Změnil se od jara nějak váš pohled na koronavirus?
Od začátku jsme říkali, že většina nakažených, zejména v mladším věku, zvládne covid-19 doma „pod peřinou“, s běžnými léky na horečku a kašel. Současně jsme ale nikdy nesouhlasili s tím, že jde o „rýmičku“. Také ve srovnání s chřipkou je koronavirus jednoznačným vítězem. Nikdy v minulosti od první světové války a epidemie španělské chřipky nebylo potřeba vyčlenit pro infekční pacienty tolik lůžek.
Vaše infekční oddělení patří k největším v zemi, máte 75 lůžek na dvou patrech, z nich 15 na JIP. S narůstajícím počtem pacientů s koronavirem ale zabíralo i další lůžka. Kolik jich bylo a jak to personál zvládal?
Na vrcholu podzimní vlny jsme museli zabrat dalších 100 lůžek jiným oddělením Masarykovy nemocnice a zrekvírovali jsme je včetně personálu. Pro lékaře a sestřičky, kteří se tam v normálních časech starají o nemocné s úrazy, s mrtvičkou či zánětem slinivky, nebylo vůbec jednoduché obléknout si skafandr a léčit těžký zápal plic u covidu. Také ostatní nemocnice v kraji, jak v Krajské zdravotní (KZ), tak mimo ni, zřídily na podzim covidová oddělení. Snažili jsme se jim pomoci odbornou radou a zpracovali postupy diagnostiky a léčby, jimiž se později řídila mnohá pracoviště v republice.
Jaký byl rozdíl v léčbě na jaře a teď, kdy máte více přístrojů i ochranných prostředků? A co vám nejvíce pomohlo a co naopak práci komplikuje?
Rozdíl mezi jarem a podzimem byl zásadní. Ohromně jsme pokročili v rychlosti stanovení diagnózy. Zatímco v březnu jsme čekali na výsledek PCR testu i týden a doprošovali se verdiktu jedné pražské laboratoře, dnes máme díky antigenním testům jasno za 15 minut. Také citlivější PCR test jsme si v případě potřeby schopni provést sami v ambulanci a výsledek víme do hodiny. Dnes také lépe víme, které léky fungují, které zklamaly. Máme remdesivir a dexamethason, které zlepší průběh onemocnění a zkrátí trvání příznaků. Neexistuje ale žádný zázračný lék, který by nemocného jednoduše vyléčil. Zejména tehdy, pokud se pacient vzhledem k těžkému stavu dostane na JIP. Nemoci tam podlehne až třetina pacientů a u těch, kteří přežijí, trvá léčba velmi dlouho.
Lékaři se museli vyrovnat i s tím, že onemocněly také stovky jejich kolegů, sester i dalšího zdravotnického personálu. Jak jste to zvládali a co bylo a je pro vás osobně v těchto měsících nejsložitější?
České zdravotnictví je dlouhodobě v personální krizi. Nedostatek lékařů a sester je horší v Ústí než v Praze, a mnohem horší v Rumburku než v Ústí. Zatím nikdo nedokázal nastavit systém tak, aby měli nemocní v Praze a ve Šluknovském výběžku stejně dostupnou péči. V době epidemie se nemocnice potýkaly s opakovaným uzavíráním škol, mnoho sestřiček muselo zůstat s dětmi doma. Postihla nás i velká nemocnost. Řešili jsme to uzavíráním oddělení, která byla v danou chvíli postradatelná a jejichž personál nám ohromně pomohl.
Jak vám je, když přivezou těžký případ? Je to už rutina, vidět člověka s komplikacemi způsobenými covidem, výzva, nebo snad mávnete rezignovaně rukou?
Na infekčních odděleních jsme zvyklí léčit závažné a život ohrožující infekce. Meningokok dokáže zabít dítě či dospívajícího během několika hodin. Sepse, infekční otrava krve, je příčinou úmrtí téměř třetiny pacientů. Zánět mozkových blan, infekce na srdci či v páteři se léčí obtížně a mohou způsobit trvalé následky. Vždy se snažíme porazit nepřítele. Velmi přitom záleží, v jakém stavu je organismus pacienta – věk, imunita, výživa a jeho choroby výrazně ovlivňují naše šance. V případě covidu to platí dvojnásob.
Pavel DlouhýPrimář infekčního oddělení ústecké Masarykovy nemocnice se letos stal jedním z více než stovky lidí, kterým Český červený kříž předal medaili za nadstandardní nasazení během epidemie koronaviru. |
Jak vaši práci zasahovalo a zasahuje, že se měnili ministři zdravotnictví a velmi často i zprávy, jaká omezení budou platit?
Lékaři infekčních oddělení měli od počátku spoustu práce s péčí o nemocné. Přesto jsme měli pocit, že by bylo dobré, aby se rozhodnutí ministerstva více opírala o zkušenosti lidí z praxe a ne jen o statistiky a reprodukční čísla. To byl zřejmě také důvod, proč mne kolegové zvolili na konci roku předsedou české Společnosti infekčního lékařství. Více nás ale trápilo, že se v době epidemie vyjadřovali a veřejné mínění ovlivňovali nejrůznější rádoby odborníci. Nikdy jsem netušil, kolik máme v zemi molekulárních biologů, imunologů a parazitologů, kteří mají potřebu šířit různé extremistické názory. Žádný z nich přitom pacienta s covid-19 neviděl. O to snáze se jim vyjadřovalo.
