Překvapilo vás získané ocenění?
Určitě, vůbec jsem to nečekala. Beru to jako ocenění nejen moje, ale celého týmu, protože bez týmu by to nešlo. Práce s lidmi je vždycky těžká, s lidmi v problémech ještě těžší. Lidství a respekt k našim klientům jsou zásadní, musíme je brát se vším všudy, a to bývá opravdu náročné.
Po patnácti letech práce v azylovém domě už můžete srovnávat. Jak se změnily ženy od dob vašich začátků?
Když jsem nastupovala, přicházely sem vesměs ženy, kterým se rozpadl vztah. Ve většině případů prošly i nějakou formou domácího násilí, přišly o podnájem, měly dluhy. Když se podívám zpětně, měly tehdy klientky dluh čtyřicet padesát tisíc korun, dneska mají milionové dluhy. Dluží na energiích, nájemném nebo mají dluhy, jak říkáme, z lásky. Partner chtěl, tak si žena půjčila.
Dá se tedy říct, že převážně kvůli dluhům skončí ženy v azylovém domě?
Ne úplně, důvody jsou různé. Někdy se ženám rozpadne vztah a není žádná rodina, která by jí pomohla. Jsou případy, kdy žena nezažila fungující rodinu, protože už jako dítě cestovala se svojí maminkou po azylových domech nebo ubytovnách. Někdy přijde o podnájem, protože neplatí nebo neumí s pronajímatelem komunikovat v případě, kdy na nájem nemá, a nechá to dojít do fáze, že dostane výpověď z nájmu. Bývá to i na žádost Orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), kdy jeho pracovníci potřebují zjistit, jestli žena může fungovat jako matka a umí se o svoje děti postarat.
Jak náročná je práce sociálního pracovníka se ženami v tíživé životní situaci?
Psychicky hodně náročná a velmi různorodá. Co žena, to příběh. Vždycky je důležité dobře zmapovat potřeby rodiny a dětí, které k nám s maminkou přišly. Musíme dobře zvážit a vyhodnotit, co ta která maminka potřebuje, co je vůbec schopna zvládnout. V rámci sociálního programu pomáháme ženám s finanční situací, protože nevědí, jaké prostředky můžou čerpat. Ať už je to rodičovský příspěvek, dávky hmotné nouze, přídavky na děti, nebo výživné. Tyto peníze jsou potřeba k tomu, aby se ženy nějak finančně stabilizovaly. Učíme je připravit klasický finanční rozpočet, nevědí, jak s penězi hospodařit. Pak taky řešíme otázku, kam bude dítě chodit do školy, k lékaři. Mnohdy je potřeba pracovat s maminkou i v oblastech, které se týkají třeba vztahu k jejím dětem. Pomáháme i s hledáním práce.
Lenka Vašutová (47 let)
|
Kolik klientek máte?
Kapacita našeho domova je osm bytů, může tady být osm maminek a 24 dětí. Ve většině případů jsou to ženy z Litoměřic a okolí, samozřejmě bereme i maminky z celé republiky. Posledních pět šest let se k nám hodně dostávají maminky s nějakým handicapem, který ale nemají diagnostikovaný – s mentálním postižením, s psychiatrickým onemocněním, s různými závislostmi. Zpočátku stál celý tým před dilematem – postižená maminka a dítě. Zvládne to? Dnes už máme zkušenost, že při správném vedení i tyto ženy v roli matky obstojí. Potřebují nějakou podporu, a tu se jim snažíme dát u nás.
Vzpomenete na první klientku s postižením?
To se nezapomíná. První byla mladá žena, kterou sem před lety přivezli přímo z porodnice se slovy: Je nějaká divná. Ona nebyla divná, měla mentální postižení, které nebylo diagnostikováno a nikdo se tím nezabýval. U těchto klientek musíme volit jiné metody práce, jinak se nastavuje individuální plán. V tomto případě jsme používali třeba fototrénink, kdy jsme maminku s miminkem fotili v takové pozici, která je správná. Aby například viděla, jak má třeba držet lahvičku s mlékem nebo jak správně zvedat děťátko z vany. Tímhle způsobem si upevňovala návyky, aby věděla, jak se má o svoje dítě starat. Ženě se podařilo obnovit vztah s rodinou a i s dcerkou k rodině odešla.
Jaké je věkové složení žen, které v domově máte?
Různé. Máme osmnáctileté maminky, ale většinou jsou to ženy, kterým je kolem 30–35 let. Už mají děti a je potřeba s nimi někde bydlet, děti mají povinnou školní docházku, a tak není jednoduché stěhovat se z místa na místo. Některé ženy sem přišly přímo z ulice. Jedna paní bydlela s dětmi krátkou dobu na vrakovišti, neměly kde být.
Jak dlouho u vás může maminka s dětmi zůstat?
Podle zákona by pobyt neměl překročit dobu jednoho roku. První smlouvu dáváme na jeden měsíc, aby si každá žena mohla osahat nastavená pravidla, aby zjistila, jestli tady vůbec chce být. Za měsíc může žena přijít na to, že jí to u nás nevyhovuje. Vrátí se k rodině nebo jde do jiného azylového domu. Máme maminky, které u nás pobudou tři čtyři měsíce a odchází do podnájmu. Ale i ty, které jsou tady rok a stěhují se do jiného azylového domu. Taky se stane, že od nás po krátké době odejde, v bytě nechá všechny věci a už se nevrátí. Na OSPOD oznámíme, že maminka ukončila pobyt a nevíme, kam šla.
Panuje v domově nějaký speciální režim, nebo si ženy mohou dělat, „co chtějí“?
Nejsme vězení. Ženy mají volný pohyb, snad jediné pravidlo je dodržování nočního klidu. Když mají malé děti, doporučujeme, že by s nimi měly být doma včas, školní děti by měly mít čas na přípravu do školy. Pokud chtějí odjet za rodinou, kamarády, samozřejmě mohou, nehlídáme je.
Berou ženy, že se dostanou do azylového domu, jako svoje selhání, nebo jako šanci na normální život?
Jak kdo. Zpočátku každé připadá, že je všechno špatně, že se proti nim spolčil celý svět. Problémy žen rozplétáme po malých kouscích a dostaneme se do fáze: ano, něco je špatně, ale pojďme to změnit. Naším úkolem je ukázat, že každému se v životě někdy nedaří, ale s naší podporou mají možnost žít běžný život. Jsou klientky, které chtějí, ale samozřejmě také ty, které v žádném případě vůbec nic měnit nechtějí.
Vracejí se k vám ženy?
Určitě, říkáme tomu azylová turistika. Ženy putují se svými dětmi jenom po azylových domech. Přijdou k nám i ženy, které u nás před časem bydlely jako malé se svojí maminkou. Nepoznaly nic jiného a kopírují model rodiny, ze které vyšly. Měli jsme tady maminku, která se k nám vrátila osmkrát. Tam už jsme se hodně zamýšleli, co jí vlastně můžeme nabídnout, jaké ještě máme možnosti podpory. Za poslední dva tři roky jsou opakované pobyty častější.
Co považujete za úspěch? A jak často jste úspěšní?
V loňském roce si osm žen našlo podnájem. Cílem naší služby je, aby maminka odtud odešla a žila samostatně svůj život, nejlépe v běžném podnájmu. Někdy opravdu stačí ženu jenom podpořit a ukázat jí cestu. Musí ale sama chtít. Jak říkáme, ty sáňky nemůžeme táhnout jenom my, musí si je táhnout každá sama.
