"Požádala mne společnost Bavaria. Bylo by to prý záběr po záběru stejné, jen s německými herci a se stejnou hudbou Karla Svobody. Já jsem odmítl režii i nabídku být jen u toho," prozradil Vorlíček v rozhovoru pro MF DNES na zámku Moritzburg, který o kultovní pohádce pořádá každý rok výstavu (o současné výstavě zde).
Bojíte se, že pokud by se Popelka podle původního scénáře natáčela, že vám ji zkazí?
Originál je jen jeden. A takovou holku, jako byla Libuška Šafránková, nikdy nemohou najít.
Je tato nabídka na remake první, nebo jste ji dostal i na jiné vaše úspěšné filmy?
V tomto ohledu nejsem nováček. Už mne to potkalo s filmem Kdo chce zabít Jessii?, který získal cenu na filmovém festivalu v Locarnu. V dubnu 1967, premiéra byla 1966, přijeli z Ameriky a oznámili, že 18. června nás čekají v New Yorku a napíšeme pro ně novou verzi. My jsme Jessii museli natočit černobíle, protože ty bublinky Káji Saudka jsme tehdy neuměli udělat na barevný film. Oni to uměli. Trvali také na tom, že se to bude celé točit v Praze a hrát tam opět bude Olinka Schoberová. Tři měsíce jsme na tom v Americe strávili, za rok do Prahy přijeli Američané s vyplněnými šeky, složili je na Barrandově a objednali výrobu. Tu noc ale přijeli Rusové, Američané si k hotelu povolali z velvyslanectví limuzínu a na letišti čekali, až Rusové pustí první letadlo. Do dnešních dnů tak leží v americké národní knihovně pod pečetí originál scénáře a čeká, až ho někdo vytáhne.
Vraťme se k Popelce, proč se podle vás právě z této pohádky stal takový hit?
Na to bych se měl zeptat já vás a dalších diváků. Hlavně jsme měli v mnoha věcech velké štěstí.
V čem?
Hlavně byl fantastický scénář Františka Pavlíčka. On ho perfektně napsal a totálně změnil povahu Popelky od Boženy Němcové. V původní Popelce vlastně žádné tři oříšky nejsou, ty si František půjčil z další její pohádky - O třech sestrách. Naše pohádka je vlastně spojením těchto pohádek, z nichž jedna je podle Němcové skoro horor a v druhé je Popelka odevzdaná puťka. František Pavlíček dostal geniální nápad z Popelky udělat sebevědomou holku, která maceše vzdoruje. Její otec chtěl mít syna, ale narodila se Popelka, přesto ji vychoval jako kluka, naučil ji rajtovat na koni, lovit, střílet. To vše je z té pohádky cítit.
V titulcích pohádky ale František Pavlíček nebyl...
Nesměl být, protože v roce 1968 kritizoval příjezd ruských vojsk, za což byl od roku 1970 zakázaným autorem, musel odejít ze všech kulturních funkcí a mohl dělat jen dělníka. Naštěstí se přátelil se scenáristkou Bohumilou Zelenkovou, která se po dohodě pod pohádku podepsala, ale tantiémy za vysílání filmu dávala Františkovi. Ten tak nepříznivá komunistická léta mohl přežít.
A kromě scénáře? V čem je podle vás další neopakovatelné kouzlo pohádky?
V hercích. Všichni, které jsem si přál, právě měli volno, žádný jiný film netočili, což bylo velké štěstí. Protože před Popelkou jsem natáčel komedie jako Kdo chce zabít Jessii?, Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky nebo Pane, vy jste vdova!, navykl jsem si na komediální styl a smích diváků. Ten jsem chtěl z jejich tváří vyloudit i při této pohádce, proto jsem si instinktivně vybral za podomka Vincka Vladimíra Menšíka, za preceptora Jana Libíčka, který nikdy nepřehrával a smích vzbuzoval už jen svým zjevem. Třeba humorná scéna, jak spadl z koně, vznikla úplně náhodou.
