Prostředí mosteckého divadla znáte velmi dobře jako režisér. Nyní přicházíte jako umělecký ředitel a jednatel. Jak to vnímáte?
Je to pro mě především velká výzva. I když jsem měl nabídky i z jiných divadel, Most pro mě představoval nejzajímavější volbu. Jednak proto, že oceňuji vstřícný přístup magistrátu k divadlu, který patří k těm lepším v republice. A jednak proto, že vidím v mosteckém divadle velký potenciál pro další rozvoj a budování.
Jako svého nástupce si vás vybral Václav Hofmann, který v mosteckém divadle působil skoro čtyřicet let. Jaké to pro vás je a cítíte zodpovědnost naplnit očekávání?
Ano, cítím velkou zodpovědnost k celému mosteckému divadlu a divákům. Jeden den se hrozně těším, druhý den se toho bojím. Mnoho ředitelů kulturních institucí a divadel, se kterými jsem měl možnost hovořit, mi potvrdilo, že měli stejné pocity. A je to tak správně.
Filip Nuckolls Narodil se v roce 1979 v Ústí nad Orlicí, pochází z právnické rodiny. Po studiích na gymnáziu byl přijat na obor režie činoherního divadla na pražské DAMU. V roce 2002 se stal kmenovým režisérem pražského Divadelního spolku Kašpar v Divadle v Celetné. Od roku 2005 byl režisérem a později také uměleckým šéfem Činoherního studia v Ústí nad Labem. Hostoval na řadě dalších scén v rámci celé republiky. Pro mostecké divadlo režíroval poprvé v roce 2018 hru Teror, následovaly inscenace Světáci, Společenstvo vlastníků, Sen noci svatojánské, Mesiáš aneb Povedená komedie o (ne)povedeném porodu, Brouk v hlavě, Kdo se bojí Virginie Woolfové? či Gulliverovy cesty pro Divadlo rozmanitostí. Je bezdětný, má přítelkyni. Pro letošní Letní shakespearovské slavnosti zrežíroval komedii Marná lásky snaha. |
Jaký je váš hlavní cíl v pozici uměleckého ředitele a jednatele mosteckého divadla?
Během své kariéry v divadelním prostředí jsem měl možnost pracovat v souborech s různými rozpočty. Zažil jsem, že i z divadel s velkým rozpočtem odcházeli zaměstnanci, pokud v nich panovala neprofesionální atmosféra. Naopak z divadla s inspirativním prostředím, kde cítí zaměstnanci podporu, se odchází hůře. Beru to jako svoji globální prioritu takové prostředí rozvíjet.
Co potřebuje nyní mostecké divadlo?
V mosteckém divadle je jistá personální nouze. Prvním úkolem je tak dostat sem tolik lidí, kolik provoz vyžaduje, a zaplatit je.
Jak nalákáte talentované herce, s ohledem na to, že Most není Praha?
Po herecké stránce máme ty, které potřebujeme mít. Část nových tváří, kterými potřebujeme doplnit současný činoherní ansámbl, do Mostu přichází takzvaně za mnou. V minulosti panoval trend, kdy se herci orientovali spíše na volnou nohu s vidinou vyšších výdělků a oblastní divadla byla vnímána jako něco „schmutzig“. Po covidové době však pozoruji návrat k zájmu o stálé angažmá, které představuje benefit v podobě pravidelného příjmu. A Most disponuje velmi romantickou atmosférou, která oslovuje mnoho umělců, kteří se i těší, že budou působit v místě s pověstí vyloučené lokality.
V čem spočívá jedinečnost mosteckého divadla a co ho odlišuje od jiných divadelních scén?
Na divadelní budově je jedinečné, a teď nevím, jestli je to negativní, či pozitivní, obrovské jeviště, které nabízí velkorysé možnosti. Je situováno v centru s velkou spádovou oblastí. V dramatické rovině reflektuje posilování lokálních kořenů.
Budete se i nadále věnovat divadelní režii?
