„Setkat se s touto psovitou šelmou je opravdu velké štěstí,“ říká mladá žena, která žije ve Vejprtech.
Jak jste se stala koordinátorkou vlčích hlídek v Krušných horách?
Návrat vlků do Krušných hor vnesl mezi část tamních obyvatel mírnou paniku. Hnutí Duha Olomouc (nezisková organizace, která se o ochranu a monitoring velkých šelem stará už více než 20 let – pozn. red.) tu proto uspořádalo několik veřejných přednášek. Jedné jsem se zúčastnila a reakce některých posluchačů mě nenechala klidnou. Začala jsem se zajímat, jak ochraně vlků v Krušných horách přispět. Ve spolupráci s Hnutím Duha jsem ve Vejprtech uspořádala v roce 2017 první seminář pro nové dobrovolníky vlčích hlídek.
Co jsou vlastně vlčí hlídky a jak fungují?
Vlčí hlídky jsou dobrovolníci. Může se do nich přihlásit kdokoliv, kdo je starší patnácti let a absolvuje odborný víkendový seminář, který každoročně pořádáme na několika místech Česka. Je pak na každém, jakou mírou se zapojí. Ať už tím, že monitoruje oblast, ve které žije, má chatu nebo rád vyjíždí na víkendy z města pryč. Nebo se chce zapojovat jen občasně na konkrétní tzv. víkendové vlčí hlídky. Což jsou konkrétní dny, jež vypisují koordinátoři různých oblastí pro všechny hlídkaře. Cílem je, aby se na konkrétní den sjelo několik dobrovolníků, díky kterým můžeme zmonitorovat větší část území za krátkou dobu.
Dobrovolníci nám mohou pomáhat i na různých veřejných akcích, kde máme třeba infostánky. Našimi semináři prošly už stovky dobrovolníků. Aktivních dobrovolníků, kteří alespoň jednou do měsíce vyrazí do terénu, jsou desítky.
Jde o pestrou skupinu lidí?
Ano. Do hlídek se zapojují vědci, fotografové divoké přírody, programátoři, ekologové, právníci, strojaři, veterináři, lékárníci, myslivci, lesníci, farmáři, umělci, lidé z různých koutů republiky a různého věku. I to je na vlčích hlídkách krásné a přidává jim na hodnotě – mohou se díky nim setkat lidé z různých sfér, kteří by se jinak neměli moc důvodů potkat.
Několik let stopuje Štěpánka Kadlecová vlky v Krušných horách. Na setkání tváří v tvář však stále čeká.
Jak probíhá stopování vlka?
Záleží na řadě faktorů – počasí, ročním období, lokalitě. Obecně mohu říci, že máme Krušné hory rozdělené do 48 kvadrátů o rozměrech 5×5 kilometrů a každý z nich bych během roku měla projít minimálně 2×. Během těchto pochůzek hledáme vlčí pobytové znaky – trus, stopy, srst, kořist. Vše fotíme a evidujeme do elektronické databáze. Na vybraná místa umisťujeme fotopasti, které pak asi 1× za měsíc kontrolujeme. Když je sněhová pokrývka a podaří se nám najít vlčí stopní dráhu, vydáváme se po ní – pokud je čerstvá, tak proti ní, abychom vlka nijak „nenaháněli“. Případné nálezy odebíráme a posíláme na rozbory, jako je DNA analýza, potravní analýza, parazitologie.
Kolik kilometrů krušnohorskou krajinou nachodíte?
Záleží na mnoha faktorech, jako je třeba roční období, a i to, jak moc musím pracovat v jiné práci, abych se uživila. V zimě se pět kilometrů na sněžnicích rovná letním dvaceti. Snažím se být v lese co nejčastěji a chodit minimálně 10kilometrové pochůzky, nejlépe alespoň 20kilometrové. Když jsem v rámci jednoho projektu a zároveň monitoringu přecházela Krušné hory se svým psem, ušla jsem za 10 dní kolem 180 kilometrů.
Štěpánka Kadlecová
|
S kolika vlky jste se ve volné přírodě setkala?
Tváří v tvář jsem se s vlkem ve volné přírodě nesetkala ani jednou, přestože je intenzivně monitoruji a i vím, kde mají jádrová teritoria, a nacházím jejich čerstvé stopy. Mé zkušenosti dokazují, že setkat se s touto psovitou šelmou je opravdu velké štěstí, a i to, že na nás v lese opravdu nečíhají a nejsou nám hrozbou.
Na území Krušných hor probíhá intenzivní monitoring vlků od roku 2016. Kolik se jich tam nyní pohybuje?
Vypadalo to, že se nám v Krušných horách vytváří dvě vlčí smečky, což se ale nepotvrdilo. Jednu smečku tu máme určitě. V současné chvíli můžeme mluvit o tom, že se po Krušných horách pohybuje kolem deseti vlků, kteří však nepatří ke společné smečce. Přesnější výsledky by nám měla dát současná zima.
Předpokládáte, že další budou přibývat?
V roce 2019 se nám v Krušných horách poprvé podařilo potvrdit reprodukci – konkrétněji narození tří vlčat. Jestli bude mít smečka vlčata i letos, nebo jestli vznikne nová smečka, to nám ukáže čas.
Mají tu vlci dobré podmínky?
