Vánoce jsou za námi, jaké bývají v kojeneckém ústavu?
Snažíme se, aby si děti ten čas užily a měly radost. Většina z nich pojem Vánoce ještě nechápe, ale ty nejstarší, jež u nás jsou, tedy tříleté či čtyřleté už to začínají vnímat a kreslí, co by si přály od Ježíška. Každé z dětí, kterým už to takzvaně rozum bere, dostane osobní dárek. Celé adventní období je u nás jiné hlavně co do počtu aktivit, kterých je opravdu hodně. Chodí sem třeba studenti ze středních škol a dělají pro děti besídky.
Kolik dětí si na Vánoce „odskočilo“ domů?
Tři, přičemž v jednom případě jde o bratry. Toho třetího by maminka chtěla nastálo, ale nemá vhodné bydlení. Žije na ubytovně a v úvahu tak přichází jen krátkodobá návštěva. Moc bychom si přáli, aby se našlo trvalé řešení, protože už není tak malý, aby nenesl těžce přechody k mámě a zpátky. Nejdříve musí opustit skupinku dětí tady, pak zase mámu. Nejde mu vysvětlit, že všichni dělají, co můžou, ale jinak to zatím nejde.
Děti jsou extrémně spontánní a upřímné. Předpokládám, že vám umějí dát pořádně najevo, když se jim nelíbí třeba právě jejich situace, kterou začaly vnímat...
Jednou za mnou přišel chlapeček a spustil, že ho nemám ráda, protože jedna holčička už odešla s maminkou a jemu jsem ještě žádnou nesehnala. Stál přede mnou naštvaný a zároveň strašně smutný.
A našla jste mu ji nakonec?
Našla. I jeho dvěma sourozencům, se kterými u nás byl. Tátu měli ve vězení, máma se o ně nezajímala. Objevili se rodiče, kteří je chtěli všechny tři, jenže se nemohl rozjet osvojovací proces, protože táta posílal z vězení dopisy, jak se na ně těší a jak si je vezme po propuštění domů. Projevoval tedy zájem a měl ze zákona přednost před ostatními. Museli jsme čekat, až psát přestane. Když opustil vězení, slehla se po něm zem. Oba chlapce a jejich sestřičku si osvojili bezdětní manželé z Vysočiny. Mají se u nich výborně. Odcházeli od nás, když byly nejmladšímu z nich bez jednoho dne tři roky. Ti starší tak u nás byli déle než jen do tří let, abychom je netrhali. Byl to pro mě výjimečný případ. Každý ze zaměstnanců si takzvaně odžije to své první dítě tady. Pro mě byl tím prvním právě ten nejmladší z nich. Nastoupila jsem jako ředitelka před 17 lety a prakticky ve stejný den se sem dostal i on. Byl úžasný. Brala jsem si ho i domů. Na jaře mu bude 18, takže se chystám ozvat rodičům.
To pak musí být těžké loučení...
Právě to první dítě každá hrozně obrečí. Ale pláčeme i u dalších. Nevytvořit si citovou vazbu je nemožné. Vlastně by to pro děti ani nebylo dobré. Pokud dítě neumí přijímat a vracet emoce v raném věku, už se to nenaučí.
Takže asi brečíte poměrně často...
Teď méně, protože se proces osvojování dost zkomplikoval (kvůli novému občanskému zákoníku, pozn. red.). Třeba v roce 2014 od nás odešlo 153 dětí, loni jenom kolem 40.
Jaká jsou čísla, pokud jde o přijímání? A kolik tu nyní máte dětí?
Hodně to kolísá. Například v roce 2015 došlo k situaci, kdy jsme do 17. ledna přijali 16 dětí. V roce 2017 jsme stejný počet přijali do srpna. Kapacitu máme 95 míst – 75 v kojeneckém ústavu a 20 v takzvaném zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, kde by dítě mělo být půl roku, maximálně rok, než se rodinná situace zlepší. Velice často se to ale nezvládne a musí přejít do kojeneckého ústavu. V posledních letech postupně došlo ke snížení kapacity o 31 míst, protože se velká část péče přenáší na profesionální pěstouny. Pokud jde o využití kapacity, máme plno – 94 dětí.
Kolik je v Ústeckém kraji profesionálních pěstounů?
Dnes jich tu máme 47. Není jednoduché se jím stát. Musí jít o zodpovědné lidi, kteří už mají své rodičovství za sebou. A také o odvážné, protože péče o miminko vyčerpá. Jsou kraje, kde jich je o dost víc. Třeba v Moravskoslezském jich je 130. Redukce ústavních míst tam proto byla podstatně větší.
Profesionálním pěstounům se oficiálně říká pěstouni na přechodnou dobu. Dítě by u nich mělo být maximálně rok a pak přejít natrvalo do nové či původní rodiny. Stane se, že se místo toho vrátí k vám?
