtvrti se díky občanské vybavenosti a těsné blízkosti přírody přisuzoval přívlastek výstavní. 

Škola samotná disponovala vedle moderního vybavení bonusovými vymoženostmi v podobě bazénu nebo dvou velkých tělocvičen. Stávalo se, že v jednom ročníku otevřeli až pět tříd. Jenže od té doby se mnohé změnilo. 

Když jsme si domlouvaly rozhovor, varovala jste mě, že jste velká trémistka a introvertka. Nakolik jsou tyto vlastnosti pro učitele limitující?Když jsem začínala, byla jsem opravdu velká trémistka. Myslela jsem si ale, že čím déle budu učit, bude mě postupně tréma opouštět. Není to ale pravda. Čím déle učím, tím více mě stíhá pocit, že bych už neměla udělat chybu. Limitující je to pro mě jak kdy. Když jsem jenom s dětmi, tak ne. Ale když se třeba někdo přijde podívat do hodiny, tak už trému přece jen pociťuji.

Jaké to bylo, když jste si jako učitelka poprvé stoupla před třídu?
To byla chvíle plná radosti, že jsem konečně paní učitelka. Nadšení trému skoro úplně vytěsnilo.

Školství se řeší neustále. Ať už třeba z pohledu platů, nebo narůstající administrativy. Zajímá mě názor člověka, který má tolik zkušeností...
Pokud jde o peníze, nemůžu říct, že bychom byli úplně nezaplacení. Rozhodně bych nešla stávkovat, ale vždycky to může být lepší. Administrativy je opravdu hodně. Zabere spoustu času. Ale to je dané i školou. U nás je navíc hodně administrativy spojené s počtem problémových dětí. Musíme psát posudky pro orgán sociálně právní ochrany dětí, policii nebo třeba pedagogicko-psychologickou poradnu.

Tím se dostáváme k tomu, že učíte na hodně specifické škole, protože se nachází v ghettu. Asi každý by se zeptal, proč tu jste, co vás tu drží?
Je pravda, že hodně mých kolegyň už před mnoha lety odešlo. Říkaly mi, abych šla také. Nejdříve mě tu držely dcery, které sem chodily. Ale i když odešly, necítila jsem nutnost jít také. Přišlo mi, že rozhodně není jen trend Janova, že jsou děti neukázněnější, živější. Že to není jen problém romské populace, ale že je to problém současné doby. Vždy jsem se však snažila třídu nějak ukočírovat. Ano, musíme si přiznat, že je tu dnes spousta problémových dětí, které pocházejí z hodně problémového prostředí. Ale zároveň jsou ve třídě pokaždé děti, pro které to má smysl. Pořád jsou tu děti, které si nádherně vedou sešit, umějí například perfektně odříkat vyjmenovaná slova, snaží se. Pro některé děti to zkrátka cenu má a pro ty to dělám. A když už jsem vydržela do teď, vydržím až do důchodu, který mě čeká za šest let.

Alena Michalská

  • Narodila se v roce 1961 v Chomutově.
  • Nejprve vystudovala v Mostě střední pedagogickou školu, po níž nastoupila jako vychovatelka na základní školu v litvínovské části Hamr.
  • Po roce odešla a nastoupila na stejný post v nově otevřené janovské škole.
  • Po dalším roce začala studovat Pedagogickou fakultu UJEP a souběžně s tím začala v Janově učit na prvním stupni.

Jak se změna složení žactva promítla do vaší práce? Musela jste nějak zásadně měnit výuku?
V první řadě mě napadá, že musíme vynaložit mnohem více úsilí, abychom dětem předali třeba základy slušného vychování či hygieny. Musíme suplovat rodinu, která u mnoha z nich neplní svou funkci. Učíme děti slušnému vyjadřování, rozšiřujeme jejich chudou slovní zásobu. Pokud jde o výuku, ta musí být více hravá a zaměřená hlavně na praktické procvičování. Dříve byly děti trpělivější i pracovitější. Ale to je, myslím, všeobecná záležitost. Stejně jako fakt, že nároky učiva na žáky se v průběhu let změnily. Dříve se například na školách učila ve druhé třídě celá násobilka, nyní je rozložena do dvou ročníků. Zavedly se množiny, pak se zrušily. Učivo slovních druhů se také rozdělilo do několika ročníků a přišly i další změny. My se těmto změnám při výuce musíme přizpůsobovat. Já je ale považuji za prospěšné a potřebné. Děti mají na zvládnutí učiva víc času.

