Sídlištní děti všeho věku venku zpívají, křičí nebo posedávají mezi domy na vyhozených matracích. Zarazí i nepořádek mezi paneláky.
Kvůli stížnostem na hlučné lidi a nepořádek lze na Mojžíři často vidět policejní hlídky, které řeší stížnosti místních na sousedy. Občas hádky přerostou v napadení.
Starousedlíci odcházejí, byty pronajímají
„Na sídliště většinou vyjíždíme k rušení nočního klidu, fyzickému násilí nebo domácím hádkám. Nejčastěji tam jezdíme v letních měsících, to jsme tam dvakrát až třikrát do týdne,“ líčí vedoucí městské policie Neštěmice Petr Bláha.
„Abychom kriminalitě předcházeli, tak jsme po dohodě se státní policií a stěžovateli zavedli hlídky, které jsou v Mojžíří přes 12 hodin denně,“ doplňuje.
Situace se zhoršuje rok od roku. Podle starostky Neštěmic Yvety Tomkové je největším problémem lokality to, že byty neobývají jejich majitelé.
„Podle údajů, které máme k dispozici, už přes pětinu z více než 600 zdejších bytů patří majitelům, kteří zde nežijí a byty převážně pronajímají,“ říká.
„Bohužel stát prostřednictvím doplatků na bydlení podporuje obchod s chudobou. Není výjimečné, že nájemné v bytech v Mojžíři vysoko přesahuje 10 tisíc korun,“ přibližuje Tomková.
Byt je k mání za méně než 100 tisíc
Do Mojžíře se tak stěhují lidé z ústeckých ghett, třeba z Předlic, ale i z dalších částí země. To s sebou nese pokles cen bytů, které lze teď koupit i za méně než 100 tisíc korun, a odchod starousedlíků, kteří byty pod cenou prodávají.
Radnice se snaží se situací v Mojžíři bojovat, ale nemá k tomu moc pravomocí, peněz a prý ani podporu od ústeckého magistrátu.
„Vedení města bohužel potíže ve vyloučených lokalitách nijak neřeší. Neexistuje žádná koncepce, jak situaci stabilizovat nebo dokonce zlepšit. Jediným řešením je zpětný výkup domů a bytů,“ míní starostka.
Jen tak podle ní může město či obvod ovlivnit skladbu obyvatel. Prostředky na výkup bytů ovšem radnice nemá.
„Náš rozpočet se skládá z provozních dotací od magistrátu, které nepokrývají ani vlastní potřeby. Na další investice nedostávají obvody z rozpočtu ani korunu,“ podotýká Tomková.
Sídliště tvoří 34 bytovek, kde žije přibližně 2 200 lidí. Některé domy jsou nově zateplené, omítnuté a barevně natřené. Většina má původní šedivou barvu, v přízemí jsou oprýskané zdi pokryté výtvory sprejerů.
Bylo tu několik dětských hřišť, žádné však nevydrželo a zbyl po nich jen holý nezatravněný prostor. Stejně jako hřiště dopadla i většina laviček, z nichž zůstala jen torza.
Starousedlíci se smutkem pozorují, jak se jejich sídliště změnilo. „Dřív to tu bylo hezké, ale teď se tu všude válí rozbité věci, děti křičí. Někteří cikáni si prostě ničeho neváží,“ komentuje život na sídlišti paní Denisa.
„Nejhorší je to v létě, když si večer posedají na trávník a řvou až do noci. Sídliště je pořád stejné, ale ty lidi, jejich chování...,“ krčí rameny žena, která v Mojžíři žije už 27 let.
Pořádkové služby nic nedělají, tvrdí starousedlík
Stejně to vidí i pan Demeter, Rom, který na sídliště přišel se svou rodinou v roce 1984. „Zrovna jsem četl někde v novinách, že se to tu zlepšilo, to opravdu nevím kde, podle mě je to tu ještě horší,“ kroutí hlavou.
„Máme tu asistenty prevence kriminality a pořádkovou asistenční službu, ale jsou to vyhozené peníze, protože nic nedělají, občas obejdou sídliště, ale pak jdou domů a nic,“ tvrdí Demeter.
„Když jsme s rodinou přišli, bylo tady koupaliště, parky, ale teď je všechno zlikvidované,“ zlobí se.
Najdou se však i lidé, kteří mají na Mojžíř opačný názor a neodstěhovali by se odtud, jako Rudolf a Sandra. „Já zde žiju 15 let a s manželkou 4 roky. Myslím si, že je to tu fajn, nikdy jsme neměli s nikým žádné konflikty, bordel tu bývá, ale kde není,“ poznamenává Rudolf.
„Manželka občas chodí večer ven se psem sama, nikdy se jí nic nestalo a ani se k tomu nikdy neschylovalo. Špatné zprávy o Mojžíři jsou jen fámy. Když začnou Romové dělat kravál, stačí jim říct a je zase klid. Mojžíř máme rádi, bydlí se tu dobře,“ popisuje svůj pohled na sídliště.
Mojžíř zalidnila demolice domů v centru Ústí
Mojžíř byl původně samostatná obec a součástí Ústí nad Labem se stal až roku 1986. Již o rok dříve se tam začalo se stavbou sídliště, která trvala bezmála pět let a skončila roku 1990.
Celkem bylo vystavěno 22 osmipodlažních a 12 čtyřpodlažních domů. Osmipatrové domy stály kolmo k železnici a silnici, čtyřpatrové kolmo k ostatním budovám. Cílem takového rozložení bylo vytvořit hlukem nerušený obytný prostor. Sídliště nemá centrální bod, architektonickým záměrem výstavby bylo využít každé volné místo k postavení bytovek.
Jejich prvními nájemníky byly rodiny z bývalé obce, následovali Romové z desítek domů v centru Ústí určených k demolici. Město jim na Mojžíři přidělovalo náhradní bydlení.
„V dalších letech se přistěhovávali příbuzní nepřizpůsobivých a vystěhovávali přizpůsobiví nájemníci. Ti odcházeli kvůli zhoršování podmínek bydlení v dané lokalitě,“ uvádí historik a ředitel ústeckého archivu Vladimír Kaiser.
„V Ústí známe tento lavinový efekt například ještě z ulice Matiční, kde se projevil mnohem brutálněji,“ připomíná Kaiser.