Je takových náhodných scén ve filmu víc, nebo vše bylo do posledního detailu naplánované?
Pohádky by měly diváky také rozesmát. Scén, které vznikly díky okamžitému nápadu, je tam víc. Třeba když si Droběna při plese na zámku pro sebe uchvátí prince. Když jsem viděl Helenku Růžičkovou a vedle ní drobného Pavla Trávníčka, říkal jsem si, že bude legrace pro děti i dospělé, když si ho odnese, jako by už chtěla běžet domů zajistit si nějakého následníka trůnu. Tak jsem si stočtyřicetikilogramovou Helenku zavolal a plán jí vysvětlil. Až udělá otočku, že se po mně nenápadně podívá a až kývnu, tak ho popadne jako pytel brambor. Protože o tom princ neměl ani tušení, když to přišlo, úplně ztuhnul, vyděšeně se na mne podíval a nevěřícně čekal, kdy to konečně zastavím a řeknu stop. Vyšlo to dokonale.
Žádná z původních pohádek Němcové se neodehrává v zimě, proč ta vaše ano?
Ani celý scénář nebyl napsán na zimní natáčení. Jenže studia byla v zimě volná, vedení potřebovalo zaměstnat lidi a rozhodlo, že taneční scény se budou natáčet na zimním zámku, zbytek se dotočí v létě. To se ale zbláznili, co kdyby se někomu něco stalo, co pak s těmi hotovými kilometry filmu. Takové riziko jsem odmítl podstoupit a rozhodl se, že se celá pohádka natočí v zimě, fundusy studií na Barrandově i v Babelsbergu v Postupimi jsou kostýmů plné. Tento můj nápad byl při celém natáčení ten nejsložitější.
Kdybyste se měl rozhodnout znova, točil byste opět všechno v zimě?
K naší Popelce zima patří a bylo to nejpříjemnější filmování, přestože jsme vymrzli. Ale byli jsme o 40 let mladší. Nicméně už nikdy bych nechtěl točit film po pás ve sněhu.
Zatímco v Čechách ho bylo až až, na německém zámku Moritzburg, kde se také natáčelo, vám chyběl. Koluje řada fám, jak jste si s tím poradili...
Na Moritzburgu bylo sice dvacet pod nulou, ale ani vločka. Sníh nám sem přivážely vagony plné pytlů umělého. Byl to popel ze spálených rybích kostí z německých konzerváren. Když kosti spálili, ten popel byl úplně bílý, lehounký a vítr ho krásně hnal před sebou. Iluze byla dokonalá. Jednu vadu ale měl, hrozně smrděl, a druhý den zmizel.
Která filmová scéna byla na natáčení nejsložitější?
Když statkářka s dcerou prchá před princem a saně se s nimi převrhnou do rybníka, prolomí led a ty dámy se sotva vyšplhají ven. V těch kostýmech byli pochopitelně zachumlaní kaskadéři.
Popelka je pro Čechy česká pohádka, v Německu je to obráceně. Jak to vnímáte, když na Moritzburgu jste nejen při zahájení každé výstavy jako doma, zatímco v Čechách žádná taková není?
Musím říci, že zájem Němců a pořadatelů výstavy na Moritzburgu mne někdy zaskočí. Jednou jsem měl rozhovor pro televizi v Lipsku o Popelce. Já jsem potom z Německa dostal celé pytle dopisů, protože diváci si mysleli, že jsem Němec. Televize byla tak korektní, že mi k žádostem o podpis přidala i obálku se známkou, ale co já v Praze s německou známkou. Odpovědi mne stály dva tisíce korun. Nebo před pěti lety norská televize - Popelku slíbila na Vánoce, ale nevysílali ji. Do Nového roku televizi zaplavily dopisy diváků, že dokud ji neodvysílají, nebudou platit poplatky.
