Jsem táta. Táta kluka, který sotva dospěl. A kluka, kterému ještě ani nezaschl řidičák. Což je kombo, které probouzí v rodiči strach. Ke dvacetinám tedy dostal Kurz pro řidiče for TEEN čili kurz bezpečné jízdy pro začátečníky ve věku od 17 do 24 let; uklidnit to má hlavně mě, že jsem mu dal, co šlo. Chci, ať si krizové okamžiky poprvé zažije jinde než v provozu.
Chci, ať se naučí reagovat. A chci, ať nepáskuje za volantem jako Turek (europoslanec a čestný předseda Motoristů Filip Turek o sobě nedávno dal vědět rychlou jízdou po dálnici, pozn. redakce).
 |
Startuje se v učebně, zkušený instruktor Zdeněk Klenák se pouští do teoretické průpravy. Jak se správně drží volant, jaký je správný posed (opěrka srovnaná s hlavou), z čeho se skládá brzdná dráha a spousta dalších zdánlivých, přitom důležitých maličkostí. Líčí, že vycvičení piloti formule 1 mají reakční brzdnou dobu 0,3 sekundy, zatímco běžný řidič začíná na 0,8 sekundy.
„Řadu věcí se mladíci a mladice v autoškole nedozvědí. A hlavně si je tam nevyzkoušejí. Jako třeba krizové brzdění,“ tvrdí Klenák, který je do motorismu zapálený, v Mostě se stará také o dopravní hřiště pro děti. V učebně sedí devět kluků a jedna dívka, instruktor kroutí volantem a míří laserovým ukazovátkem na prezentaci, kterou pouští na plátno na zdi.
Prezident Pavel v Mostě fotil i odmával finiš: Ale superbike bych ani nerozjel |
„Kluci bývají na kurzu ve většině. Mezi mladými jsou kolikrát velké rozdíly. Je vidět, že někdo je opravdu dobrý, jiný nejistý,“ přibližuje Klenák. „Záleží na tom, jak brzy po dodělání řidičáku jdou do kurzu. A taky na tom, jestli je řízení baví. Když to někdo bere jako nutné zlo, podle toho taky jezdí.“
Po teoretické hodince nastává čas na praxi na cvičném polygonu. Štrúdl vozidel „teen“ kurzu míří na první stanoviště, cestou míjí karavanu dam za volanty, to jsou zase účastnice kurzu „for ladies“. Jinde už trénují motorkáři, dole na trati autodromu zase kvílejí motory při kurzu sportovní jízdy.
Mraveniště s přísnými bezpečnostními pravidly.
První cvičiště je okruh s kužely, kde se trénuje slalom, a tedy správné držení volantu. „Líp, líp!“ zní z vysílačky upevněné na pásu spolujezdce, když můj kluk při kličkování kužely napoprvé shazuje. V dalších pokusech už obstál. „Cítil jsem se skvěle, v každém okruhu jsem udělal malý pokrok. Ale bylo to těžší, než jsem si myslel, asi hlavně kvůli velkému autu,“ povídá mi syn Michal, který krotil širokou Hondu FR-V, vpředu třímístnou.
„Co jsme si řekli teoreticky, to jsme si vyzkoušeli v praxi na cvičných plochách. Postupně, aby všechno navazovalo. Účastníci si otestovali, jak se jejich auto chová. Na silnici to bude naostro, tam už nejsou žádné pokusy, musí se to povést na první dobrou,“ vykresluje Klenák. „Tady mají možnost udělat chybu.“
Chybuje se a není to špatně, každý další pokus je lepší.
Jak kope ABS?
Mládež se rozehřála, auta taky, následuje přesun na druhou fázi – už zmíněné krizové brzdění. Tady přituhuje. Správně dupnout na pedál je taky kumšt. Někdo začne dřív, někdo později, někdo ho jen pošimrá, takže brzdná dráha je nekonečná. Nejdřív na suchu, pak na mokru, když trysky pokropí asfalt. A taky kombinace, jedna kola na suchu, druhá na mokru. „Opravdu se musí na brzdu šlápnout plnou silou natvrdo, aby začal fungovat systém ABS,“ apeluje do vysílačky instruktor.
