Hraje v seriálu Ulice, na podzim se objevila i v televizní sáze Já, Mattoni a na kontě už má také několik filmů. Sabina Rojková, rodačka z Teplic, má hereckou kariéru rozjetou tak, že jí může leckterá kolegyně závidět.
Práce má tolik, že najít v jejím diáři volné místo na rozhovor nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se scházíme v její šatně v Divadle na Vinohradech jen chvíli předtím, než se proměnila v hlavní hrdinku dramatu Romeo a Julie.
Máte na jevišti trému?
Vždycky těsně před tím, než vstoupím na jeviště, se trochu klepu a jsem nervózní. Ale pak to ze mě hned spadne. Myslím, že je to zdravé. Podle mého není dobré nastupovat na jeviště jako suverén.
Julii hrajete už více než rok. Pro spoustu hereček je tahle role velkým přáním. Byla jste na tom stejně?
Jasně. Je to jednoznačně splněný sen.
Jak jste se vůbec dostala do Divadla na Vinohradech?
Při natáčení filmu Poslední cyklista jsem se potkala s Tomášem Töpferem, ředitelem divadla. Dost jsme si rozuměli. Když pak sháněl mladou herečku pro jednu roli, vzpomněl si na mě a pozval mě na casting. Byl to zatím nejtěžší konkurz v mém životě. Odešla jsem tehdy úplně vyklepaná, ale přesto s dobrým pocitem. Nakonec si mě vážně vybrali. A dnes jsem tady ve stálém angažmá.
Sabina Rojková
|
Co v dnešní době pro tak mladou herečku znamená divadlo?
Kdybych si měla vybrat, dám bez jakéhokoli rozmýšlení přednost divadlu před televizním natáčením. V divadle si víc zahraju, bezprostředně se ke mně dostane reakce od diváků. Celkově si tak nějak divadla víc vážím. Je to prostě větší herectví. Při filmování můžete něco klidně dvacetkrát zkazit, tady ne. To je pořádná výzva. Divadlo je pro mě takové zvláštní místo. Víte, co třeba dělám, když skončí zkouška a ostatní se seberou a jdou na jídlo?
Povídejte.
Lehnu si na jeviště a nasávám atmosféru, která je úžasná, i když se tam zrovna nic neděje a všude je pusto a prázdno.
Když se vrátíme k vašim úplným začátkům, v šesti letech jste začala navštěvovat hodiny tanečního divadla. Kdo dostal nápad vás tam přivést?
Rodiče se rozhodli společně. Doma v pokojíčku jsem totiž neustále tancovala a něco hrála před zrcadlem. I všem okolo jsem pořád chtěla něco předvádět.
Tanec je prý vaše velká láska.
Obrovská. Když jsem začala chodit na konzervatoř, musela jsem s ním přestat. Dřív jsem kvůli němu dojížděla do Teplic, ale pak už jsem to při škole časově nezvládala. Chtěla bych se tanci věnovat víc, ale teď to opravdu nejde.
Po kom jste podědila herecké geny?
Nevím. Brácha dělal rodokmen a zjistil, že nějací naši předkové z opravdu hluboké minulosti hráli amatérské divadlo. Jinak jsme ale na nikoho takového nenarazili.
Rodiče, kteří mají s touto branží zkušenosti, své děti, ať už jsou v jakémkoli věku, často odrazují. Vašich se to tedy netýkalo?
Netýkalo. Je pravda, že kdyby byli z oboru, možná by vůbec nebyli nadšení, do čeho se pouštím (smích). Já s tím navíc začala jako dítě, kdy člověk na tuhle práci není vůbec připravený. Myslím, že jestli někdy budu mít děti a ony začnou tíhnout k herectví, asi jim to taky budu trochu vymlouvat. Rodičům jsem ale vděčná, že mě podporovali. Když jsem byla malá a hrála v Praze v Divadle ABC, táta mě vozil a viděl každé představení.
