Jaký je příběh jídelny Labuť? Kdy jste si řekli, že do toho půjdete společně a otevřete si právě jídelnu?
Miroslav: Vzniklo to dlouhým sbíráním zkušeností. Když mi bylo nějaký 22, 23 a Pétě 18 let, odstěhovali jsme se do Prahy. Péťa pracovala s lidmi a já dřel kuchyni, dělal jsem klidně 360 hodin měsíčně. Byl to neskutečný dril u těch největších profíků. Celou dobu jsem věděl, že chci jednou vlastní podnik, ale musel jsem si tím projít, abych si byl jistý v kramflecích. Základ byl držet hubu a krok a jít si za svým. Po devíti letech jsme odjeli do Stockholmu rozjíždět českou restauraci. Tam jsme se naučili vše o vedení, objednávkách a zázemí. A hlavně jsme tam začali pracovat každý den spolu. Zjistili jsme, že to funguje.
Na sádle vaříme v podstatě všechno. Olej používáme jenom na smažený sýr, abychom vyšli vstříc vegetariánům


















