Zarostlé údolí Úštěckého potoka skrývá dosud málo známé tajemství vojensko-podnikatelské činnosti někdejšího rodu Šporků. Mezi vzrostlými náletovými dřevinami a hustým kopřivovým porostem se nalézají zbytky barokního mlýnu na střelný prach.
Tento zvláštní objekt teď prozkoumává historik Kamil Podroužek se studenty historie filosofické fakulty UJEP.
Jak jste mlýn na střelný prach objevili?
V Konojedech jsme zpracovávali tříletý studentský projekt Terra Sacra Incognita, kdy jsme mapovali tamní historické stavby. Při průzkumu okolí obce jsme v údolí potoka objevili dva rozpadlé objekty, které byly evidentně navázané na vodní tok, protože u nich byly náhony a retenční nádrže. Bylo jasné, že to jsou bývalé mlýny. Proč ale byly dva tak blízko u sebe, necelých 200 metrů, nebylo jasné. Navíc na dost odlehlém místě na samé hranici katastru. Proto jsme začali hledat ve starých mapách.
Co ukázaly?
Při průzkumu prvního katastrálního měření z roku 1843 jsme zde našli zakreslené dva mlýny. Starý katastr jsme konfrontovali s prvním vojenským mapováním, jehož záznamy se pro toto území dochovaly z let 1782-1783. Tam je spodní mlýn jmenovaný jako Kornmühle (obilný mlýn) a horní jako Pulvermühle, což je v němčině označení pro mlýn na střelný prach. A to nás zaujalo! Protože leží na Konojedském panství, je zde přímá návaznost ke generálu dělostřelectva Šporkovi, která nás přivedla k myšlence, že by se mohlo jednat o barokní výrobní projekt.
A tak jste se vrhli do kopřiv...
V následném průzkumu terénu jsme ověřovali, zda se opravdu jedná o bývalý mlýn, kde se mlel střelný prach. Našli jsme retenční nádrž, rybník napojený na náhon a vedle jsme zaznamenali dva rozhodující objekty, které vypovídají o existenci mlýna, tedy lednici a mlýnici. V lednici se otáčelo mlýnské kolo, které pohánělo mlýnské složení. Mlýnice přitom leží mimo hospodářské a obytné objekty, což je pro obilné mlýny novověku netypické, ty mají mlýnici jako zadní díl stavení. Stavba vypadá jako chalupa, má světnici, síň, jen místo chléva je mlýnice. Z toho plyne, že se zde jedná buď o středověký objekt, nebo to není obilný mlýn.
Kde jste našli odpověď?
Ukázal nám ji charakter zdiva, které je šíbrované a provázané běhouny a vazáky. Zdivo provázané na hloubku jasně ukazuje, že se nejedná o středověkou stavbu. Z hradů známe středověký způsob zdění, kde se vyzdí dva líce nezávisle na sobě a prostor mezi nimi se vyplní řídkou maltou s úlomky kamení. Charakter zdiva zde je jednoznačně novověký. Mlýnice však stojí mimo ostatní budovy, není to tedy obilný mlýn. Ale mohla by to být pila.
Co prozradilo, že není?
Ukazuje to charakter vodního motoru a mlýnice. U obilných mlýnů či u hamrů se používá náhon na horní vodu. Voda padá na hřídel a obrovská kola s průměry tři až pět metrů roztáčí ve směru toku. Zde se ale jedná o mlýn na spodní vodu, který používá malá a široká kola, aby dosáhl rychlejší rotace. Vysoké otáčky používaly pily. Ty však zase v mlýnici potřebovaly dlouhý prostor na řezání trámů. A zde je mlýnice poměrně malá a čtvercová, takže to tedy nemohla být pila. Formální struktura objektu tak potvrzuje výpověď pramenů, že se jedná o mlýn na střelný prach.
Přibližte, jak u něj vypadalo vnitřní mlýnské ústrojí?
Obilné mlýny měly jeden kámen ležák a druhý běhoun, zrní propadávalo běhounem, který ho svým otáčením drtil, a mouka padala kolem ležáku do lubu. Mlýny na střelný prach takto pracovat nemohly, protože by okamžitě došlo ke vznícení. Ve mlýnech na střelný prach býval velký ležák s průměrem asi metr a půl, po němž se otáčelo kolo, které jej po obvodu válcovalo. Jednotlivé ingredience střelného prachu se na ležák pokládaly vlhké a musely se neustále podlívat.
