Jak jste se dostal k fotografování divokých zvířat?
Když jsem jel před lety do Tanzánie, abych zdolal Kilimandžáro, půjčil jsem si zrcadlovku. Po tom výstupu jsem měl totiž naplánováno nějaké safari. Udělal jsem tam pár fotek, které jsem poté drze nechal vytisknout, a připravil jsem takovou malou vernisáž s dražbou pro pár přátel. Některé fotografie se prodaly a peníze z prodeje jsem věnoval ústecké zoologické zahradě. A tak jsem zjistil, že to je asi to, co chci dělat. Šel jsem tak trochu obrácenou cestou, než je typické, protože většina lidí má za sebou nejdřív dlouhou praxi, studuje fotografii a pak vrcholem toho je výstava či publikace. Já to udělal obráceně, nejdřív výstava a pak jsem se začal učit fotit. Takže za to může Afrika.
Co všechno jste zažil v letošním roce?
Na začátku roku jsem byl na ruském Dálném východě, kde jsem zkoušel fotit sibiřského tygra. Potom jsem vedl expedici pro klienty za tygry do Indie. Jedním z vrcholů tohoto roku bylo natáčení v Brazílii, kde jsme vytvářeli pilotní díl pětidílné filmové série Ve stopě predátora, který je věnován jaguárovi a Pantanalu, tedy jižní části Brazílie. Celá série přiblíží divákům práci fotografa divoké přírody, který hledá velké šelmy, ale i život lidí, kteří sdílí biotop s těmito nebezpečnými tvory. Tou druhou věcí, kterou považuji za „top“ tohoto roku, je určitě kniha Blízká setkání, za kterou je rok intenzivní práce, když nepočítám těch mnoho let fotografování v terénu.
Můžete knihu popsat?
Je to kniha fotografa, takže tam budou hlavně fotografie. Vedle toho pak dvanáct příběhů z různých částí zeměkoule, které se ale samozřejmě týkají převážně fotografování. Tato publikace však není určená fotografům, aby si v ní přečetli expoziční hodnoty a jak jsem kterou fotku fotil, ale je určená pro všechny, kteří mají rádi přírodu a dejme tomu dobrodružství.
Zmínil jste se, že organizujete expedice pro klienty. Znamená to tedy, že kdokoli se s vámi může vydat do divočiny?
Mám vypsané expedice pro lidi, kteří si chtějí vyzkoušet práci fotografa divoké přírody nebo jenom touží vidět krásný kus světa. Na příští rok mám připravenou Botswanu a taky deltu Okavanga, což považuji za jeden z nejkrásnějších koutů Afriky. Díky zájmu z letošního roku opakuji expedici za tygry do Indie a v létě je na programu opět Pantanal. A na konci září bych měl jet v rámci spolupráce s jednou cestovní kanceláří jako člen expedice do Austrálie.
Petr SlavíkFotograf, který jezdí po světě, aby zaznamenal poslední střípky divočiny. Věnuje se hlavně šelmám a ohroženým druhům. Pochází z Mělníka, ale v současné době žije v Ústí nad Labem. Získal řadu mezinárodních cen, například Photographer of the Year 2011 nebo zlatou medaili v soutěži Trierenberg Super Circui. Jeho fotografie se staly i součástí knižního výběru The world’s best images 2014. Je autorem knih Divoká srdce a Blízká setkání a spoluautorem publikace Divoká planeta. Výtěžky z dražeb jeho fotografií podporují ochranářské projekty mladých vědců v různých částech světa a chov ohrožených druhů v zoologických zahradách. |
Vybalujete si vůbec, nebo máte trvale zabaleno na cesty?
Mám tašku, která obsahuje věci, jež se v podstatě ani nevybalují. Jsou to různé čelovky, nůž, nabíječky na baterky a další věci. I když je použiji doma, tak je do té tašky zase vrátím, protože je pak nebudu muset hledat.
Jak se připravujete na svoje výpravy?
Samozřejmě trénuji, konkrétně fitness. Spousta těch expedic je hodně fyzicky náročná a myslím si, že člověk, který veze lidi do divočiny, by na tom měl být s fyzickou kondicí nejlépe ze všech členů výpravy, aby v případě, že bude potřeba pomoct, toho byl schopen, a ne aby on sám potřeboval pomoc od nich. Po psychické stránce už se chystat nemusím, cestovní horečka se mě netýká.
Dostáváte se do těsné blízkosti predátorů. Míváte někdy strach?
Samozřejmě jsem si vědom všech rizik. Když jsem čekal zabalený v sobí kůži, zahrabaný ve sněhu a ozbrojený jen světlicí na příchod sibiřského tygra, tak samozřejmě strach přišel. Všeobecně se však zvířat nebojím. To bych nemohl dělat to, co dělám.
Byl jste přesto někdy v situaci, kdy vám bylo skutečně úzko?
Člověk si to většinou neuvědomí v rámci té situace, ale až když o tom uvažuje zpětně. Když jde opravdu do tuhého, tak v tu chvíli je to takový nával adrenalinu, že o úzkosti rozhodně nemůže být řeč. Není na ni čas. Jednou na mě v Botswaně, když jsem seděl v džípu, zaútočila obrovská agresivní slonice, a to potichu bez výstražného troubení, které obvykle útoku předchází. Dostala se ke mně na metr, možná spíš desítky centimetrů blízko. Naštěstí se mi podařilo ujet, ale dodnes vidím to její oko podlité krví. V té chvíli jsem necítil úzkost, ale právě adrenalin.
Zaměřujete se převážně na šelmy. Které vám ještě schází do sbírky snímků?
Těch je spousta. Sněžný levhart, mandžuský levhart i již zmiňovaný sibiřský tygr, kterého se mi nepodařilo zatím vyfotit, protože se jedná o velmi plaché zvíře. Rozhodně se ale za ním chci vrátit, protože už jsem přišel na to, jak na něj vyzrát.
A jak?
Teď jsem se nechával zahrabávat do sněhu a čekal u cesty, po které se tygři přesouvají. Udělal jsem to stejně jako to dělají pytláci, akorát místo pušky jsem byl vyzbrojen foťákem. Bohužel jsem tygra nespatřil. Našel jsem ale místo, kde značkují samci a samice z celého okolí, takže tentokrát budu na tygra čekat tam. Použiji také sedák na stromě, abych byl zároveň v bezpečí, protože zahrabán ve sněhu jen se světlicí jsem se příliš v bezpečí necítil.
Stejně pořád nechápu, že nemáte strach.
Já mám větší strach, když jedu autem po D1.
