Hrozba šíření nákazy koronavirem přinesla určitá opatření – zavřela školy, omezila pohyb, musíme nosit roušky. Jak se žije v této době v dětském domově?
Kdybych to měl shrnout jedním slovem, tak velice náročně a dá se říct až těžce. Za velmi náročnou považuji hlavně situaci s výukou dětí. Kdo děti má, ví, jak je náročné učit se doma s jedním či dvěma. My máme čtyři rodinné skupiny, každá je po osmi dětech, to znamená, že každá musí zvládat opravdu velké množství úkolů. My jako pedagogové musíme všechno kontrolovat, odesílat. Problém je, že ne všechny děti jsou nadané, spoustě z nich se musíme věnovat individuálně, sedět nad nimi, protože by to samy nebyly schopné zvládnout. Výuka nám dává strašně zabrat. Chodí nám pomáhat tři dobrovolníci z Tisé, učí se s dětmi matematiku, dějepis a zeměpis a jedna bývalá kolegyně pomáhá, s čím je třeba.
Jaký máte režim za normální situace?
Ráno se děti rozejdou do škol, pokoje se vyprázdní. Ti nejmenší chodí do školky v Tisé, větší děti do zdejší základní školy a ti starší dojíždějí do učiliště nebo na střední školy do Ústí či Děčína. Většina školních povinností se normálně stihne ve škole, teď už je to dva měsíce na nás. Směna vychovatelům začíná v půl osmé ráno, končí v půl osmé večer. S výukou začínáme ráno v devět, a když to jde dobře, končíme odpoledne kolem půl třetí. Pro nás i pro děti je to nová situace. Po vyučování jsme my i děti rádi, že je můžeme na dvě tři hodiny „vyhnat“ ven na zahradu.
Máte k výuce dostatek počítačů a notebooků?
Na jednu rodinnou skupinu máme jeden stolní počítač, který je neustále obsazen. K dispozici máme asi tři nebo čtyři notebooky, vychovatelé přinesli svoje a dali je dětem k dispozici. Jedna firma nám nabízela, že nám nějaké notebooky půjčí. Ale měl jsem strach, kdyby se s nimi něco stalo. Říká se mi to těžko, ale ne vždy se děti k věcem chovají tak, aby je nezničily. Zatím nám nikdo nenabídl, že by nám nějaké, třeba i starší, daroval. Ale nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji. Pevné počítače máme, notebook navíc by se nám hodil.
O kolik dětí se v domově staráte a jak jsou staré?
Máme 32 dětí, nejmladšímu jsou tři roky, nejstaršímu je 23 let. Ten jediný je mimo domov, studuje na vysoké škole v Praze a do domova se zatím nevrátil. My ostatní jsme už druhý měsíc spolu 24 hodin denně a začíná se trochu projevovat ponorka.
Měli jste strach, aby se někdo z dospělých nenakazil a nezavlekl nemoc i do domova?
Samozřejmě jsme strach měli, ale otrnulo nám. Zatím jsme všichni zdraví, i děti. Je to naprostý zázrak. Všichni se neustále pohybujeme ve velkém kolektivu až 40 lidí denně. Držíme se, děti jsou zdravé, nemají ani rýmu. Měli jsme připravené krizové plány, kdybychom tady museli zůstat. Taška s věcmi na 14 dnů je stále v pohotovosti.
Jak tuto situaci vnímají děti?
Je to až s podivem, ale když se jich zeptáte, samy vám řeknou, že se do školy těší. To se stane málokdy, že chtějí chodit do školy. Hlavně ti starší tam mají kamarády a kolektiv spolužáků jim chybí. Už téměř dva měsíce jsou zavřeni jen tady, je to pro ně i pro nás dlouhá doba. Pořád nevíme, jak to bude s prázdninami. Aby děti byly celý rok bez šance někam vyjet, není úplně dobré. Máme dojednané tábory pro 25 dětí a čekáme na rozhodnutí, jestli vůbec někam pojedou.
Jak jste na tom s ochrannými prostředky?
Je to náročná doba, ale máme kolem sebe spoustu přátel, kteří nám pomáhají, a stará se o nás i náš zřizovatel, Ústecký kraj. Máme dostatek roušek i dezinfekce, což je super. Nezapomíná na nás ani spousta dobrovolnických organizací. Přijedou a přivezou nám gely na ruce a další věci. Přijíždějí i jednotlivci a vezou dětem hračky, aby neměly dlouhou chvíli. Mám z toho radost.
Co s dětmi děláte, když se neučí, ale nikam mimo areál nechodí?
Máme velkou zahradu se vším možným sportovním vybavením. Velké děti připravují pro ty malé sportovní odpoledne. Jednodušší je to s malými dětmi, holčičkám stačí kočárek, ty nejmenší jsou na pískovišti. Ty starší už se zabaví samy. Jako všechny děti by volný čas nejraději trávily na sociálních sítích.
Jak dlouho v dětském domově v Tisé pracujete?
Dlouho, nastoupil jsem v roce 1988. A za tu dobu jsem tu toho zažil opravdu hodně. Jsem vystudovaný speciální pedagog a neumím si představit, že bych dělal něco jiného.
Můžete tedy srovnávat. Jaké byly děti před deseti patnácti lety?
Rozdíl je obrovský. Rozvolnila se morálka ve společnosti, děti se k nám chovají jinak. Nestávalo se, že by byly hrubé nebo vulgární vůči dospělým. Dneska určitá skupina dětí „chytá nerva“, jak říkají. Potom přijdou, uznají, že to přehnaly, ale v ten moment lítají sprostá slova, v afektu rozkopou dveře. To se dříve nestávalo. Mám pocit, že jsme měli k sobě větší úctu. Starší děti už si uvědomují, že dalším stupněm je výchovný ústav. S některými to přesto jinak nešlo a skončily tam.
Mohou teď za dětmi přijet rodiče nebo příbuzní?
Návštěvy jsou zatím zakázané. Většina dětí má ale chytré telefony, mohou tedy s nimi být v kontaktu. Je jich ale jen pár, o které se rodina zajímá. O většinu z nich nejeví rodina a příbuzní zájem.
Uvědomují si děti, že se tu mají mnohdy lépe než ve vlastních rodinách?
Bohužel asi ne. Nouzí tady rozhodně netrpí, ale kdybych jim řekl, jestli chtějí jet na Vánoce domů, řeknou, že ano. Děti rychle zapomenou na to špatné, co zažívaly v rodině, a když se náhodou rodiče ozvou, tak jsou nadšené. Říkáme tomu vzpomínkový optimismus. Děti, které tu máme, si přitom toho špatného zažily strašně moc. A ze své dlouholeté praxe vím, že je často moc pěkného ani dál v životě nečeká. Vždycky proto říkám svým kolegům, že jim uděláme alespoň pěkné dětství.
Najdete na téhle koronavirové době i něco pozitivního?
Určitě. Začal jsem se dívat jinak na své zaměstnance, kolegy. Nikdo z nich mě nenechal ve štychu, všichni si uvědomují, že je to doba pro všechny velmi náročná. Vědí, že kdyby jeden člověk vypadl, musel by ho zastoupit někdo z nás. Jsou úžasní a chtěl bych jim za to moc poděkovat.
