V kuchyni, která by bez přehánění mohla okamžitě posloužit jako kulisa pro natáčení pohádky, v rychlém sledu za sebou nabídne kávu, čaj i štamprli něčeho ostřejšího. V kamnech praská, prostorem zní i zvuk kukaček, na zdech visí malované talíře. Jen co dosedne na dřevěnou lavici pod oknem v rohu místnosti, pustí se zvesela do vyprávění o dětech, vnoučatech a pravnoučatech.
Když pak však dojde na hlavní téma rozhovoru, trochu se zarazí a mávne rukou. „Já vám nevím, jestli je pořádně co vyprávět. Starej dědek začal kdysi, když ještě nebyl tak starej, z nudy dloubat do dřeva a postupně vyrobil sem tam nějakou tu hračku a betlémy. Tím bysme mohli začít a asi i skončit,“ pokrčí rameny a pousměje se pětaosmdesátiletý Jiří Šafránek.
„Já z legrace říkám, že do toho dřeva tak akorát šťourá. A ono z toho nakonec vždycky něco vyleze,“ přisadí si vedle sedící o tři roky mladší manželka Pavlína.
Společně pak přinesou ukázat několik výsledků onoho „dloubání“. Třeba velkého houpacího koně. Jasný důkaz, že to pan domácí se skromností poněkud přehání. Ale „hlavní chod“ teprve přijde. Následuje betlém v podobě otevíratelného triptychu. Vzápětí se po stole kutálejí figury ze soustruženého betlému. „S těmi se máme fotit? Tak to tedy moment. Musím k Marušce najít Jožku,“ začne se paní Pavlína rychle přehrabovat v donesené krabici.
Kolik betlémů pan Šafránek dosud vyrobil, neví. Prý určitě desítky. Lidé či různé instituce si je od nich půjčují i kupují. Spoustu z nich, jak manželé říkají, udali jako dar.
Různé kravinky na zasněžené hájovně
Tento příběh začíná v roce 1961. Tehdy čtyřiadvacetiletý Jiří Šafránek se coby hajný dostal s rodinou na Červenou Jámu v Krušných horách. Romantická samota rok co rok zapadaná haldami sněhu. „A protože v zimě občas nebylo co dělat, tak jsem sáhl po dřevu a různě do něj rejpal. Půjčil jsem si nářadí a začal. Zkoušel jsem různé kravinky. Prvními jakž takž použitelnými výrobky byly štítky pod trofeje pro kamarády,“ vzpomíná Jiří Šafránek.
Na první betlém si troufl až o řadu let později. V době, kdy pracoval na Lesní správě v Litvínově. „Vystavil jsem si ho v kanceláři a čekal, co na to režimu nakloněné vedení. Naštěstí nic,“ směje se.
„Mezitím jsem taky zjistil, že spojení Krušné hory a betlémy k sobě z historického pohledu podle všeho příliš nepasuje. Nevím proč. Spojení Krušnohoří a hračky má obrovskou tradici, ale o betlémech skoro ani zmínka,“ pokračuje.
Betlém Jiřího Šafránka při výstavě na litvínovském zámku
U hraček se na chvíli zastavme. V příběhu totiž hrají důležitou roli. Také do jejich výroby se pan Šafránek během svých řezbářských pokusů pustil, že se však dostane až na takovou úroveň, aby se jednou podílely na jeho obživě, ho ani náhodou nenapadlo.
Když se na přelomu 80. a 90. let pozvolna začal blížit čas odchodu do důchodu, bylo nutné začít hledat náhradu za služební bydlení. Jen pár metrů od lesní správy, v zastrčeném koutu Litvínova, stála ruina určená ke zbourání. Manželé Šafránkovi v ní ale viděli to, čím bývala dřív – nádherný hrázděný dům. A rozhodli se, že ho zachrání.
„Barák byl doslova na spadnutí. Koupili jsme ho v podstatě za pár korun. A pak na něm deset let dělali. Nadřeli jsme se. Jirka byl dokonce několikrát na operaci tříselné kýly. Třeba tady byla puklina, do které jsem se celá vešla,“ vypráví Pavlína Šafránková a ukazuje na jednu z kuchyňských zdí stovky let starého objektu.
V Rumunsku i na Aljašce
Oprava byla pochopitelně dost finančně náročná. Tehdy pomohly právě hračky, typické krušnohorské hračky, které pan Jiří vyráběl a jeho žena malovala. Šafránkovi je začali jezdit prodávat do Německa na trhy.
„Vždycky se mi vybaví příhoda se starším Němcem, co chtěl ode mě koupit dláto. Kvalitní nářadí je totiž opravdový poklad, který si musíte hýčkat. Nabídl 15 marek, já se ofrňoval. Když už jsme byli na 35 markách, vmetl mi do tváře: Dědku, o co ti jde, stejně umřeš. A naštvaně odešel,“ s úsměvem názorně předvádí Jiří Šafránek.
Naposledy byli za hranicemi na jarmarku asi před osmi lety. Tou dobou už se nad hračkami spíš jen rozplývali kolemjdoucí příslušníci starších generací, pořídit nějaký kousek potomkovi přišel málokdo.
Pavlína a Jiří Šafránkovi u svého hrázděného domu, který stojí na okraji Litvínova.
Betlémy tak dostaly definitivní přednost. „Vlastně mě až překvapilo, jak se vždycky líbily. I manželka mi je pokaždé chválila. A to už je, uznejte, co říct,“ šťouchne do paní Pavlíny, která se s manželem dělila o malování. Dnes má tuto část práce na starosti většinou dcera.
Mimochodem, rodina je prací se dřevem prostoupená. Schopným řezbářem je i syn Šafránkových, stejně tak jeden z vnuků. „Vzal jsem si ho do parády, když mu bylo asi deset, hned bylo vidět, že má velký talent. Kam se na něj hrabu,“ podotkne Jiří Šafránek.
Jeho betlémy jsou už roky k vidění na různých výstavách. Nejprestižnějším místem je bezesporu pražská Betlémská kaple. A například pro muzeum v Žatci před několika lety vyrobil chmelařský betlém z lipového dřeva, který se tam pak stal trvalou součástí sbírky.
„Jednou jsem jeden prodal i do rumunského Banátu, kde pořád žije početná komunita Čechů. Díky vnučce bych snad měl mít něco i na Aljašce,“ vybavuje si.
Na samouka, co se kdysi ve sněhem zapadané hájovně jen bránil nudě, docela dobré skóre. „Musíte umět kreslit, mít pořádné nářadí a dobré dřevo. Zbytek je sranda,“ culí se. Ve vedlejší místnosti leží další betlém připravený k prodeji. „Pořád mě to baví. Snad jich ještě zvládnu pár vyrobit.“
