Zařízení, které za vhodných teplotních podmínek přetváří vodu ve sníh, si nechali patentovat Američané v roce 1954 a k použití byla tato technika připravena už na zimní olympiádu ve Squaw Valley v roce 1960.
První československé sněhové dělo dovezl telnický lyžařský klub z Rakouska, pod vedením profesora ČVUT Vladimíra Chlumského je ale zdejší technici upravili pro místní podmínky a také vyrobili další tři děla.
Nejlepší přítel vlekaře se dožívá až 20 let, za hodinu vypije i 29 kubíků |
Pod sjezdovkou bylo protaženo 500 metrů potrubí, areál dostal kompresorovou strojovnou, nádrž na vodu s čerpadly a chladicím zařízením. Premiéru výroby umělých vloček ale pokazila příroda, protože v „den D“ začalo normálně sněžit.
Pro lyžařské středisko v Telnici bylo sněhové dělo vysvobozením. Jeho sjezdovky, tehdy dostupné z Ústí nad Labem tramvají, často trpěly kvůli nevelké nadmořské výšce nedostatkem sněhu.
„O umělém sněhu se doslechl i národní mančaft a přijel na Telnici trénovat. Jenže jsme ještě nebyli hotoví, takže se museli také zapojit do práce. Když jsme osazovali rozvaděč, slovenský reprezentant Gregor Synay přišel o prst,“ vyprávěl před lety Jindřich Holinger, dlouholetý činovník lyžařského klubu v Telnici.
Sněhová děla fungují stále na podobném principu, jaký použili před desítkami let průkopníci umělého zasněžování. Voda proudí do trysky děla a do té je současně kompresorem pod velkým tlakem pumpován podchlazený vzduch. Ten způsobí, že se voda při vystřelení z děla „rozprskne“ na obrovské množství malých kapek, které na studeném vzduchu krystalizují a na zem dopadají již ve formě vloček.
Zejména po roce 1989 se sněhová děla rozšířila do většiny českých lyžařských středisek, které díky nim mohou fungovat i dnes, kdy stále častěji bojují s nedostatkem přírodního sněhu.
31. prosince 2015 |