Vlci tu mají pro žití ideální podmínky – jsou tu rozsáhlé lesy plné zvěře, ne až tak vysoký turistický ruch – oproti ostatním příhraničním horám, i nízká infrastruktura.
Jak se díváte na výtky některých farmářů, že ohrožují a likvidují jejich chovy?
V Krušných horách se s výtkami farmářů k vlkům nesetkávám, naštěstí tu nedochází ani k likvidaci chovů, neboť tam, kde vlci začali páchat škody nebo se vůbec vyskytovat, tam si chovatelé svá stáda efektivněji zabezpečili. Chápu rozhořčení všech farmářů a nesmírně si vážím každého chovatele hospodářských zvířat, který vlky v naší krajině přijímá, který se snaží najít cesty ke společnému sdílení krajiny a je i ochotný s námi spolupracovat.
Měl by se počet vlků regulovat?
Nevidím k tomu jediný důvod a ani si nedokážu představit, jak by taková regulace měla probíhat.
Jaká je šance, že na vlka narazí výletník? Co má dělat v případě setkání, má se dát na útěk?
Setkat se s vlkem ve volné přírodě není vyloučené, ale chce to mít obrovské štěstí, já ho ještě neměla. Pokud k setkání přece jen dojde, tak byste si tuhle chvíli měli užít, případně se pokusit vlka vyfotit na památku. Pro klid všech duší, které si tento rozhovor čtou, mohu říci informaci, že za posledních několik desetiletí nebyl v Evropě znám jediný případ útoku divokého vlka na člověka.
Mluvíte o sobě jako o rodilé Krušnoholce – pocházíte z Vejprt. Byla cesta k ochraně tamní přírody přímočará?
Ačkoliv jsem si jako malá přála být ochránkyní zvířátek, s dospíváním mě to opustilo. Ne, že bych ztratila vztah k přírodě, to rozhodně ne, ale brala jsem ji jako krásné místo pro kochání se a bytí v ní. Má cesta k monitorování vlků začala už pravděpodobně v dobách, kdy jsem začala učit lyžovat a létat na paraglidu, což mě dovedlo na Nový Zéland, odkud jsem si přivezla nápad, že v Česku s kamarády založím první český backpacker (ubytování podobné hostelu). Když jsem se rozhodla, že tu už díky podnikání zakotvím, vrátili se sem i vlci. Měla jsem pocit, že jsem ve správný čas na správném místě. Má cesta k vlkům a ochraně přírody trvala dlouho, avšak všechny události zapadají do skládanky mého současného života, který mě moc baví, neboť v něm vidím smysl.
V jednom z rozhovorů s vámi jsem se dočetla, že jste se naučila stopovat díky polovlkovi, kterého jste si vzala z útulku.
Tento příběh je spíše na knihu a jednou o tom kniha i vznikne. Bakly byl můj vysněný pes. Po pěti dnech, kdy jsem si ho přivezla z útulku, zmizel. Okamžitě jsem ho začala hledat – rozvážela letáky, kontaktovala všechny možné instituce, snažila se dopátrat Baklyho minulosti, jestli mi nedá vodítko, kam by mohl utéct. Po třech dnech jsem zjistila, že se pohybuje v Německu, jenže se v něm probudily nějaké vlčí instinkty a on vůbec nevyhledával lidskou společnost a stáhl se do lesů, kde mi nezbývalo nic jiného než se ho naučit stopovat – odhadnout, kde se kdy a jak pohybuje. Po třech týdnech a jednom dni intenzivního pátrání mě nakonec dostopoval on. V jednu hodinu ráno mě probudil v mé dodávce a od té doby mi dělal parťáka a velkého učitele.
Krušnohorský region se zbavil nálepky zdevastované krajiny a míří tam stále více turistů. Jak vnímáte tuto změnu?
Turistickému ruchu se nebráním a dokážu v něm nalézt mnoho pozitiv, avšak i u tohoto platí, že všeho s mírou. Byla bych ráda, aby v Krušných horách fungoval jakýsi turistický management, který by turistický ruch, který je nevyhnutelný, rozptyloval do několika zajímavých turistických míst, a aby zbytek ryzích Krušných hor zůstal přírodě a srdcařům.
Kromě ochrany a stopování vlků provozujete hostel, pořádáte přednášky, jste zastupitelkou. Jak to všechno stíháte?
A ještě učím lyžovat děti a učím na základní škole. (smích) Nevím jak, ale stíhám to. I když toho je občas opravdu hodně a mě pak mrzí, že ani jedné věci nedokážu dát 100 procent. V poslední době čím dál více sním o naprostém klidu a soustředěnosti jen na pár konkrétních aktivit.
Hodně jste cestovala. Nikdy vás nenapadlo, že byste se do České republiky už nevrátila?
Napadlo. Myslela jsem si, že jsem spíše nomádský typ člověka, že se můj život bude odehrávat převážně na cestách. Různé životní události mě však vždy vrátily zpět do Krušných hor a díky té poslední jsem se stala koordinátorkou vlčích hlídek, mám tu svůj hostýlek, svého životního partnera, psy, kamarády, rodiče a jsem za to nyní naprosto vděčná.
Jak byste Krušné hory popsala jednou větou?
Krušné hory se nedají popsat, Krušné hory se musí zažít.