Z čeho se střelný prach vyráběl?
Dýmný neboli černý střelný prach má jako základní složky sanyrt, dřevěné uhlí a síru, která byla často nahrazována nebo doplňována borovou smůlou. Ta totiž obsahuje těkavé éterické látky, které se dobře zapalují. Každá tato složka se napřed musela rozemlít a poté během opětovného drcení smíchat s dalšími.
Jak tenkrát získávali sanytr neboli dusičnan draselný?
Na velkých lánech kolem poplužního dvora chovali dobytek, jehož močovina byla výborným zdrojem sanytru. Ve stájích těžili hlínu, kterou pak louhovali. Profiltrovaná voda obsahovala rozpuštěný ledek amonný, z něhož při sušení vyrůstaly bílé krystaly. Tento způsob se praktikoval velmi dlouho. Ještě v 19. století existoval institut sanytrníků, kteří měli císařské povolení, aby mohli za drobnou úplatu kopat hlínu ve stájích.
A odkud brali síru?
V baroku se už se sírou na evropském trhu běžně obchodovalo. Nejbližší sirné doly byly na území dnešního Polska, v bývalém Prusku. Je však možné, že ji dobývali někde v okolí. Na střelný prach jí nebylo potřeba moc, byla nutná jen pro vznícení, pak už hořel uhlík. Ledek amonný působil jako okysličovadlo.
Kde hotový mokrý prach sušili?
V dobových pramenech nacházíme zmínky, že se běžně sušil na sluníčku, neboť nad ohněm by mohlo dojít k zapálení. Z jiných pramenů víme, že při prachárnách existovaly i vyhřívané sušárny. A tu jsme i zde našli.
Jak to tehdy měli s bezpečností práce?
Bezpečnost byla vždy věcí obsluhy. Na majetcích šlechty, kde pracovali lidé, jimž to nepatřilo, na něco takového moc nehleděli, požáry byly na denním pořádku. Proto také tyto objekty stojí daleko od osídlení a lidé sem jen docházeli do práce. Byla to vlastně továrna.
Kdo ji nechal postavit?
Zatím nemáme dohledané písemné prameny, ale z charakteru staveb je jasné, že vznikly na počátku novověku. Předpokládáme, že je nechal vybudovat generál Jan Špork někdy po roce 1650, když získal konojedské panství. Takto rozsáhlou investici by zde do této doby nikdo nebyl schopen zaplatit, takže to musel být buď on, nebo jeho potomci.
Kdo byl generál Špork?
Velmi zajímavá osobnost a typický produkt třicetileté války. Z obyčejného sedláka a bubeníka císařské armády se vyšvihl do pozice generála a vlastníka rozsáhlého majetku. Osob podobného osudu tu bylo víc, třeba na sousedním panství generál de la Corona. Třicetiletá válka přinášela možnost stát se z neurozeného urozeným. Neurozenost původu ale generálu Šporkovi nemohla česká šlechta zapomenout a velké zastání neměl ani u samotného císaře.
Byl ale velmi podnikavý…
V Konojedech na terasách svahu Bukové hory vysadil moruše, snažil se o výrobu hedvábí. Nepodařilo se mu ale odchovat bource morušového. Pak se zabýval pěstováním sazenic moruší, s nimiž obchodoval po celé Evropě, a byl i vrchním dodavatelem moruší na císařský dvůr. Založil také poplužní dvůr, pivovar a soustavu mlýnů. A v podnikání mu hodně pomohlo, že jako generál dělostřelectva rozuměl výrobě střelného prachu.
Jak mu šel prodej, když třicetiletá válka už skončila?
Konojedské panství leží v těsné blízkosti několika dálkových obchodních cest – po Labi, přes Kravaře z Prahy do Görlitz a na druhé straně řeky do Drážďan a Lipska. Na nich se obchodování s komoditami dařilo.
Dokdy až se zde střelný prach vyráběl?
S dobou generála Šporka mletí skončilo. Budovy se pak využily k zemědělským účelům. Později zde byly už jen zemědělské sklady a ustájení dobytka. Našli jsme letecké snímky z let 1932 a 1938, kde je vidět, že objekty ještě mají střechy. Po roce 1945 však oba bývalé mlýny zanikly.