Synek dostává pochvalu. Zabrzdil prudce, jak se má (naplno, to je silou 80 kilogramů), a v kufru divoce lítá pár opomenutých věcí. A opět platí přímá úměra, s postupujícími pokusy je každý účastník lepší. „Bylo hodně dobré si krizové brzdění vyzkoušet, protože napoprvé bych se v provozu lekl, jak ABS kope do pedálu,“ překvapuje Michala.
Střih v ději a přesun na třetí stanoviště. Rovinka s oranžovým balíkem demonstrujícím překážku, třeba auto z vedlejší silnice, které vjede do cesty. Rychle se vyhnout a vrátit se zpátky do svého pruhu, toť úkol pro řidiče-benjamínky. První průjezd pomalý, další rychlejší a rychlejší. Jako na každé tréninkové zastávce. Tady už mají šoféři co dělat, občas od kol uletí sražený gumový kužel. Instruktor do vysílačky hodnotí, co bylo špatně a jak to zlepšit. Jeho zkušené oko nikdo neoklame.
„Musíte při jízdě přemýšlet, co by se mohlo stát, kdo by kde mohl vyjet z vedlejší silnice,“ radí Klenák. „Jezdit defenzivně se vyplatí. Konkrétně jsem několikrát nějakým nehodám díky tomu zabránil.“
Jako brazilská tanečnice
Čtvrté stanoviště v pořadí skýtá nejvíc adrenalinu i stresu. Nejočekávanější smyk zadní nápravy, který způsobí plošina cuknutím do strany. Poprvé zažít pocit, když se vám zadek auta kroutí jako brazilská tanečnice na karnevalu v Riu, to je k nezaplacení. Stejně tak trochu vyděšené výrazy některých junáků.
„Upřímně, smyky byly těžké, občas i nepříjemné. Vystihnout v krátkém okamžiku, jakým směrem se auto stáčí a jakým ho narovnat, byla fuška. Zatočím volantem víc a mám smyk na druhou stranu,“ líčí Michal, čerstvý maturant.
A jde se do finále. Kopeček, asfaltka dolů s vodotrysky, které se spustí na náhodné straně, takže na kluzké vozovce musí řidič bleskově zareagovat, aby se vyhnul. Pak zákruta o 180 stupňů, která vynáší, což je taky dobré zažít. Následuje další sprcha a výjezd nahoru. „Tohle byla zábava. Zkoušel jsem jet co nejrychleji a chytat moment, kdy kola drží směr a kdy už zatáčku auto nezvládne,“ přibližuje Michal.
Kurz končí a Klenák se s účastníky loučí znovu v učebně, kde celé odpoledne hodnotí.
„Řada z vás málo tlačila na brzdový pedál. Viděli jste, že na mokru je relativně dlouhá brzdná dráha. Na začátku to nebylo dobré, postupně se to lepšilo. Na každém stanovišti,“ chválí Klenák.
I osmnáctiletý Dan Kuželík, který má řidičák necelý rok, si cvičné odpoledne pochvaloval: „Nejnáročnější byly smyky. Díky tomu, že byly simulované, mi to může pomoct při skutečném problému. Je dobré si takové situace prožít v bezpečí. Na normální silnici bych si je nevyzkoušel.“
Sáhni si na svého jezdce! Kontaktní superbiky startují, Most je má do roku 2030 |
Instruktor se pak ještě rozhovořil o českých řidičích. „Netroufl bych si je hodit do jednoho pytle. Jsou různí, taky na ně nadávám, dělají psí kusy. Plno z nich je bezohledných. Třeba blinkry. Čím delší auta, tím míň je používají, tím víc jednají silou. Nemám úplně dobrý pocit z toho, co se děje na silnicích.“
Ani europoslanec Filip Turek tomu obrazu nepřidal, když se na dálnici natáčel v rychlosti 200 kilometrů v hodině. „Dal špatný příklad. A je jedno, kde to bylo. I v Německu je podle mě dvoustovka nebezpečná. V pravém dálničním pruhu jedou auta 100–130 kilometrů v hodině a nemusí dobře odhadnout, když se vůz zleva blíží rychle. A je z toho průšvih. Turek udělal pitomost.“
Aby takové pitomosti nedělala nastupující generace šoférů, od toho je i kurz for TEEN. Jeho motto by mohlo znít: Nejezdi jako Turek!
