Dostavte se v pondělí nejpozději o páté hodině ranní na (pražské) Hybernské nádraží, stálo v úřední obsílce pro 342 mladých mužů židovského původu.
Píše se 24. listopad roku 1941 a více než třem stovkám mladíků se změnil život. Na základě registrace pro pracovní povinnost byli zařazeni do prvního deportačního transportu.
Kam to bude a co je tam čeká, nikdo z nich nevěděl. Předpokládali, že míří do pracovního tábora. Původní informace totiž zněla, že na víkendy budou moci jezdit domů.
Cílem prvního transportu, nazvaným Aufbaukommando, neboli komando výstavby, byl Terezín, kam měli být v rámci tzv. konečného řešení židovské otázky soustředěni Židé z Protektorátu Čechy a Morava. Víc než tři stovky mladých mužů měly připravit nově vznikající ghetto pro další „obyvatele“, proto první transport tvořili hlavně tesaři, kamnáři, elektrikáři nebo zedníci.
Jejich úkolem bylo provést takové stavební úpravy, aby se sem vešlo co nejvíce lidí. Stavěli dřevěné palandy a připravovali prostory na vaření. Odměnou za odvedenou práci měl být volný pohyb a víkendové návštěvy rodin. Ve skutečnosti se stali prvními vězni ghetta.
Když jejich vlak zastavil na nádraží v Bohušovicích nad Ohří, museli z něj vystoupit a s kufrem nebo batohem, jehož váha nesměla přesáhnout 30 kilogramů, pokračovali dva kilometry pěšky do terezínských kasáren. Podle pokynů v úřední obsílce si s sebou měli vzít potraviny na první dva dny, přikrývky a další osobní věci.
Deset dní po prvním transportu směřovala do Terezína další tisícičlenná skupina podobného složení. Poté následovaly transporty celých židovských rodin. Všichni doufali, že se Terezín stane místem, kde přečkají válku, i když v těžkých podmínkách.
Jejich naděje se brzy rozplynuly, ghetto sloužilo pouze jako přestupní stanice na cestě do plynových komor v táborech na východě.
Terezínským ghettem, kterému veleli postupně tři nacističtí velitelé, přičemž pouze dva z nich byli za spáchané hrůzy po válce odsouzeni, prošli například spisovatelé Arnošt Lustig, Karel Poláček nebo Ivan Klíma. V útlém věku pak také fotograf Jan Saudek se svým bratrem Kájou.
Stejnou cestu jako před 80 lety si ve středu prošli účastníci v rámci symbolického Pochodu živých se svíčkami.