Zmínila jste funkci rodiny. Zázemí dětí je tady mnohdy hodně špatné. Jak často vás přepadne pocit lítosti nad těmi dětmi?
Hodně často. Když tu situaci poznáte, pochopíte, proč je dítě takové a takové. Když třeba vidíte rodinu s mnoha dětmi, nezaměstnanými rodiči, kteří jsou navíc na drogách, a před vámi dítěti sprostě nadávají, nemůže vám to být lhostejné. V takovou chvíli máte pocit, že mu to musíte nějak vynahradit. Většina takových dětí je hrozně vděčná. Když je pohladíte, dáte jim samolepku nebo když otevřete bonboniéru a nabídnete jim, rozzáří se jim oči. Řeknu vám možná až neuvěřitelnou věc. Dříve se děti nechávaly po škole za trest. Já jsem ale zažila případy, kdy zlobily schválně, aby tu mohly se mnou zůstat po vyučování. Nechtěly domů. Tohle vás musí chytit za srdce. Máme tu děti z paneláků, kde nemají vodu nebo teplo. Chodí třeba pořád ve stejných ponožkách, dokud nejsou úplně děravé. Učitelé proto občas přinesou i nějaké oblečení z domova po svých dětech nebo vnoučatech a darují jim ho. Velký problém je s pomůckami. Děti je nemají. Jak ale pak máme pracovat? Je už naprostou samozřejmostí, že máme na stole zásobu všeho, co má být součástí penálu. Často také nakupujeme sešity, obaly a potřebné pomůcky nejprve ze svých peněz, ne z třídního fondu. Rodiny to poté splácejí. Bohužel jsou i případy, kdy nesplatí nic.

Kolik vás stojí vaše práce?
Já už to přestala počítat, ale vím, že tyto peníze už nedostanu zpět.

Předpokládám, že vám práci značně ztěžuje i migrace...
Bezesporu. Stane se, že se rodina někam odstěhuje a za čas se zase vrátí. Někdy i vícekrát do roka. A děti se do naší školy vracejí opět nevybavené. Hodně rodin odejde nastálo, jiné přicházejí. To se děje často. Některé rodiny odcestují do ciziny a vracejí se k nám i po několika letech.

Zaznamenáváte už na prvním stupni, kde učíte, ze strany dětí projevy ve smyslu, že opovrhují školou?
Ano. Zase to vychází z chování rodičů. Někteří rodiče nás berou tak, že jsme si na dítě zasedli, že toho po něm chceme moc. V takovém duchu mluví i doma. Pak je těžké takové dítě k něčemu přimět. Rodina zkrátka ovlivňuje všechno. Můžu tu mít dítě s vyznamenáním, které je šikovné i na druhém stupni, ale dál už nejde. Místo toho si dojde pro dávky. Samozřejmě netvrdím, že je to tak u všech. To samé je u absence. Jsou žáci, kteří ve výuce téměř nechybí. Mám ve třídě i holčičku, která nechybí vůbec, jiné dítě nepřijde i třikrát do týdne a je to jasné záškoláctví, které rodiče posvětí omluvenkou.

S takovým přístupem rodiny se asi dá něco dělat jen těžko...
Rodiče těchto žáků vyzýváme k návštěvě školy, snažíme se jim domlouvat při pohovorech, telefonujeme jim. Občas absenci ověřujeme i u lékaře. V případě neomluvených hodin jsou zváni před výchovnou komisi.

Došlo už k nějaké ostřejší konfrontaci mezi vámi a rodiči?
Několikrát. Rodič třeba odmítne podepsat záznam o pohovoru, ve kterém popisujeme problém s jeho dítětem. Trvá si na svém, že vina je na naší straně, práskne dveřmi. Nebo nám rodič přijde jen tak vynadat. Párkrát jsem se i docela bála, ale nikdy se nestalo, že by mě někdo napadl.

Dříve jste byla ve třídě sama, dnes je trend takový, že učitelkám pomáhají ve třídách s výukou asistentky. Jak velká to pro vás byla změna?
Musíte si pochopitelně vzájemně ujasnit přesnou podobu spolupráce. Pak je asistent určitě velkým pomocníkem. Nyní je to tak, že se o jednu asistentku střídáme s kolegyní. Týden je u mě, týden u ní. Asistentka si může vzít žáky, již v nějaké látce takzvaně plavou, ven ze třídy, vše jim opakovaně dovysvětlit, ukázat na praktických pomůckách a pak se s nimi zase vrátit. Zmínila bych i inkluzi. Loni jsem měla ve třídě dva žáky, kteří se neučili podle osnov základních škol, ale podle přílohy pro vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. To bych skloubila jen velmi těžko. Zatímco já třídu učila násobilku, oni měli probírat počítání do osmi. Přítomnost asistentky tak byla skvělá, ale naráželo se na problém, že jsme se občas vzájemně rušily. Asistent je dobrý, když pomáhá přímo v tom, co dělá učitel se všemi žáky.

