Kameny se nacházejí pod pamětní deskou, která je na hřbitově od roku 2010. Právě její stávající podoba, respektive nápis, byl pro organizátory hlavním impulsem k akci. „Pamětní deska obsahuje nápis ´Všem nevinným obětem událostí května a června 1945.´ Nevypovídá vůbec o tom, jaké to byly oběti, jaké národnosti. Ta doba může evokovat ještě válku, ale i období po válce. Jenže my víme, že v době míru se tu událo obrovské neštěstí – vraždění německých lidí, kteří tu žili odnepaměti,“ vysvětlila iniciátorka vzpomínkové akce Simona Martínková.
Domnívá se, že je tato temná kapitola dějin stále vytěsňována. „Je to stín české historie, se kterým je potřeba se vyrovnat,“ dodala. Radnice přitom o středeční pietním aktu nevěděla. Organizátoři se totiž rozhodli akci městu předem nehlásit. Doufají, že kameny nikdo neodstraní.
Každý z položených kamenů nese jedno konkrétní jméno, příjmení a datum narození. Datum úmrtí chybí záměrně – všichni tito lidé totiž zemřeli ve stejné dny na přelomu května a června roku 1945. Kameny popisovali studenti pražského Gymnázia Jana Keplera a známé osobnosti, jako například architekt a herec David Vávra a další.
Seznamy tvůrci čerpali z historických pramenů, konkrétně z knihy německého historika Andrease Kalckhoffa Pravdou ke smíření. „Počet kamenů odpovídá počtu z dokumentových obětí. Ovšem podle historiků může být reálný počet obětí v tomto regionu větší,“ uvedl absolvent pražského gymnázia Vojtěch Michalák. Jsou to jména dospělých mužů, dětí, i žen.
Vraždění Němců zůstalo bez trestu. Od postoloprtského masakru uplynulo 80 let |
Přímo u pokládání kamenů stál i místní obyvatel Martin Urban. V Postoloprtech byl zavražděn jeho dědeček Franz Urban. Fakt, že jeho předek bude mít na hřbitově jméno, pro něj hodně znamená. „Člověk vlastně nic podstatného než jméno nemá. Narodíte se, jméno vám dají a umíráte a máte zase jenom to jméno, nic jiného vám nezůstane. A když nemáte ani kam jít zapálit svíčku, položit kytičku, tak vám to jméno chybí. Podle mě mají všichni právo zapálit svíčku u jména svých předků,“ řekl.
Podle něj je důležité na tragédii nezapomenout a připomínat ji. „Na zlo by se mělo poukazovat právě proto, že zlo je jenom jedno a je úplně jedno, kým je pácháno. Pokud se k němu nepostavíme čelem, bude se v rámci nějakých omluv nebo fanatismu opakovat pořád dokola,“ dodal.
Pamětník: Po tátovi zbyla prázdnota a stigma
Pokládání kamenů sledoval s dojetím také otec Martina Urbana, třiaosmdesátiletý pamětník Walter Urban. Když mu tehdy otce v kasárnách zastřelili, byl ještě batole. Zbytek rodiny byl odsunut do lágru.
„Když jsme se z lágru po deseti dnech vrátili, v našem baráku, co si maminka s tátou koupili, už bydleli cizí lidé,“ vzpomíná Walter Urban.
Kameny se jmény jsou pro něj nesmírně důležité. „Pořád mám teď kam aspoň k tomu tátovi jít. I když vůbec nevím, kde vlastně leží. To bohužel nikdo neví, kam je tehdy dali.“
Německý původ a rodinná tragédie se s ním navíc táhly celý život jako cejch. „Mladí lidé v Postoloprtech dnes vůbec nevědí, co se tady událo. Ale ti starší nás dříve automaticky odsuzovali. Když jsme se starším bráchou chodili do školy, pořád jsme s tím měli problémy. Ne sice u každého učitele, ale u některých ano,“ vypráví pamětník.
Instalace kamenů na hřbitově je součástí širší iniciativy, která v regionu probíhá již pátým rokem. Jde o studentský pochod z Postoloprt do Žatce. Účastníci pochodu se letos sejdou ve středu 3. června v 10 hodin u kostela na náměstí v Postoloprtech. Do Žatce by měli účastníci dorazit kolem 16. hodiny, následně se v tamním kostele uskuteční mše.
Letos se projekt díky spolupráci se sochařem Čestmírem Suškou rozrostl i do krajiny. Na trase vzniká trvalá paměťová stezka. Tu tvoří staré recyklované patníky osazené QR kódy, které kolemjdoucí odkážou na webové stránky s podrobnými historickými fakty o poválečném masakru.
