RIMMER: Není snad moje vina, že si všichni vybrali na skok z okna den, kdy jsem měl službu. Byly toho plné noviny. „Den Lumíků“ tomu říkali.

Tenhle mi jako sebevrah nepřipadal, spíš exhibicionista a hlavně sobec. Pokud má problém a chce na něho upozornit skákáním, tak do toho nemusí brát rukojmí, v tomto případě dokonce tisíce lidí.

Já mám také takový darwinistický až bezcitný postoj k sebevrahům. Tohle volání o pomoc formou veřejného vyhrožování sebevraždou ve mně vzbuzuje spíš vztek, než soucit. Ještě kdyby šlo o náctiletého, budiž, ti mají právo mít v hlavě místy guláš. Ale jinak je takových organizací, neziskovek a krizových linek, kam se lze obrátit o pomoc, že tenhle způsob nechápu. A když už člověk prostě nic řešit nechce a chce to opravdu skončit, měl by brát ohled na okolí (pokud tedy u sebevraha, který svým činem po sobě v naprosté většině případů nechá nešťastné a zarmoucené rodinné příslušníky, vůbec o ohleduplnosti mluvit) a učinit tak někde v soukromí. A ne třeba skákat pod metro a zkomplikovat desetitisícům lidí život.

Vím, že je to zlé, cynické a sobecké, ale nějak si nemohu pomoci. Proto lidi, kteří se dokáží chovat trpělivě a vnímavě a sebevrahům pomoci, hrozně obdivuji.

Takže ten sebevrah blokoval kapacity záchranných složek a někomu kdo se dostal do maléru nevlastní vinou se nemuselo dostávat. Doufám, že bude platit pořádnou pokutu.

Do těžko řešitelné životní situace se nemusíte dostat vlastní vinou.

Klobouk dolů. Já vím, že lidé, kteří hrozí sebevraždou, obvykle prostě volají o pomoc, ale já bych nedokázala být trpělivá a empatická. Chce to hluboké pochopení a nervy jako drát.