V čele dubské porcelánky Vladimír Feix stojí od roku 1970 a v roce 1991se stal...

V čele dubské porcelánky Vladimír Feix stojí od roku 1970 a v roce 1991se stal i jejím majitelem. | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

V 90. letech se na cibulák stály fronty, vzpomíná majitel porcelánky

  • 18
Do dubské porcelánky nastoupil Vladimír Feix v roce 1947 jako učeň. Vypracoval se až na ředitele a později se stal jejím majitelem. Vzpomíná na socialistické pětiletky i na složité období po revoluci.

Porcelánka v Dubí letos slaví 155 let existence. Za to, že odtud stále do světa putuje originální cibulák, vděčí Vladimíru Feixovi, který jí šéfuje už od roku 1970. Za svoje řídicí schopnosti získal v průběhu let desítky ocenění. Jedním z posledních je Manažer čtvrtstoletí, které v roce 2018 obdrželo jen deset lidí. Nejinak tomu ale bylo i před třiceti lety.

„Měsíc před revolucí jsem dostal Řád práce. Je to možná jeden z posledních řádů, které podepsal tehdejší prezident Gustav Husák,“ nesnižuje význam žádného obdrženého vyznamenání energií nabitý téměř sedmaosmdesátiletý muž s tím, že jde hlavně o to, jak si jeho práce cení ostatní, ne jak si ji cení on sám.

Asi málokterá společnost v Česku má stále stejné vedení jako před 50 lety. Díky tomu můžete hodně srovnávat. Jak moc se liší řízení a provoz porcelánky dnes od doby před třiceti lety? Pamatujete určitě pětiletky a socialistické plánování?
Známé pětiletky! Z plánovací komise nám zadali úkol, například že máme vyrobit určitý počet hrnků. Kam půjdou nebo zda o ně bude zájem, jsme řešit nemuseli. Kolikrát mi bylo sděleno: „O to se nestarejte, to je náš stranický úkol, to už zajistí státní plánovací podnik.“ Z tohoto hlediska to bylo mnohem snazší než teď. Export byl v rukou podniku Československá keramika, kam všude naše zboží mířilo, na to jsme neměli vůbec vliv. Z hlediska výroby, nákupu zařízení a strojů to ale tak jednoduché samozřejmě nebylo. Teď se musíme ve všech oblastech všichni mnohem víc snažit.

Když vzpomínáte na dobu před revolucí, je něco, na co vzpomínáte v souvislosti s podnikem rád?
Zajištění odbytu zboží byla paráda. Každý čtvrtrok přijeli obchodníci z krajů. My jsme jim připravili zboží na ukázku, oni si vybrali a my měli splněný plán. Za socialismu odjížděl například do Ruska vagon hrnků měsíčně. Ta doba už je dávno pryč. Politickou změnou se mění i obchodní vztahy. Ani kurz rublu k dolaru není pro vývoz do Ruska dobrý. Občas se ale stane, že od nás odeberou cibulák i do Moskvy. Ten přitom neodebírali ani za socialismu. V Rusku cibulák nikdy nechtěli, co bylo modře malované, byl jejich porcelán „gžel“. Výrobky s modrým tiskem tam měla každá domácnost.

Jak vypadal obchod těsně po revoluci?
Chvíli po revoluci se začaly trhat dávno budované vztahy. Měl jsem štěstí, že mě hned ze začátku napadlo kontaktovat všechny naše odběratele cibuláku a říct jim, že u nás se nic nemění a fabrika funguje stejně. Zval jsem je, ať se přijedou podívat. Z Japonska k nám opravdu obchodní zástupce přiletěl. Snažil jsem se, aby domluvený tok zboží nepadl. I díky tomu se podařilo některá spojení nepřetrhnout a fungují dodnes. Tím, že továrna měla kontinuitu vedení i výroby, se podařilo udržet zákazníky. Největší odběratelé, Japonsko a Korea, nám tak zůstali.

A co v Česku?
V devadesátých letech se na cibulák stály fronty. Trvalo skoro deset let, než se český trh cibulákem nasytil. Teď už to musíme dohánět jinde. Důležité je nestavět právě ale jen na cibuláku. To je, jako bychom stáli jen na jedné noze.

Jak moc se za poslední roky proměnil vkus a zájem lidí o porcelán?
Dřív se kupovaly sady pro šest. Teď si mladí koupí čtyři talíře a čtyři hrnky a stačí jim to. Vyhledávají více bílý porcelán bez zdobení. Důležité je trefit se ve správný čas do myšlení uživatelů. Když si ale představíte, že trvá i dva roky, než se dostane nový model do výroby, tak je to dost náročné. Nedávno jsme dostali na trh retro porcelánový „plecháček“ a máme s ním úspěch.

Věděl jste hned od počátku, že budete chtít v porcelánce zůstat i po revoluci a že ji privatizujete?
Rád vzpomínám na to, kdy vláda rozhodla, že fabriku můžeme koupit přímo, bez kuponové privatizace. Tím pádem všechny snahy lidí, kteří ji chtěli kupovat, padly. Jen mě mrzí, že jsem tehdy nekoupil i porcelánové doly, které mi nabízeli. V tu dobu jsem na ně ale neměl. Porcelánka stála 130 milionů korun, vzal jsem si úvěr a ručil továrnou. Pokud by došlo ke kuponové privatizaci, továrna by se asi jen těžko udržela tak dlouho funkční.

Která doba byla v uplynulých třiceti letech asi nejhorší?
Jakmile se zpřetrhala pouta a zahraniční zákazníci šli jinam, tak to plno továren neustálo. Jen pro představu, v republice bývalo čtrnáct porcelánek a teď je nás pět. Většina právě v 90. letech neudržela trhy, které byly nasmlouvané za socialismu. Některé to prohrály hned, některé později.

