VIDEO: Veverka, žába, velryba. Mistr graffiti mění šedivé zdi v obrazy

  • 3
Streetartový umělec Kamil Vacek vytváří v severočeských Teplicích rozměrná graffiti, díky kterým se na dosud fádních zdech objevují výjevy z přírody nebo obrazy ze slavné historie města. S graffiti začínal coby teenager krátce po revoluci. Na kontě má už stovky prací.

Uprostřed oceánu s velrybou plovoucí okolo, ve vysoké trávě mezi žábami a kobylkami nebo v lese ve společnosti obří čtyřmetrové veverky se můžete ocitnout na řadě míst v Teplicích, aniž byste přitom opustili zdejší ulice a zástavbu.

Velrybu spatříte v Trnovanech, veverku v Zámecké zahradě, žáby a kobylky poblíž Tržního náměstí.

V těchto dnech vzniká pod rukama dvaačtyřicetiletého umělce, který oživuje teplický veřejný prostor už déle než čtvrt století, opět velké dílo, v další části Tržního náměstí tentokrát ztvárňuje historické budovy města.

„Zatím je tam Zahradní dům ze Zámeckého náměstí a gymnázium, brzy přibude i radnice a teplický lázeňský host Beethoven. Všechno bude mít souvislost s Teplicemi, jsem v tomto směru patriot a chci, aby moje malby měly nějaký smysl,“ říká muž tvořící pod přezdívkou Camo.

Ke graffiti poprvé „přičichl“ ještě coby teenager v roce 1993. „Po revoluci k nám přišly vlny ze západu, něco, co tu nikdy nebylo. Začal jsem se o graffiti zajímat a malovat podchody. Nejprve ilegálně u nás v ulici,“ vypráví s tím, že často musel hodit nohy na ramena. „Všichni, kdo malují, museli občas utíkat. Ale to už je dávno,“ mávne rukou.

Z pouličního writera se postupně vypracoval. Za to, že měl zadarmo vstup, vyzdobil rockový klub Knak. Později s kamarády založil partu NHC crew, která ovlivnila celou severočeskou graffiti scénu. „Začali jsme se tomu věnovat trochu víc. Byli jsme parta lidí z Teplic a Ústí a malovali spolu, co se dalo,“ povídá.

Opravdový zlom pak přišel v roce 1995, kdy tehdejší primátor Jaroslav Kubera svolil ke zdobení veřejného prostoru.

„Už jsme nechtěli malovat podél trati nebo na místech, kde se to nesmělo. Přemlouval jsem ho dlouho a povedlo se. Byl prvním politikem, který něco podobného povolil. Dokonce jsem od radnice dostal asi 70 nebo 80 tisíc korun na barvy,“ vzpomíná Vacek.

Od té doby vznikly pod jeho rukama v lázeňském městě stovky graffiti. „Odhadem 500 až 700 věcí. Spousta z nich už je dnes zničených nebo přemalovaných. Nejstarší, co zůstala, je z roku 1993 v Trnovanech. To je ale výjimka. Většinou mizí, když se opravují podjezdy a podchody,“ dodává.

Obrazy v sobě nesou i skrytý podtext

Většina jeho výtvorů má skrytý podtext. „Třeba velryba v Trnovanech je o plastech. Většinou to má nějakou myšlenku. Kdo hledá, najde ji,“ upozorňuje umělec.

Jeho díla lze najít i v Praze, Litvínově, Chomutově či Drážďanech. Obrazy tvoří za pomoci sprejů i barev, používá lešení i tlakové přístroje. „Ušetřím tím spoustu času,“ vysvětluje. Některá díla tvoří týdny, jiná má hotová za pár hodin. „Záleží na tom, jak je to složité. Je potřeba mít štěstí na počasí, ale i čas.“

Malovat se naučil sám, četl knížky a zbytek prý byla píle. „Chodil jsem do lidušky, ale to bylo všechno. Byla hektická doba po revoluci, studium jsem neřešil. Možná je to dobře, alespoň dnes nejsem svázaný věcmi, které vás ve škole učí,“ myslí si.

Malování se věnuje už 26 let a stále ho baví

Doba se změnila a tím, co bylo dříve nelegální, si dnes přivydělává. „Je v tom určitý posun, některá města nám dávají i zakázky. Nebráním se tomu, s Teplicemi spolupracuji dlouhodobě, ale vždycky je lepší, když mi nechají volnou ruku,“ přibližuje umělec.

„Většinou mi řeknou téma a já jim předložím návrh. A ani potom se ho striktně nedržím, na zdi se musím přizpůsobit různým věcem, takže třeba měním barvy nebo uspořádání obrazů,“ doplňuje.

Přestože se malování věnuje už 26 let, stále ho baví. „Jinak bych to dávno nedělal. Vyblbnu se u toho a líbí se mi, když to tady nějak vypadá. V Teplicích jsou průchody a zdi, které si o to vyloženě říkají. Vypadají lépe pomalované, než kdyby byly šedivé a oprýskané,“ má jasno.

Přiznává, že občas ho proto „ilegál“ ještě láká. „Ale už nechci běhat někde po ulici, aby mě honili policajti. Ten adrenalin už prostě nevyhledávám,“ uzavírá svůj writerský příběh.