Sušárna zaujala nacisty fádností, kouř ze spalování mrtvých odváděli kanálem

Na západním okraji Litoměřic v blízkosti bývalé cihelny stojí nenápadná budova. Na první pohled všední technická stavba, která ničím nebudí pozornost. A právě proto začala zajímat nacisty, kteří hledali, jak zlikvidovat narůstající počet těl mrtvých vězňů. Aby okolí nemělo podezření, podzemním kanálem odváděli kouř.

„Těla zemřelých vězňů z místního koncentračního tábora a podzemní továrny Richard se za druhé světové války nejdříve vozila do krematoria v Ústí a poté do krematoria terezínského ghetta. Kapacity těchto zařízení, však přestaly dostačovat,“ říká historik Památníku Terezín Tomáš Gol.

Nacisté proto hledali řešení, které by kremace usnadnilo, ale zároveň u obyvatel Litoměřic nevzbudilo nežádoucí podezření. Jako ideální se jevila bývalá sušárna cihel, která stála v blízkosti podzemní továrny Richard.

„Stavební práce začaly v únoru 1945 a probíhaly do dubna. V budově bývalé sušárny byly vybudovány dvě koksem vytápěné kremační pece. Dále zde byl prostor pro uložení těl a v objektu měla být také pitevna, která ale nikdy nebyla dostavěna,“ vypráví Gol.

Největším problémem kremačních pecí je jejich kouř, ale i zde nacisté nalezli řešení. Kouř, který v krematoriu vznikal při spalování těl, byl podzemním kanálem odváděn do komína cihelny, kde se smíchal s kouřem z dílenského provozu. „Na první pohled vůbec nebylo patrné, že by budova sušárny sloužila jako krematorium,“ podotýká Gol.

Místní lidé vůbec netušili, že zde nacisté spalují mrtvoly vězňů z koncentračního tábora. Přesto zde bylo v posledních dnech války, kterou v té době už Němci beznadějně prohrávali, za jediný měsíc fungování zpopelněno 405 lidí. „Krematorium sloužilo od 2. dubna 1945 do 3. května 1945 a popel zemřelých byl ukládán do vykopané jámy nedaleko krematoria,“ doplňuje Gol.

Historici v Ústí odhalili dosud neznámý plán nacistů na tunel ve skále

Po válce se celá oblast dolu a podzemní továrny Richard včetně bývalého krematoria dostala pod správu čížkovické cementárny, která v dolu Richard v roce 1947 obnovila těžbu vápence.

„V roce 1952 byl objekt krematoria převeden do správy Památníku národního utrpení, tedy dnešního Památníku Terezín. Přestože se krematorium stalo v roce 1964 kulturní památkou, jeho stav a stav nejbližšího okolí nebyly důstojné. V druhé polovině 60. let Památník Terezín provizorně místo upravil,“ popisuje historička Památníku Terezín Ivana Rapavá.

Do stávající podoby bylo krematorium upraveno teprve v letech 1979–1980. V osmdesátých letech bylo ještě běžně otevřené veřejnosti. „Vzhledem k relativně nízkému zájmu ale vedení objekt zavřelo. Návštěva s průvodcem je v současnosti možná pouze po předchozí domluvě,“ dodává Rapavá.