Rybovu mši letos zpíváte celkem na devíti koncertech. Co pro vás tato skladba znamená?
Když jsme před dvěma lety v září založili v Úštěku pěvecký sbor a hledali jsme, jak začínající zpěváky motivovat a jak je co nejrychleji dostat na co nejvyšší úroveň, vybrali jsme si k tomu právě Rybovku. Je to sice čtyřhlasá skladba, avšak dostatečně jednoduchá, takže je pro tento záměr dokonalá. Je to výborná cesta, jak dát lidem pocit, že něco pořádného dokázali a mohli si zazpívat s orchestrem.
Povedlo se to?
Zpěvákům to dodalo sebevědomí a otevřelo nám to dveře k nácviku mnohem složitějších skladeb. Bez Rybovky bychom následující jaro nebyli schopni nastudovat Mozartovo Requiem. A pak přišel druhý rok, a tam jsme začali objevovat krásu Rybovy hudby. Noty už jsme měli zvládnuté, na Mozartovi jsme se také ledacos naučili, tak jsme se mohli věnovat jemnějším nuancím.
Většinou se Rybovka tak podrobně nenacvičuje, že?
Hudba Rybovy vánoční mše je tak strašně jednoduchá, že svádí k tomu, aby ji muzikanti odehráli bez většího přemýšlení. Často se však kvůli tomu hraje nudně, a proto ji jako nudnou vnímáme. Pětadevadesát procent hudebníků hraje mši od začátku do konce stejně hlasitě a v monotónním tempu. To je obrovská škoda, protože když jde člověk do hloubky, objeví veliké interpretační možnosti.
Někteří hudebníci Rybovce vytýkají právě to, že je příliš jednoduchá. Jak to s ní tedy je, jak to vidíte vy?
Ryba ji napsal pro vesnický pěvecký sbor, pro lidi bez hudebního vzdělání, avšak jako velmi talentovaný skladatel do ní dal mnohem víc, než co z ní většinou dokážeme vytěžit. Velice záleží právě na konkrétní interpretaci.
Na úštěckém festivalu jste účinkovali v doprovodu jednoho z nejlepších světových těles, Dresdner Barockorchesteru. Jak s amatérskými zpěváky pracujete?
Jsou to amatéři s neškolenými hlasy nebo staří lidé, kteří už lepší hlasy mít nebudou, ale díky dobré práci s dynamikou, vyslovováním a výrazem se dá udělat mnoho, takže i sbor amatérů může znít neuvěřitelně dobře. Proto intenzivně pracujeme na textech, detailně si hrajeme s frázováním a soustředíme se na přízvuky v textu, aby byly na správných místech a všichni je zdůrazňovali stejně.
Původem jste z Košic, jak jste se dostala k hudbě?
Odmala jsem zpívala v různých sborech. Už jako dítě jsem chtěla být zpěvačkou, ale rodiče řekli, že napřed musím vystudovat gymnázium, abych měla klasické vzdělání, kdyby to s hudbou nevyšlo. Po maturitě jsem šla na konzervatoř, kterou jsem nedokončila, protože jsem se dostala na vysokou školu do Vídně. Na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien jsem vystudovala operní zpěv.
Ve Vídni jste působila i po studiích?
Léta jsem zpívala v různých operních domech a projektech. Jako pěvkyně na volné noze jsem si vyzkoušela řadu zajímavých rolí a seznámila se s mnoha inspirativními dirigenty a muzikanty. Mahlera nebo Mendelssohna jsem zpívala i v Itálii, což byl krásný zážitek.
Co vás pak přivedlo do Úštěku?
Po patnácti letech dobrodružného života na volné noze jsme už s manželem potřebovali změnu. Chtěli jsme zkusit něco jiného někde jinde a úplnou náhodou jsme se dostali sem. Na pozvání kamaráda jsme se jeli podívat do severních Čech – a do Úštěku jsme se zamilovali na první pohled.
Co vám život na malém městě přináší?
V Úštěku prožíváme úžasný klid a pokoj. Navíc nás těší, že zde můžeme být potřební. Například když jsme poprvé přišli do kostela, seděli tam jen čtyři lidé. Začali jsme hrát při mši a najednou jich chodilo dvacet. Založili jsme tu pěvecký sbor, přestože nás všichni zrazovali, že o to nebude mít nikdo zájem. Na první zkoušku přišlo dvacet zpěváků a dnes už nás je čtyřicet. Ve Vídni jsme byli jedni z tisíců muzikantů, naproti tomu v Úštěku máme pocit, že naše dílo má konečně význam.
