Už sedmým rokem vedete litoměřický Deutschklub. Jak jste na tuto myšlenku přišla?
V létě 2016 jsem se vrátila do rodných Litoměřic, protože jsem se musela starat o maminku. Náhodou jsem našla jazykovou školu Reston a anglický konverzační klub, do kterého jsem hned začala chodit. Při tom mě napadlo, že bych mohla vést konverzační klub v němčině. Nechtěla jsem na tom však vydělávat, a tak jsem projekt nazvala Mluvíme pro dobrou věc. Časem jsme se proto od školy osamostatnili.
Na každém setkání účastníci dávají do společné kasy stokorunu a peníze pak věnujete charitativním organizacím. Proč?
Mojí myšlenkou je pomáhat těm, kteří si sami pomoci nemohou. Chci tyto lidi podpořit a domnívám se, že by to měl dělat každý, kdo může. Do Deutschklubu je nyní zapojeno přes čtyřicet účastníků, a to jsou i lidé, které by normálně nenapadlo, že by někam přispěli. Díky našemu klubu jsem je dovedla k dárcovství, z čehož mám radost. Vždycky se s účastníky poradíme, na co budeme přispívat, a vždy to je na nějakou konkrétní věc. Abychom měli větší částku, sbíráme celé pololetí.
Váš poslední dar putoval do litoměřické Diakonie, na co bude využit?
Na Diakonii se nám podařilo vybrat rekordní částku 34 700 korun. Už dříve jsme přispěli na chráněné bydlení v Kamýcké ulici a nyní jsme sbírali na vybavení komunitní zahrady v Kamýcké. Tam je potřeba pořídit mimo jiné také sezení, takže se náš dar využije třeba na nějakou hezkou lavičku.
Hana PavlištováNarodila se v Litoměřicích. Říká o sobě, že je velká patriotka. Dlouho žila v Praze. Je vystudovanou programátorkou. Pracovala jako bankéřka. Posledních patnáct let pak působila v médiích (Česká informační agentura). Je viceprezidentkou Česko-německé obchodní a průmyslové komory, zakladatelkou Deutschklubu v Litoměřicích. Po Litoměřicích provází německé turisty. |
Za dobu existence Deutschklubu už jste vybrali více než 300 tisíc korun. Do jakých organizací peníze putovaly?
Nejvíce peněz jsme darovali Diakonii. Vedle chráněného bydlení jsme přispěli na různé projekty, například na azylový dům pro matky s dětmi. Dvakrát jsme podpořili Centrum náhradní rodinné péče, kde jsme věnovali peníze na doučování. Dále jsme přispěli Nadačnímu fondu Delfín, který podporuje děti ze znevýhodněných rodin při volnočasových aktivitách. Naše sbírka jim pomohla zaplatit školné v hudební škole. A samozřejmě podporujeme litoměřický hospic.
O čem si na Deutschklubu povídáte?
Němčinu ovládám výborně, ale nejsem učitelka němčiny. Strukturu setkání jsem si proto vymyslela úplně sama. Mým základním heslem je „Každý mluví, jak umí“. Kdo nechce, toho neopravuji. Mým cílem je, aby se lidé v cizím jazyce nebáli mluvit. Na začátku máme téma „Co týden dal“, kdy mluvíme o tom, co zajímavého jsme v uplynulých dnech prožili. Poté mám připravené takzvané hlavní téma s velkou slovní zásobou. Vždy na konci našich setkání si řekneme německé „špeky“, tedy přísloví, která při doslovném překladu nedávají smysl.
Mohla byste některé zajímavé špeky přiblížit?
Nejoblíbenější špek našich účastníků je věta „Das ist der Hammer“, což je doslova „To je kladivo“, ale znamená „To je bomba“. Zajímavé hlášky jsou také k tématu alkohol. Německy se neříká „Ich war betrunken“, „Byl jsem opilý“, ale řekne se „Ich war blau“, „Byl jsem modrý“. A když mám v Německu kocovinu, řeknu, že „mám kocoura“. Naposledy jsme si vysvětlovali výrok „Swein haben“, což neznamená „mít prase“, ale „mít štěstí“.
Kde se scházíte a jak dlouho si povídáte?
Každou středu mám dvě skupiny, ta odpolední se schází v prostorách Diakonie. Začínali jsme v čajovně Hóra, ale časem jsme se rozrostli a stůl v čajovně nám přestal stačit. S dopolední skupinou jsem začala o dva roky později a scházíme se v městské knihovně. Věkový rozptyl účastníků je od 23 do 82 let. Šprechtíme hodinu, ale často to trochu protáhneme.
Vedle pravidelných setkání jste loni navštívili také německé velvyslanectví v Praze.
Jsme první českou skupinou, která německé velvyslanectví navštívila. Tam se totiž jen tak nedostanete. Mně se ale podařilo seznámit se s panem velvyslancem a pak už to šlo. Hodně jsme se dozvěděli o událostech roku 1989, které se tam odehrály.
Jak jste se vy sama dostala k němčině?
Je to mateřský jazyk mé babičky a částečně mateřština mé maminky. Babička byla Němka a maminka se před válkou narodila v Německu. Pak ale byli vysídleni, protože dědeček byl Slovák. Tak jsme se dostali do Litoměřic. Také jsem studovala vysokou školu v Berlíně.