Co je podle vás největším vítězstvím lékařů, a tím pádem i jejich pacientů?
Nemám moc rád titulky „Lékaři bojují o životy“. I když současná pandemie občas válku připomíná, lékaři nebojují, ale dělají svoji práci. Většinou s velkým nasazením. Často se trápí, když se jim nedaří pomoci pacientovi tak, jak by si přáli. Mnohdy jsou vyčerpaní ze stovek hodin přesčasů, ale stále je to naše práce. Je to také umění a dobrý lékař potřebuje i špetku talentu. Jak říkal jeden z mých profesorů: lékař musí vidět, co jiní nevidí, slyšet, co jiní neslyší, a hmatat, co by jiní nenahmatali. Dnes více než dříve jde navíc o schopnost sledovat záplavu nových vědeckých informací a kriticky si z nich vybrat to podstatné. O covidu-19 se toho v odborné literatuře za rok napsalo nesmírně mnoho. Řada „skvělých objevů“ z jara ale už dnes neplatí a mnohé „zázračné léky“ skončily v propadlišti dějin.
Stejně důležité je neustále připomínat, že zdravotnictví je dnes kolektivní záležitostí. Neexistuje žádný zázračný dr. House, nepřeceňujme ani nejrůznější lékařské celebrity, které ochotně sdělí svůj názor na cokoliv. Naopak si neustále připomínáme, jak nepostradatelné jsou zdravotní sestry, které podávají léky, výživu, provádějí odběry, ale zejména jsou pacientovi stále nablízku. Dobrá zdravotní sestra je pro lékaře poklad a opora, bez které se neobejde. A jsem šťastný, že jsou v našem týmu kromě vynikajících lékařů také skvělé sestry a moc jim za jejich těžkou práci děkuji. Málokdo si také uvědomuje, že covidová oddělení musí někdo uklízet, někdo myje covidové nádobí, další perou infekční prádlo, a neobejdeme se ani bez řidičů, údržbářů, techniků. Nemocnice je velký a složitý celek a zdravotní péče není levná.
Stovky lidí v kraji zemřely. Musíme se na to podle vás připravit i příští rok? Bude zde s námi epidemie už pořád stejně jako například chřipka?
Na jaře jsme doufali, že virus po čase zmizí. Dnes je zřejmé, že nás dobrovolně neopustí. Jedinou cestou ke svobodě a ukončení epidemie je očkování. Strašně teď záleží na tom, zda převládne vůle lidí skoncovat s tímhle trápením a podstoupit očkování, nebo názory různých odpíračů, kteří mají spoustu argumentů proti, ale nenabízejí žádné lepší řešení. Očkování je jedním z největších vynálezů lidstva, díky němuž jsme vymýtili pravé neštovice, dětskou obrnu nebo záškrt a zachránili miliony životů. Stejně to bude v případě koronaviru.
Rozumíte lidem, kteří volají po rozvolňování? Asi vaši odpověď tuším, ale přece jen zašťourám. Není to i tím, že doba boje proti covidu je dlouhá a lidé prostě musejí žít? Anebo už třeba nedůvěřují vládě a odborníkům? Kde je chyba?
Naprosto chápu, že je pro všechny trápení s koronavirem už nesnesitelně dlouhé. Také bych si přál, abychom mohli cestovat, chodit do hospody, fitka nebo na koncerty. Nechci se pouštět do hodnocení jednotlivých nařízení a omezení. Rozhodování určitě nebylo snadné. Z mého pohledu jsme nejvíce poškodili děti. Pokud bych to mohl ovlivnit, ponechal bych školní docházku za každou cenu, protože distanční výuka ji nikdy nenahradí. Také mám pocit, že si někteří lidé zvykli, že se nemusí chodit do práce každý den, a návrat k normálnímu pracovnímu rytmu bude pro ně obtížný.
Na jaře lidé lékařům tleskali, ale teď už tolik nedodržují nařízení, v obchodech jim nic neříkají odstupy... Připadají si lékaři i vy osobně jako vítězové?
Lékaři se snaží vyléčit své nemocné, někdy se jim to podaří, jindy to není možné. Není to o vítězích a poražených. Je samozřejmě frustrující, pokud čtete na sociálních sítích vyjádření nejrůznějších „odborníků“, kteří zpochybňují existenci covidu-19 nebo závažnost onemocnění. Přijďte se k nám podívat na pacienty, kteří mají plíce zničené koronavirem. Ponořte se ve vaně pod vodu a zkuste si, jaké to je bez kyslíku. Pocit, že se dusíte, je jeden z nejhorších. Ale vždy jsme radši šířili pozitivní zprávy a dávali lidem naději. S epidemií se vypořádáme a s moderními vakcínami virus zastavíme. A třeba si potom budeme o to víc užívat drobných radostí normálního života.