Naposledy jsem režíroval komedii Marná lásky snaha pro Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě. Další rok, rok a půl se budu věnovat jen mosteckému divadlu a režírovat nebudu vůbec. Představuje to pro mě novou zkušenost, jelikož jsem v minulosti v Činoherním studiu v Ústí nad Labem působil jako šéf a současně jako režisér. Věřím však, že si mostecké divadlo zaslouží, abych se rok soustředil jen na manažerskou pozici.
Před jakými výzvami mostecké divadlo stojí?
Největší výzvou je přenést divadlo do 21. století a dostat jeho význam mimo hranice Ústeckého kraje.
RECENZE: Slavnosti maškarádou Moskvanů pobaví, marnou lásky snahou napínají |
Co pro vás znamená „dostat mostecké divadlo do 21. století“ přesněji a jak hodláte tuto vizi uskutečnit?
Je to o posílení propagace – především používání sociálních sítí a online platforem, komunikaci s veřejností, zkvalitnění diváckého zážitku nebo úpravě systému předplatného, zvýšit jeho atraktivitu. Roční předplatné na konkrétní představení přestává fungovat, doba se totiž zrychluje a každý den přináší změny.
Jaký rozpočet máte k dispozici?
Roční rozpočet je kolem 86 milionů korun, z toho bezmála 55 milionů je příspěvek od města. Letos divadlo dostalo od města o deset milionů korun víc na mzdové náklady. Zdá se to jako obrovská částka, ale pravda je taková, že bez navýšení by se nám rozprchl technický personál jako zvukaři, osvětlovači, obslužný personál, byli by na minimu. Bez těchto lidí nelze divadlo dobře dělat. Ani Sparta Praha nemůže bez dobrého zázemí opakovaně vyhrát ligu.
Měřítkem úspěšnosti divadla, byť to nemusí být hlavní znak kvality, je návštěvnost. Jaká je vaše cílová návštěvnost?
Nerad se honím za čísly, divadlo má obecně žít. Samozřejmě nechci přijít o stávající publikum a současně se chci zaměřit na generaci mezi dvaceti a čtyřiceti lety, aby přišla do divadla. Scénu Divadla rozmanitostí bych rád roztáhl od nula do 15 let a rozšířil nabídku o workshopy o divadelním světě. Zní to jako sociální inženýrství, ale výchova publika od útlého věku funguje. V budoucnu bych rád postavil komorní scénu s atraktivní nabídkou pro mladé publikum.
Máte osobní plán, na jak dlouho byste se rád ujal funkce uměleckého ředitele a jednatele mosteckého divadla?
Nechávám to osudu. Doba se zrychluje a mění se požadavky, takže si nemyslím, že by bylo ideální setrvat v této pozici po dobu mnoha let. Mým hlavním cílem je rozšířit divácké spektrum a položit pevné základy pro budoucí rozvoj mosteckého divadla.
Kdybyste se nevěnoval divadlu, čím byste se chtěl živit?
Upřímně, minulý rok, kdy mi začalo být na volné noze těžko a práce pro divadlo ubylo, jsem uvažoval o tom, že se stanu správcem národního parku. Procházky po krajině a spojení s přírodou by mě bavily.
Bylo divadlo a režie vždycky vaším cílem, nebo se k němu vaše cesta ubírala spíše klikatými cestami?
Mé dětské sny směřovaly spíše na baseballové hřiště. Toužil jsem po slávě profesionálního hráče. Pak jsem chtěl být hrozně dlouho archeologem, fascinovalo mě období antického Říma. Asi i díky tomu, že tuto specializaci se nedalo u nás prakticky studovat, tak jsem se ve spontánním rozhodnutí uvrhl do světa divadla. Přiznám se, že než jsem šel k přijímačkám na DAMU, viděl jsem jen pár divadelních představení. Neměl jsem tušení, co obnáší práce divadelního režiséra, ale prostě jsem cítil, že to je cesta, kterou mám jít.
V čem se vaše představa práce divadelního režiséra lišila od reality?
Moje představa práce divadelního režiséra byla hodně idealizovaná. Představoval jsem si ji jako svobodné a kreativní povolání plné pohybu. Dost jsem se mýlil, je to hodně sedavé povolání.
