Část ústeckého krytu je neprozkoumaná, od války ve štole nikdo nebyl

Reflektor osvětluje štolu vyhloubenou v roce 1942 ve skále pod ústeckým zámečkem Větruše. Na její konec vidět není, protože má přes 200 metrů. Je součástí komplexu tři čtvrtě kilometru chodeb válečného Luftschutz – protileteckého krytu, který obyvatelům Ústí nad Labem posloužil hlavně v dubnu 1945 při náletech amerických bombardérů.

Od druhé světové války v neosvětlené štole nikdo nebyl a milovníkovi historie se při pohledu do ní tají dech. Zůstalo v ní ukryto mnoho pokladů.

Jsou tu původní dřevěné trámy zajišťující, aby se strop při náletech nesesunul na ukrývané lidi. Na začátku byla nalezena dýka Hitlerjugend, vojenské známky německých vojáků nebo důlní pomůcky na hloubení. Zdi nejsou omítnuté, a díky tomu člověk vidí všechno surové, tak jak to bylo za války.

Celkově má kryt 500 metrů zpřístupněných chodeb a asi 250 metrů původních štol, které byly otevřeny po 70 letech a zatím nejsou zcela prozkoumány.

Muzeum

• Muzeum civilní obrany je v Žižkově ulici v Ústí nad Labem
• prohlídky je možné objednat na telefonním čísle 777 090 099 

„Mám známého, který je hledačem pokladů. Ten mi řekl, že tu určitě bude někde schovaný poklad, ale zatajený, protože Němci, když chtěli něco ukrýt, tak to udělali dobře. Nejdřív jsem se tomu smál, ale nedalo mi to, sehnal jsem si plány a začalo to. Jednou jsme uvnitř obcházeli a ťukali na zdi, až se ozval dutý zvuk. Tak jsme objevili tu přes sedmdesát let starou štolu. Byl to zážitek. Zatím není v provozu, ale chceme tam zřídit expozici, která bude připomínat bombové útoky. Chceme tam pouštět zvuky, které Ústečané při náletech za války slyšeli, a celou tu dobu tak dnešním lidem přiblížit,“ vypráví René Růžička, kurátor Muzea civilní obrany.

Prostor působí jako bludiště

To už ve skále působí půl dekády. Pracovníci, kteří detailně prozkoumali oněch 500 metrů, zcela jistě vědí, že od roku 1942 zde kryt budovali váleční zajatci a dobrovolníci. Kolik jich bylo, jaké byli národnosti a kde se v Ústí vzali, není zcela jasné.

Nálety na Ústí nad Labem

Největší nálety na Ústí proběhly v dubnu 1945. Jednalo se celkem o pět leteckých akcí. Do té doby bylo Ústí bombardováno jen jednou – v prosinci 1944. 

17. dubna 1945 okolo druhé hodiny odpoledne od jihu přilétly bombardovací svazy 15. americké letecké armády. Bombardování trvalo 17 minut. 

Další nálet, ve čtvrtek 19. dubna, byl ještě ničivější. Po desáté hodině dopoledne, během 25 minut, zaútočilo na město v osmi vlnách 54 letadel. Během akce přišla 490. bombardovací skupina o čtyři stroje, jejichž posádky byly většinou zavražděny.

Při obou náletech byla podle Wikipedie srovnána pětina městského centra se zemí. Čtvrť Ostrov pod vrchem Větruše zmizela úplně. S ní vzaly za své první most, řada továren, úřadů, obchodů a restaurací, radnice, knihovna, dvě kina, tři školy, nádraží, pošta a jiné významné budovy.

Nálety zlikvidovaly celkem 572 domů s 2754 byty a poškodily dalších 916 objektů. Památkou na bombardování je nakloněná věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Vertikální vychýlení v její špici je 2,07 metru. Ústí se 19. dubna 1945 stalo vedle Plzně a Ostravy nejvíce válkou poškozeným městem v bývalém Československu.

