Po pondělním oznámení Svatého stolce se hned na úvod musím zeptat, co to s člověkem udělá, když se dozví, že se stane arcibiskupem?
Je to směs emocí, kdy si člověk najednou uvědomuje, že je postaven do situace, o které ani nesnil, která ho vysoce přesahuje, protože o arcibiskupech pražských jsem četl jako o osobnostech takzvané Velké historie. A najednou mám toto spolutvořit. Napsal jsem si soupis pražských arcibiskupů, kdo je nejmladší a kdo nejstarší, a moje jméno tam vypadalo tak divně. Člověk nevěří vlastním uším a vlastním očím a dostává se do toho jen pomalu.
Poté, co se jmenování zveřejnilo, všichni mne hned začali oslovovat pane arcibiskupe, a já si myslel, že mluví na někoho jiného. Stále si zvykám a emoce jsou různé, od vděčnosti a radosti, že se se mnou nějak počítá, přes nějaké chvění, protože člověk si je vědom, že vstupuje do něčeho, na co se nemohl připravit a co ho přesahuje, až po vědomí, že to třeba také může nějak pokazit. Ale podpora, které se mi dostává, je úžasná. Například včera (ve středu – pozn. red.) jsem od sedmi ráno do půlnoci večer odepisoval na gratulace, které jsou bez výjimky pozitivní. To člověka nabíjí a dává mu důvěru, že to snad nepokazí.
Odměna? To určitě ne! Kdo by to chápal jako odměnu, spletl se o několik století!