Zatím k tomu došlo jen dvakrát. Soudce nicméně může v krajním případě přechodnou péči i prodloužit. Měli jsme i případ, kdy roční lhůta končila a rozhodovalo se o tom, zda dítě půjde k nám. Existoval ale zájem širší rodiny na osvojení, proto jsme s pěstounkou domluvili, že ho přijmeme, ale bude u ní v rámci takzvané dlouhodobé návštěvy. Nechtěli jsme roční mimino traumatizovat další změnou prostředí.
Do jaké formy péče od vás děti nejčastěji putují? Do původní rodiny, k profesionálním pěstounům, dlouhodobým pěstounům, nebo do osvojení?
Do původní rodiny se dnes děti vracejí méně než v minulosti. Dostávají se k nám totiž většinou z prostředí, které je opravdu komplikované. Většinou putují do osvojení. Ale teď, co platí nový občanský zákoník, dochází k tomu o dost později. Zvýšila se totiž práva biologických rodičů, dává se jim víc šancí se vzpamatovat a o své dítě se přihlásit. Dnes musíme například rodičům napsat, že u nás mají dítě, že ho někdo chce a co oni na to. Když budu ironická: co když jenom zapomněli, že u nás mají dítě? Jednou mi naopak přišel dopis od ženy, která si vzpomněla sama, že dítě u nás má. Napsala, že si přesně ale nepamatuje, kdy se narodilo a že by ho potřebovala zpátky. Našla si totiž partnera, který dítě moc chtěl, ale ona už žádné mít nemohla.
Ukázková matka...
Mám tu komůrku, kam se v takových případech chodím vykřičet (úsměv). Oficiálně pak postupujeme tak, že ji odkážeme na orgán sociálně právní ochrany dětí.
Jste v kontaktu s dětmi, které prošly vaším kojeneckým ústavem?Paradoxně více s těmi, kterým se v Česku nezadaří a najdou rodinu v zahraničí. Dostáváme totiž reporty od Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Ke kontaktu ale nedochází jen touto oficiální cestou. Zahraniční rodiny zpravidla chtějí, aby dítě vědělo, odkud pochází. Rodiče sem s nimi proto přijíždějí.
Je pravda, že hodně dětí od vás míří do Skandinávie?
Skandinávie ze zahraničních lokalit určitě převažuje. V prosinci tu byli rodiče z Dánska. Funguje tam dlouhodobý systém sociální práce a dítě končí v nějakém zařízení jen velmi zřídka. Bezdětní by tak měli smůlu. V minulosti se stávalo, že si vozili děti s nejasným původem třeba z Afriky. Nevědělo se třeba, jestli ho matka neprodala nebo jestli jí ho neukradli. Česko s mezinárodními adopcemi začalo v roce 2000 a šanci na novou rodinu tak dostaly i děti, které v tuzemsku nikdo nechtěl. Najednou měli v zahraničí k dispozici dokonale vedenou dokumentaci. Děti od nás nacházejí novou rodinu i v Itálii, Španělsku nebo Kanadě.
Už řadu let se v souvislosti s kojeneckými ústavy mluví o jejich rušení. Co si o těchto mnohaletých dohadech a spekulacích myslíte?
Je to jednoduché: nemůžeme rušit něco, co je třeba. Skončit můžeme, až tu bude skoro stovka pěstounů, kteří budou chtít děti, co tu teď máme. Naším zřizovatelem je Ústecký kraj a z jeho strany slova o zrušení nikdy nepadla. Jsme navíc jeden z prvních krajů, který prošel důležitou transformací, aniž by ho k tomu někdo nutil. Před pár lety došlo ke zrušení kojeneckých ústavů v Teplicích a v Rumburku. O následném snižování kapacity u nás v Mostě už jsem mluvila. Jsou ale kraje, kde se ještě nezměnilo vůbec nic. Ve Zlínském kraji naopak oficiálně kojenecké ústavy zrušili, ale dál tam fungují zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Navíc Zlínský kraj se od našeho dost liší. Je menší, s jinou sociální situací, s tradiční mezigenerační solidaritou v jednotlivých rodinách i systémem propracované dlouhodobé pěstounské péče.
Česko je od různých organizací často pod palbou kritiky, že tu ještě funguje něco jako „kojeňáky“...
Podle mého je pro OSN a další organizace dráždivé sousloví ústavní péče. Když řeknete ústav v souvislosti s akademií věd, nic se neděje. Když to zmíníte ve spojitosti s dítětem, bere se to jako něco dehonestujícího. Pojem ústavní výchova irituje. Možná bychom měli místo toho, že je nad dítětem nařízena ústavní výchova, psát, že se svěřuje do péče zdravotnického zařízení. Třeba by to stačilo.
Tyto organizace argumentují, že kojenecké ústavy dětem hodně škodí po psychické stránce. To asi zase pro změnu dráždí vás...
Máme jasný postoj. Svoji práci děláme, jak nejlépe umíme, a téhle mediální štvanice se nezúčastňujeme. Někdy na mě některá vyjádření působí, jako kdybychom ty děti snad týrali. Ano, chybí jim u nás to zásadní a nenahraditelné – máma. Ale věřte, že jediné, co každému tomu malému človíčkovi přejeme, je to, aby se pro něj nějaká pořádná našla.