Nálet si vyžádal velký počet obětí hlavně mezi civilním obyvatelstvem a válečnými zajatci. Srovnáním údajů od dubna 1945 do dubna 1946, kdy se z trosek konečně podařilo vyprostit poslední mrtvé, bylo úřady zjištěno 512 mrtvých. Byli mezi nimi jak místní Němci, tak ti, kteří do Ústí uprchli před frontou, dále místní Češi i totálně nasazení dělníci z Protektorátu, dále sovětští váleční zajatci, Francouzi, Italové, Litevci, Lotyši a Slováci. Počet mrtvých může být vyšší o ty, z nichž nezůstaly žádné pozůstatky, protože je zasáhly bomby přímo na ulici. (Pro srovnání, při prvním náletu v prosinci 1944 zahynulo 21 lidí.)

Ačkoli železniční křižovatka i s okolními železničními budovami, hlavní cíle opakovaného náletu, byly těžce poškozeny, nacistům se už za několik hodin po bombardování podařilo na nich obnovit plný železniční provoz. 

Dnes celý prostor působí jako malé bludiště. Začátek přístupného krytu je jednoduchý. Za mohutnými betonovými portály stačí jít pořád rovně do hlavní chodby, kde je vystaveno nepřeberné množství plynových masek, návodů, jak postupovat v případě výbuchu atomové bomby nebo ochranných oděvů proti radiaci, dokonce v dětské velikosti.

„Historie stavby se začala psát v půlce druhé světové války, kdy Hitler vydal nařízení, že se v Sudetech budou stavět takzvané záběhové kryty, tedy vlastně díry ve skále ve městech nebo u měst určené pro ochranu obyvatel. Svůj účel splnil kryt při náletech v dubnu 1945, kdy se tu před spojeneckým bombardováním schovala asi tisícovka lidí. 

Ústecká Spolchemie kryt převzala po válce a v 50. letech tu vybudovali protiatomový kryt. Byla tu vzduchotechnika, toalety a elektronika. Zatímco ve 40. letech byl kryt budován pro dva tisíce lidí, za dob komunismu byl prostor určen jen zhruba pro 300 lidí z vedení firmy,“ vypráví kurátor. 

Sídlo vedení Spolku pro chemickou a hutní výrobu bylo jen pár metrů vzdušnou čarou. Firma produkovala anorganickou chemii, barviva a umělé pryskyřice.

Po pár metrech přestává být cesta tak přímočará, už to není jen rovně, dá se jít doleva, doprava, po žebříku nahoru nebo se ukrýt v dřevěné kukani s telefony a spletencem drátů. Vybrat si můžete kóji určenou pro dispečera výroby, skupinu výrobní nebo technickou.

Od září tu bude úniková hra

Právě odsud měli manažeři chemičky řídit výrobu v případě neštěstí. Aby přežili, byly tu i „plíce“, čili filtrační jednotka vzduchu, která měla zajistit, aby bylo v krytu neustále dýchatelno. 

Je tu všude hrozné vlhko, překvapivě ve vzduchu však není cítit plíseň. Celoroční teplota je plus minus 12 stupňů, což se v letošním létě může docela hodit k ochlazení.

„Často musíme vyměňovat vystavené kusy, protože vlhkost na ně působí. Sbírku plynových masek máme od roku 1920 až po současnost. Nejdřív jsme nakupovali všechno z inventáře přes různé weby nebo věci vyměňovali se známými, pak nám začali exponáty nosit i naši návštěvníci. Například jeden pán nám věnoval nádobu, která patřila jeho dědečkovi a používala se na klystýr,“ ukazuje Růžička do potemnělé vlhké místnosti připomínající nemocnici.

Ani potom, co kurátor v místnosti rozsvítí, se ten dojem úplně neztrácí. V popředí stojí typická bílá skříňka se skleněnou vitráží se zamykáním v kličkách. 

O kousek dál leží na lůžku pacient z plastu, naproti němu je oprýskané umyvadlo a vedle stojí doktor v protiatomovém obleku. Kdyby člověk nevěděl, že jde o figurínu, mohlo by se mu zdát, že nenápadně pošilhává právě po nádobě s klystýrem po dědovi.

„Na září chystáme novinku, chceme otevřít únikovou hru s tematikou studené války. Do ní využijeme náš inventář a možná i lékařské vybavení, kterého máme dost,“ prozrazuje plány do budoucna kurátor.