Na inkluzi tedy moc pozitivní názor nemáte?
Nemám. Nejsem pro to, aby se děti s handicapem zcela oddělovaly. Mohly by s námi třeba zpívat nebo kreslit, ale na matematiku nebo češtinu by měly být s žáky se stejnými problémy. Vždyť i pro to dítě s handicapem je stresující, když má vedle sebe spolužáky, kteří jsou rychlí, pohotoví. Vedle nich jen těžko zažije pocit vítězství. Je totiž zase pro změnu těžké ukočírovat ostatní děti, aby nesoutěžily a nechaly pomalejší spolužáky vyhrát. A vám se zároveň nechce ty rychlé a šikovné brzdit.

Když se ještě vrátím čistě k Janovu, existují podle vás nějaké nástroje, jak situaci na sídlišti a tím pádem i ve zdejší škole změnit k lepšímu?
Je to běh na dlouhou trať, ale myslím, že je třeba užší a častější spolupráce všech složek, které se problematikou vyloučené lokality zabývají, ať už jde o odbor sociální péče, městskou policii, terénní pracovníky, neziskové organizace, agentury zprostředkující práci, rekvalifikační agentury a jiné, a tuto spolupráci soustavně prohlubovat, a to samozřejmě i ve spojení se školou.

Jak si myslíte, že Janov jako lokalita dopadne?
Netroufám si předpovídat budoucnost Janova, ale obavy mám...

Nejčtenější

Soukup o chomutovském hokeji: Byl to podvod na mě, dluh je gigantický

Chomutovští hokejisté se loučí s fanoušky po posledním barážovém duelu.

Je v šoku. Z dluhů Pirátů, které označil za gigantické. Ze své role, kterou prý měl po převzetí klubu hrát. Ale ani po...

Zemřel Štěpán Popovič, uznávaný manažer, který pomohl Petru Kellnerovi

Předseda představenstva a generální ředitel AGC Flat Glass Czech Štěpán Popovič

Ve věku 73 let zemřel Štěpán Popovič, nejvýraznější polistopadový manažer, který působil na severu Čech, a jeden z...

Nebavilo ho být ajťákem, chtěl dělat něco smysluplného. Začal vařit pivo

Jan Chmel vybudoval pivovar v bývalém chlévě, trvalo mu to dva roky. Roční...

Jan Chmel vybudoval pivovar v Siřemi na Lounsku. Obec ho okouzlila stejně jako kdysi spisovatele Franze Kafku. První...

Přestává to být legrace, říká o Chomutovu obránce Dietz

Zklamaný chomutovský Stanislav Dietz po prohře s Pardubicemi.

Dluhový příběh nekončí. Většina hokejových Expirátů už sehnala angažmá jinde nebo si ho ještě hledá, přesto se dál...

Že vejce na špičce nestojí? Ženě z Děčína se to povedlo desetkrát

Jarmila Čajkovská použila kámen, dřevo, list z lípy, mušli, ale třeba i lžíci....

Devětatřicetiletá Jarmila Čajkovská postavila na deseti různých předmětech vejce na špičku. Dostala se díky tomu do...

Další z rubriky

Devět lidí pašovalo a konzumovalo pervitin ve věznici na Lounsku

Sáček s kokainem, který našli celníci v autě na Jičínsku.

Policie ve spolupráci s vězeňskou službou odhalila a nyní už trestně stíhá organizovanou skupinu, která pašovala drogy...

Zemřel Štěpán Popovič, uznávaný manažer, který pomohl Petru Kellnerovi

Předseda představenstva a generální ředitel AGC Flat Glass Czech Štěpán Popovič

Ve věku 73 let zemřel Štěpán Popovič, nejvýraznější polistopadový manažer, který působil na severu Čech, a jeden z...

Nebavilo ho být ajťákem, chtěl dělat něco smysluplného. Začal vařit pivo

Jan Chmel vybudoval pivovar v bývalém chlévě, trvalo mu to dva roky. Roční...

Jan Chmel vybudoval pivovar v Siřemi na Lounsku. Obec ho okouzlila stejně jako kdysi spisovatele Franze Kafku. První...

Najdete na iDNES.cz