„Vykácel jsem náletové dřeviny kolem kostela, aby byl aspoň trochu vidět ze silnice. Je smutné, v jakém stavu se nachází, a bude to jen horší,“ říká jednapadesátiletý muž.
Na stole v kapličce, kde žije se se svolením církve, leží několik sklenic se zavařeninou, oblečení visí na šňůrách. Televizi ani denní noviny nemá, přesto o tom, co se děje doma i ve světě, ví. Zprávy mu zprostředkovává malé rádio. „Měl jsem pěkné rádio, vypadalo jako vosí hnízdo, ale někdo mi ho ukradl,“ krčí rameny.
U kostela v Libčevsi žije tři roky. Pochází z nedaleké obce Sinutec a o bydlení podle svých slov přišel kvůli restitucím, když tamní hospodářství získal restituent, který je vystěhoval. Společně se dvěma bratry a matkou se ocitli bez střechy nad hlavou. Později se musel kvůli nedostatku peněz vystěhovat i z dalšího bytu.
„Byli jsme tam čtyři, žádné soukromí a přitom vysoké účty,“ krčí rameny.
Matka mu před měsícem zemřela v léčebně pro dlouhodobě nemocné. „Zjistil jsem to až teď v listopadu. Zemřela už druhou neděli v říjnu, dřív mi nikdo nedal vědět,“ zlobí se.
Vodu má ze zázračné studánky přímo v kapli
Na jídlo a kuřivo si vydělává jednorázovými brigádami. „Škoda že už skončilo česání jablek. V prosinci nebo po Novém roce bych měl jít stříhat ovocné stromy, bude záležet na počasí. Je potřeba, aby nebyly mrazy. Dělám, co se namane, práci si nevybírám. Tu a tam vypomůžu něco vykopat, na stavbě, za to dostanu peníze a jídlo. O stálou práci nezavadím, kvůli věku. Prý bych mladým nestačil. Jak mě můžou hodnotit, když mě neviděli dělat?“ říká.
Vodu čerpá ze studánky, která je přímo v kapli. Váže se k ní legenda, že prý uzdravuje. „Voda, to je základ. Piji ji a jsem zdravý, takže na tom něco určitě bude,“ usmívá se muž.
Naposledy opravil díky podpoře členů sdružení Středohoří střechu kaple. Tašky totiž nenechavci rozkradli. „Dali jsme nové tašky a nabarvili je modře, aby to zloděje nelákalo,“ usmívá se.
Blížící se zima ho neděsí. „Loňská byla mírná. Můžu si tu zatopit, když však venku hodně a dlouho mrzne, tak i mně je zima,“ pokračuje.
Společnost muži dělají zvířata a lovci kešek
Společnost mu dělají zvířata. „Měl jsem ochočeného divočáka, před časem mi ho myslivci zastřelili. První rok tu se mnou byl pes Artur, vypadal jako liška, někdo ho ale otrávil. Choval jsem i slepice, ale zakousla mi je lasička,“ vypráví Pavel.
Kostel svatého Jakuba v Libčevsi navštěvují turisté stále, i když ve značně omezeném počtu. Zavítají tam především lidé hledající kešky - v rámci hry zvané geocaching. „Občas mi přinesou něco k jídlu. Popovídám si s nimi,“ říká bezdomovec.
Nad budoucností nepřemýšlí. „Radši nemyslet. Držím se toho, že je dobře, že člověk neví, co bude pozítří, za rok,“ uzavírá.
