Když vstoupí do místnosti a tiskne ruku na přivítanou, ve tváři má lehce plachý výraz. Jako kdyby se tady, v prostorách neurochirurgické kliniky Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, cítila nepatřičně.
Ve skutečnosti zde má Ingrid Johana Concepción Samudiová, velice cílevědomá žena a již atestovaný neurochirurg, už několik měsíců svůj pracovní domov.
„Medicínu jsem chtěla studovat už jako malá a velmi brzy jsem se rozhodla právě pro neurochirurgii. V mé zemi je žena v tomto oboru skoro úkaz,“ vypráví panamská lékařka.
Právě tady teď sbírá zkušenosti v rámci takzvaného fellowshipu, dlouhodobé odborné doktorské přípravy známé především za Atlantikem. Česká etapa jejího života začala v červenci a potrvá dva roky.
„Moc si vážíme toho, že si vybrala právě nás, protože je to vůbec poprvé, co bude nějaký neurochirurg v Česku tak dlouho na zkušené,“ uvádí Martin Sameš, přednosta kliniky, která je nejen v tuzemsku považována za špičkové pracoviště.
Oddělení ji nadchlo
Právě díky Samešovi Ingrid, jak si přeje oslovovat, přehodnotila své plány. Loni se zúčastnila kongresu v americkém New Orleans, na kterém Sameš přednášel o operacích mozkových malformací a o cévním programu kliniky.
Podrobnostmi o jeho fungování ji nadchnul. Nakonec se tak místo do vyhlédnutého Německa vydala na sever Čech.
Oddělení se na vaskulární (cévní) problematiku vysoce specializuje. Cévní program zde má výsadní postavení a vyznačuje se unikátní komplexností. Lékaři se zabývají nejen mikrochirurgickými operačními zákroky, ale i diagnostikou, a to buď v rámci kliniky, nebo ve spolupráci třeba s radiologickou klinikou.
„V Panamě neurochirurg chodí jen na sál, tady je jeho práce daleko obsáhlejší. Už na americkém kongresu jsem z toho byla unesená, po příjezdu sem ještě víc. Vybavení je na naprosto špičkové úrovni,“ podotýká Ingrid a zmiňuje například moderní technologie operačních sálů včetně 3D monitorů pro stážisty či cévní laboratoř pro trénink mozkových bypassů.
Komplexní cerebrovaskulární centrum Masarykovy nemocnice například celosvětově vyniká v léčbě mozkové mrtvice nejefektivnější endovaskulární metodou co do počtu pacientů v přepočtu na milion obyvatel.
„Běžné číslo je sto ošetřených pacientů na milion obyvatel za rok, naše centrum jich dokáže ošetřit 200,“ přibližuje Sameš. V 90. letech začala na ústecké neurochirurgii éra akutních operací mozkových aneuryzmat (výdutí) v Česku, ročně zde zvládají nejvíce takových zákroků v zemi.
„Ingrid má vedle klasické náplně práce přístup do laboratoře. Jezdí do Prahy do anatomického ústavu, kde dělá anatomické preparace mozkové tkáně. A spolupracuje i na publikační činnosti,“ vyjmenovává Sameš.
Dóbry den, pondeli
Za pacienty Ingrid chodí kvůli jazykové bariéře s jinými kolegy. Ranní hlášení o průběhu noční služby jsou vzhledem k její přítomnosti vedena v angličtině. Vedle mateřské španělštiny pak mladá lékařka zvládne nenáročnou konverzaci v němčině. Jenže co čeština?
„Nothing (Nic),“ pokrčí rameny a zasměje se. Pak ale napne ukazováček, aby posluchač zpozorněl, a z úst jí přece jen pár slovíček vyjde. „Dóbry den, dóbre rano, dekuji, pondeli,“ soustředěně vyjmenovává, než dodá, že „tohle je opravdu všechno, co zatím zvládne“.
Přiznává, že komunikace s lidmi mimo nemocnici je pro ni zatím nejtěžší zkouškou. „Jen málo lidí se tu domluví anglicky. Ale několik už jsem jich objevila,“ usmívá se.
Za výraznou oporu označuje paní z realitní kanceláře, která jí pomáhala s bydlením. „Potřebovala jsem řemeslníka, tak jsem jí zavolala a ona mi hned jednoho poslala. Byl hrozně levný, chtěl tisíc korun. Když to přepočítám, v Panamě bych dala možná i čtyřikrát tolik. Celkově je tu velmi levno,“ říká.
Dvouletý pobyt v Česku jí díky vynikajícím studijním výsledkům plně hradí panamská vláda. Stát jí financoval i poplatky spojené se studiem. „Školy jsou u nás sice zdarma, ale já bydlela daleko od hlavního města, kde jsem studovala. Moji rodiče jsou učitelé a nemají nijak vysoké příjmy,“ vypráví dál.
Ústí? Hezké a bezpečné
Právě rodiče se za ní do Ústí ještě nevypravili. Společně s jejím manželem, jenž v Panamě také pracuje jako lékař, mají přijet na Vánoce. „Manžel už tu za mnou ale byl v září,“ prozrazuje těsně předtím, než začne básnit o Ústí.
„Hlavní město Panamy je na mě příliš velké, hlučné. Velikost Ústí mi maximálně vyhovuje. Město je hezké a připadá mi i bezpečné. Byla jsem na stáži v Argentině a hned první den mě okradli.“
„Tady se jdu úplně v klidu projít v noci. Příroda kolem je nádherná. Ale líbí se mi i jinde, třeba v Litoměřicích nebo v Teplicích. Strašně moc toho tady nachodím, takže jsem opravdu fit,“ culí se Ingrid.
Prý až v Česku poznává, co znamená mít volný čas. V Panamě dosud žila jen medicínou. Například rezidenturu, tedy několikaleté období mezi státnicemi a atestací, označuje za extrémně tvrdou, kdy jsou lékaři téměř neustále jen v práci.
Nemocnice a systém zdravotní péče jsou v její zemi rozdělené do tří kategorií podle sociálních vrstev. V tuzemsku ji proto udivuje rovnocenná dostupnost péče pro všechny pacienty.
„Líbí se mi i zdejší mentalita. U nás lidé hned druhého objímají a zvou na návštěvu. Vy k sobě druhého pouštíte postupně. To mi nepřijde špatné,“ pokračuje.
Možnost zůstat i po skončení stáže v Česku pro ni nicméně není téma. A nebylo by ani v případě, že by nebyla vdaná.
„Protože mě už několik let podporuje stát, musím splnit určité podmínky. Až tady skončím, musím být do tří dnů doma v Panamě a pak odpracovat minimálně čtrnáct let v tamním zdravotnictví. Ale rozhodně si na to nestěžuji. Jsem šťastná za to, co mi má země umožnila a umožňuje,“ dodává Ingrid.