V divokých 90. letech nebylo výjimečné, že spousta podnikatelů naletěla podvodníkům. Stalo se to i vám?
Jednou. Napálil nás český emigrant v USA. Přemluvil nás, abychom tam udělali pobočku, že jí bude šéfovat. Měl jsem na něj dobré reference i z tehdejší vývozní společnosti Československá keramika, kde kdysi také pracoval. Nakonec se z něj stal ale podvodník. Požadoval od nás zboží, za které však neplatil. Po dvou letech jsem řekl dost a pobočku jsme zrušili. Škoda byla tak do deseti milionů.

Při pohledu nazpět, změnil byste z dnešního pohledu nějaké své rozhodnutí?
Finančně mě dost zruinovala koupě duchcovské porcelánky. K té mě přemlouval i tehdejší starosta, že porcelánka k Duchcovu patří a že by se jinak musela zavřít. Za 30 milionů jsem ji koupil, což v porovnání s dneškem není moc. Když ale něco koupíte a ono to nedává mladé, tak je to drahé. Stále na ni doplácíme. Pro představu: v době největšího rozmachu pracovalo v Duchcově na tři tisíce lidí, v nejlepším období pod naším vedením tři sta a teď jen třicet. Věřím ale, že se porcelánku podaří jednou pořádně rozjet.

17. listopad 1989 patří k datům, které si lidé dokážou spojit i s konkrétními prožitky. Jaká byla nálada kolem vás v tu dobu?
Fabrikou změny určitě nijak necloumaly. Ale to, že se něco děje, lidé vnímali. Jiné by asi bylo, kdyby tady pracovali samí chlapi, jako třeba na šachtách. U nás ale pracovalo přes 80 procent žen, které své politické názory do práce nepřenášely. Je potřeba zmínit, že dnes mají ženy jiné postavení i pohledy, jsou více iniciativnější a chtějí mít vliv na dění kolem sebe. Před rokem 1989 se ženy o politiku skoro vůbec nezajímaly, tehdy měly hlavní starost o své rodiny.

Všude je vidět nástup moderních technologií, měly vliv i na změnu výroby či zdobení vašich výrobků?
Na jednoduché tvary využíváme tiskárny. Jakmile jde o náročnější zdobení, tak ruční výrobu zatím nic nenahradí. Spoustu detailů musí dělat stále člověk. Například pro Japonsko se nám před časem podařilo vyrobit skleničku na sekt s porcelánovou nožičkou. Nejnáročnější bylo najít lepidlo, které spojí sklo s porcelánem a zůstane stále čiré. Trvalo nám rok, i ve spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou, než jsme ho objevili. Rok nám tady skleničky ležely a my čekali, jestli lepidlo nezčerná. Největší změna v historii továrny nastala jen u pecí. Když jsem v roce 1947 nastupoval, tak se topilo uhlím, které chodili chlapi kopat ručně do blízkého okolí, autem se pak vozilo do továrny. Když ženské chtěly tehdy prát prádlo, tak se chodily na vrátnici ptát, kdy nebude továrna vypalovat, aby ho mohly sušit venku. Celý rok bylo okolí černé od sazí. Uhlí pak nahradila elektřina a nyní využíváme plynové pece.

Co je pro obchod nejdůležitější?
Osobní vztahy mezi výrobcem a kupujícím je ta nejdůležitější věc. Telefon a e-mail sice fungují, ale nemá to váhu osobního setkání.

Nedokážu si představit, že byste byl ve vedení firmy 50 let a v podniku více než 70 let, kdybyste porcelán nemiloval.
Práce a porcelán mě stále baví. Je to moje srdeční záležitost. Továrnou jsem prošel úplně odzdola. Do fabriky jsem přijel tramvají z Teplic 1. září 1947, kdy jsem tu nastoupil do učení. To bylo i poprvé, kdy jsem viděl cibulákový vzor. Po roce v učení jsem nastoupil na keramickou průmyslovku v Teplicích. Pak jsem začal dělat mistra. Když po mně chtěli, abych byl dílovedoucím, dodělal jsem si maturitu. V roce 1970 jsem se stal ředitelem závodu. Když jsem přešel na generální ředitelství (GŘ) do Karlových Varů, kde už byla potřeba vysoká škola, tak jsem se v padesáti letech přihlásil na vysokou školu. Působení na GŘ nemělo dlouhého trvání, protože přišla sametová revoluce a já jsem se vrátil zpět do Dubí, kde jsem pořád bydlel.

Je vám téměř 87 let, jaké plány máte s porcelánkou?
Mám dva syny. Jeden je ředitelem duchcovské továrny, druhý je výrobním ředitelem v Dubí. Když jsem v devadesátých letech továrnu privatizoval, tak jsem je musel nasměrovat na studia průmyslovky a pak vysoké školy. Nikdo nemůže říct, že bych se nikdy nestaral o budoucnost. Nástupce mám vychované. Kontinuita by tak měla být zachovaná.

Jste stále dost vitální, udržujete se nějak ve formě?
Nic speciálního nedělám. Co mě ale vždy velmi bavilo, byla vojenská cvičení. Skoro každý rok jsem se do nich dobrovolně hlásil. Často jsem je trávil na letišti v Žatci. Protože jsem své povinnosti plnil vzorně, tak jsem to dotáhl až na hodnost plukovníka (ukazuje i uniformu, kterou má ve skříni ve své kanceláři). Byl jsem tak zapálený, že jsem jednou místo třídenního opušťáku zvolil jako odměnu focení před rozvinutou zástavou. Když se to pak dozvěděla moje manželka, tak jsem dostal doma vynadáno. (smích)