Když byl Dominik Chytka ještě coby žák druhého stupně základní školy se svou třídou na výletě v Londýně, během volného programu se od všech svých spolužáků „trhnul“, vzal téměř celé kapesné od rodičů a vyrazil na večeři do pětihvězdičkového hotelu Savoy. Mořská ryba kambala s chřestem ho tam vyšla v přepočtu na tři a půl tisíce korun.
„Bylo to fantastické. Celá ta návštěva byl pro mě zážitek na celý život,“ vzpomíná dnešní student teplické hotelovky. Už tehdy měl jasno, že chce být dobrým kuchařem. Svému snu se oddává čím dál víc.
Už jste někdy vařil v takovém nóbl podniku, jakým je restaurace v londýnském Savoyi?
Ano, byl jsem třeba ve Francii na stáži v michelinské restauraci.
Jaké to bylo?
No, šéfkuchaře jsem dokázal oslnit i naštvat. Testoval mě třeba tak, že mi dal jídlo a já jsem musel podle chuti poznat, co jím, z jakých je to ingrediencí. Zvládl jsem to dobře, docela koukal. Jindy po mně ale pro změnu hodil talíř (úsměv).
Co jste provedl?
Špatně jsem opekl rybu. Uvnitř byla syrová. Ale v těchto podnicích je takové chování skoro běžné. Ti kuchaři jsou neustále pod obrovským stresem. Viděla jste film Dokonalý šéf?
Viděla. Šéfkuchař v podání Bradleyho Coopera se snaží získat třetí michelinskou hvězdu a v kuchyni řve na ostatní kuchaře jako pominutý. V takovém prostředí bych vydržela pracovat asi půl hodiny...
Takhle to přesně chodí. Ti kuchaři tím žijí. Jednou jsem se v Praze potkal s michelinským kuchařem. Sešli jsme se u něj v bytě. Žil v 1+1, na zemi měl matraci. To bylo skoro všechno. Jenom ta matrace a všude spousta kuchařek a nožů. Říkal mi, že nic jiného k životu nepotřebuje, protože to je jeho život. Hromada peněz byla v těch nožích a knížkách. Já jsem si loni objednal úžasnou kuchařku z Francie. Stála osm tisíc.
Takže svůj ideální život vidíte stejně? Oddat se vaření a usilovat o michelinskou hvězdu?
Ano. Mám ty ambice, chtěl bych ji dostat. Průřez světovými kuchyněmi obohacený o mé nápady. Chtěl bych, aby lidé u mě přestali po prvním soustu údivem jíst. Aby je to jídlo tak dostalo, až se nad ním pozastaví.
Dominik Chytka (19 let)
|
Když vás tak poslouchám, říkám si, jestli pro vás není třetí místo na soutěži Young Chef spíše zklamáním, jestli ho neberete jako špatný výsledek...
Naopak. Bylo nás tam třicet a třetí místo je rozhodně velký úspěch. Za ten jsem považoval už postup z nominačního týdne do finálového. Ta soutěž byla skvělá v tom, že jsme vařili opravdu snad skoro všechno, museli jsme ukázat všechny dovednosti. Zároveň jsme mohli do vaření dát hodně svých nápadů, nedržet se striktně nějakých receptů. To mě hodně bavilo.
Často zmiňujete své nápady. Vymýšlíte tedy své vlastní recepty?
Pořád něco vymýšlím a pořád se učím. Zkouším například slučovat ingredience, které k sobě zdánlivě vůbec nepasují. Třeba limetkovou šťávu s řepou a sójovou omáčkou Tamari. Ale často se samozřejmě stane, že výsledek není dobrý a nějakou ingredienci je potřeba vyměnit. Testuji to na rodičích. Zkouším také molekulární kuchyni. Už jsem udělal třeba svíčkovou v podobě kostky želatiny. Mám už přibližně patnáct vlastních receptů.
Přijde mi krásné, když je mladý člověk do něčeho tak zapálený, navíc do něčeho, co se netýká počítačů nebo mobilů. Myslím, že jste v dnešní době velká výjimka...
Studuji teď na hotelovce nástavbu, když jsem byl ještě na učňáku, učitel se nás ptal, kdo chce zůstat u vaření. Ze třiceti jsme se přihlásili dva. Když dneska někde narazím na některého z bývalých spolužáků, jsou ve fabrice u pásu nebo se jen tak plácají, protože ani nevědí, co by chtěli dělat.
A co přesně tedy po škole plánujete vy?
Maturuji v tomto školním roce. A co bude pak? Dostal jsem nabídku z nejlepší asijské restaurace u nás, z pražského podniku Sia. Chtěl bych tam pracovat a zároveň vyrážet na stáže po celém světě, abych sbíral zkušenosti. Takhle bych to chtěl dělat asi do čtyřiceti, pak se usadit, otevřít si restauraci a jít za hvězdou (úsměv). Ze všeho nejdříve mě ale v lednu čeká soutěž Gastro Junior.
Je asijská kuchyně vaší oblíbenou a co naopak opravdu nemusíte?
Asijská kuchyně mi chutná opravdu nejvíce, protože se v ní úžasně propojují různé chutě. V jednom soustu jich je několik. Nemusím koprovou omáčku. Ale už jsem ji samozřejmě musel několikrát vařit a tím pádem i ochutnat.
Zajímalo by mě, jestli jste se za ta léta vaření stal natolik „rozmazleným“, že už nejdete jíst jen tak někam. Zajdete třeba do fastfoodu?
Jasně, občas zajdu. Umím i pořádně takzvaně zaprasit. I kuchař si chce odpočinout od náročného vaření, náročné gastronomie. Pokud jde o restaurace, nedělám si názory předem. Nebráním se žádné zkušenosti. A když mi někde nechutná, zkrátka se tam nevrátím.
