Mallory z filmu Takoví normální zabijáci byla hodně ostrá holka. Ani Mallory z časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové, která má přezdívku právě podle hrdinky zmíněného krváku, nebyla žádný svatoušek.
Helena Třeštíková
Zdroj: www.wikipedia.org |
Osm let fetovala, žila na ulici, kradla. Po narození syna Kryštofa se v ní ale cosi zlomilo a přestala. Abstinuje dodnes a ráda by pomáhala těm, kteří jsou na tom stejně mizerně jako kdysi ona.
„Věřím, že tím vrátím světu jakýsi dluh, který vznikl tím, že jsem dostala druhou šanci,“ říká Miroslava Neradová, jak se jmenuje ve skutečnosti.
Mallory z filmu Olivera Stonea svedlo na scestí její děsivé dětství. Jaké bylo to vaše?
Pocházím z malého městečka v západních Čechách a na dětství mám vzpomínky pěkné. Jezdila jsem na koni, cvičila psy, chodila s rodiči na vandry. Prostě takové obyčejné vesnické dětství. Často jsem také jezdila do Mostu za babičkou. Trávit prázdniny mezi rozestavěnými paneláky na výdrholci by se mohlo někomu zdát jako bizarní, ale pro holku z vesnice to bylo dobrodrůžo. Chodili jsme po památkách, do cukráren, na přírodní koupaliště. Bylo to prostě skvělé.
To zní jako idyla. Kdy se to zlomilo?
Když se narodil můj mladší bratr. V té době naši usoudili, že jsem dostatečně velká na to, abych na prázdniny mohla jet sama a bez dozoru. Cestou do Mostu jsem přesedala na jiný vlak v Chomutově, a tam to vždy bylo s prodlevou mezi spoji tak na dvě hodiny. Ty jsem trávila v nádražní restauraci, kde jsem poznala lidi od drog. Skamarádili jsme se a já začala na sever jezdit častěji. To jsem ale ještě nebrala. Jenže co může napadnout mladou nevyzrálou holku? Když si nevezmeš, nebudeš mezi ně patřit. Cítila jsem je vlastně jako novou rodinu. A tak se jednoho dne našel kdosi, kdo mi poprvé píchnul.
Na heroinu jste byla osm let. Myslíte, že kdyby nebylo narození Kryštofa, tak jste na něm dosud?
To je hodně těžká otázka. Možná, že už bych tu nebyla vůbec. Je ovšem pravda, že rozhodnutí stát se matkou bylo pro mou abstinenci stěžejní.
To, že po porodu s heroinem skončíte, jste se rozhodla v pátém měsíci těhotenství. Asi málokdo by takovému rozhodnutí přikládal váhu, ale vy jste to dokázala. Co vám dávalo sílu? Láska k dítěti, nebo vztek na sebe samu, že plod drogami ničíte?
Od každého trochu. Nesmím ale zapomenout ani na podíl zdravé pýchy. Zařekla jsem se totiž, že nikdy nedovolím, aby měli pravdu lidé, kteří nade mnou zlomili hůl, mávali rukou a tvrdili: „Ta to nikdy nedokáže a spadne tam znova.“ To je nejspíše to, co mi dává sílu vytrvat.
Jednu ze zásadních rolí ve vašem rozhodnutí ale sehrálo i náhodné setkání s Jiřím Bartoškou, který vám coby těhotné žebračce na Karlově mostě tak dlouho mluvil do duše, až ve vás zažehl odhodlání vymanit se z drog. Myslíte, že i na ostatní narkomany čeká naděje v podobě nějakého setkání, impulzu, tedy že každý má šanci na restart?
O tom jsem více než přesvědčená, je to totiž o vůli a odhodlání. Vždyť přece pokud člověk něco opravdu chce, tak toho dosáhne, ať už dříve, či později. A pokud má ještě to štěstí, že je mu seslán jakýsi prvotní impulz, cosi jako zdvižený prst či záblesk světla, tím líp.
Byla pro vás motivující i přítomnost kamery? Váš osud totiž zaujal dokumentaristku Helenu Třeštíkovou, která vás dlouhých třináct let provázela životem.
Popravdě, po čase jsem už kameru ani pořádně nevnímala. Stala se součástí mého života. A jestli mi Helena a přítomnost štábu dávaly sílu jít dál? Spíš mi dávaly pocit zodpovědnosti. Připomínaly mi, že jsme se rozhodly něco vytvořit. Že je to kus mého života, který jednou ukáže lidem, že i když se osud někdy chová pěkně macešsky, dá se to ustát, když člověk opravdu chce.
Proč jste vlastně před lety kývla na nabídku Heleny Třeštíkové, že vás bude provázet s kamerou?
Od začátku mi něco ve mně říkalo, že dělám správnou věc, a hlavně že ji dělat chci.
Jaký je dnes mezi vámi vztah?
Helena se stala součástí mého života, nejen režisérkou dokumentu o mně. Za tu dobu to muselo přerůst v něco většího a osobnějšího. Nebála bych se to nazvat přátelstvím, rozhodně co se mě týče. Stýkáme se často, zajdeme spolu na kávu, přejeme si k narozeninám a Vánocům, a to osobně.
Jak na vás zapůsobilo, když jste celý film viděla poprvé? Jaké to je vidět svůj život očima jiných?
Bylo to příšerně silný. Skoro tři minuty po skončení projekce jsem nebyla schopná vydat jediné slovo. První, co jsem ze sebe vysoukala, bylo: „Potřebuju si dát panáka“. Každou tu emoci jsem prožívala nanovo, bylo to opravdu moc hustý. Chvílemi jsem si říkala, jak jsem to vlastně všechno mohla dát?
Co vás dojalo a co naopak zneklidňovalo?
Dojaly mě záběry s Kryštofem. Uvědomila jsem si, jak strašně rychle vyrostl a dospěl. A s tím souviselo i zneklidnění. Co tomu řekne, až to uvidí celé tak jako já.
Po prvním zhlédnutí jste prý chtěla některé scény dovysvětlit či okomentovat. O co například šlo?
Ano, jsem ve znamení Berana, věčný šťoura, který těžko snáší nesrovnalosti. Ale Helena moje připomínky vyžadovala a samozřejmě i akceptovala. Nebylo jich moc, vlastně spíše jedna. Chtěla jsem, aby tam zaznělo, že můj přítel Gábin nespáchal sebevraždu, ale zemřel náhle kvůli nemoci, o které jsme neměli tušení. Dala tomu prostor ve scéně na hřbitově, kterou jsme na mé přání dotáčeli. Upravuji v ní Gábinův hrob a omlouvám se mu, že jsem, třebaže jen na chvíli, uvěřila variantě sebevraždy.
Co děláte nyní?
Doplnila jsem si vzdělání, na střední odborné škole jsem studovala sociální činnost. Ucházím se o pozici pracovníka v sociálních službách v nízkoprahovém centru Naděje. Věřím, že práce v pomáhající profesi je pro mě ta pravá.
Jste šťastná?
Co to vlastně znamená být šťastná? Jsou chvíle, kdy ano, pak jsou zase chvíle, kdy cítím, že je stále co vylepšovat. Je to jako na houpačce.
Asi nejste typ člověka, který by se sžíral obavami. Ale přece jen, bojíte se teď něčeho? Nebo o něco, o někoho?
Ano, bojím se stáří a bezmoci. Bojím se, že se jednou stanu zbytečnou...