Divadlo ABC bylo vaše proniknutí do velkého hereckého světa. Ve dvanácti jste tam získala roli Adélky v Janě Eyrové. Dívka z Teplic najednou na prknech známého divadla. Jak se to podařilo?
Dostala jsem se na casting, ani si už nepamatuji jak, a vyšlo to. Dodnes to považuji za něco neuvěřitelného. Vím, že jsem tehdy byla hodně bezprostřední. Bylo mi úplně jedno, před kým stojím a co říkám. Potřebovali holku, co hraje na klavír, což já uměla, a taky zpívá. Nakonec se zeptali, jestli umím francouzsky, a já ze sebe vypálila – ne, ale to se naučím. Pak jsem v tom představení měla pár francouzských vět. Dodnes si je pamatuji.
Bavíme se zatím jen o divadle, troufám si ale říct, že lidé vás znají hlavně z televize. Jak často vás někdo osloví Viki podle vaší postavy z Ulice, kterou hrajete už sedm let?
No, hodně často. V tramvaji, na ulici. Možná víc než mým jménem. Buď přijdou, nebo na mě ukazují a mluví nahlas, že jsem určitě ta Viki z Ulice.
Už jste říkala, co pro vás znamená divadlo. A co seriál Ulice? Je to jistota příjmu? Sbírání zkušeností? Zábava?
Budu upřímná. Přiznávám, že je to hlavně jistota příjmu. Ale dává mi přece jen i něco jiného – možnost pravidelného natáčení. Bez Ulice bych třeba pět měsíců vůbec nestála před kamerou, což nechci. A celkově ji neberu jako něco špatného. Je to zkrátka současné herectví. Teď se mnou nicméně scenáristé nějakou dobu počítat nemohou, protože budu točit film.
Co to bude?
Muzikálový film s písničkami Xindla X. Moc se těším. Jsem ráda, že si konečně zahraji něco ze současnosti.
To je vlastně pravda. Všechny filmy, v nichž jste se dosud objevila, se odehrávají v minulosti.
No právě. V „současnu“ jsem vlastně jenom v Ulici. Možná mi to nebudete věřit, ale právě role Viki mi dělá největší problém. Zahrát obyčejnou holku z gymplu. Nevím proč.
Do minulosti jste nahlédla i v seriálu Já, Mattoni, který běžel v České televizi loni na podzim. Jaká to byla práce?
Těžká, ale hlavně nádherná. Mohla jsem si opravdu pořádně zahrát. Takové nabídky si člověk přeje dostávat pořád.
Loni jste odmaturovala na konzervatoři. Pokračujete ve studiu?
Ano. Jsem pořád na konzervatoři. Dělám dvouletou nástavbu, díky které bych tam mohla učit. Je to ale hodně časově náročné. Upřímně, teď už školu na první kolej nestavím.
Co říkáte na názor, že herec školu nepotřebuje?
Hodně záleží na tom, kdo vás učí. Mně osobně ta škola dala hodně. Měla jsem skvělou profesorku Veroniku Žilkovou.
Jistě, vaším partnerem je syn Veroniky Žilkové, také herec Vincent Navrátil, a tchyně se musejí chválit.
Ne, kvůli tomu to určitě neříkám (smích). Dalšími skvělými učiteli byli i Ilona Svobodová a Honza Potměšil. Předali mi toho moc. Považuji za obrovské štěstí, že mě učili zrovna oni.
Láká vás zahraničí?
Ne, vůbec. Jsem spokojená v České republice a chci tu zůstat.
Na začátku rozhovoru jste říkala, že role Julie je splněný sen. Jaké máte další sny?
A víte, že aktuálně žádné? Vždycky jsem nějaké měla a pak se k mému štěstí splnily. Teď jsem asi vůbec poprvé v životě ve fázi, kdy nemám žádný cíl. Teď si prostě jen užívám svůj život, svoji práci.