Existoval pro vás v případě neúspěchu na DAMU nějaký plán B ohledně dalšího studia?
Kdyby se mi nepodařilo dostat na DAMU, zřejmě bych se vydal na cestu klasické filologie. Latinský jazyk mě na gymnáziu bavil, poměrně dobře mi šel, zúčastňoval jsem se olympiád a maturoval jsem z něj.
Jak reagovali vaši rodiče, když jste jim oznámil plány na studium divadelní režie? Lišilo se to od jejich představ o vaší budoucnosti?
Moji rodiče, oba advokáti, měli pro mě jasně vytyčenou cestu – práva. Mé přijetí na DAMU byl pro ně šok. Máma mi později prozradila, že táta, který je obrovský liberál, miluje svobodu a demokracii a jeho heslem je Komenského „Všechno ať volně jen plyne, buď násilí vzdáleno věci“, chtěl zasáhnout. V rodině se traduje historka o mojí chotěšovské babičce, která, když se dozvěděla o mém přijetí na divadelní režii, vyhnala místní ochotníky, kteří jí přišli gratulovat, s křikem, že Filípek měl být doktorem a ne chodit za vozem a krást slepice.
Kdy se tedy s vaší volbou rodiče smířili?
S jistotou nemohu říct, zda se můj táta s mou divadelní profesí kdy plně smířil. Ale postupem času, s mými profesními úspěchy, se jeho postoj zřejmě vyvíjel. Pamatuji si, že pro něj nebylo tak důležité, že jsem působil v Ústí nad Labem v Činoheráku. Ale když jsme se spolkem Činoherák získali Cenu Nadace Charty 77 za Občanskou statečnost, tak táta, který byl po revoluci prvním přednostou okresu za Občanské fórum, zbystřil. Věřím, že s časem se více ponořuje do světa divadla.
Pocházíte z Ústí nad Orlicí, po studiích jste působil v řadě divadel, nyní bydlíte v Mezné. Kde se cítíte nejvíce doma a co pro vás význam slova domov znamená?
Pocházím z rodiny, která má nomádství v krvi. Můj klan má kořeny na severu Skotska, dědeček je z Georgie a do Plzně se dostal s americkou armádou. Táta je Plzeňan a žije v Ústí nad Orlicí. Narodil jsem se v podhůří Orlických hor a žiju v Sudetech. Pro mě domov není konkrétní dům, ale pocit sounáležitosti. Domov je pro mě místo, kde jsem rád a kde mám přátele.
Na jakém divadelním představení jste byl naposledy jako divák?
Popravdě, do divadla jako divák se dostanu velice málo. Těším se, že v nadcházejících měsících budu i v rámci pracovních výjezdů navštěvovat divadelní přestavení častěji. Je toho hodně, co bych rád viděl. Určitě chci nakoukat repertoár Národního divadla, Divadla X10 a nějaké malé nezávislé scény.
Jak trávíte volný čas?
Bydlím v obci v Českém Švýcarsku, tak volný čas mám spojený především s tímto místem. Rád se toulám krajinou. A jsem fanoušek fotbalu.
Líbí se mně témata, v nichž jsou lidé nejednoznační, říká režisér Nuckolls |
Jakou knihu právě čtete?
Čtu moc rád, nejčastěji ve vlaku či v autobuse. Nedávno jsem se vrátil k Pochodu Radeckého od Josepha Rotha. V příběhu promítá konec rakousko-uherské monarchie. Mám dojem, že to je aktuální téma, protože také zažíváme konec nějaké epochy.
Jakou hudbu máte rád?
Mám poměrně široký rozptyl od České filharmonie po hip hop a elektronickou hudbu. Mám rád i barokní hudbu a hrozně rád bych režíroval barokní operu.
Myslíte, že budete mít při dojíždění do Mostu čas na koníčky?
Funkcionářská smlouva není od do, ředitelem divadla jste 24 hodin, 7 dní v týdnu. Těším se ale, že můj pracovní život bude nějakou dobu víc uspořádaný. Režijní zkoušky bývají v různou dobu a je to těžké především pro mé blízké se tomuto tempu přizpůsobovat.
