Jak ale Roubínek zároveň pozoruje, „xenofobie sice existovala vždy, nyní se však stala veřejně akceptovatelnou a často omlouvanou či přehlíženou“.
Památník Terezín připomíná velice těžkou kapitolu našich dějin, jaké to je řídit takovouto instituci? Vysvětlím intenci své otázky: Pro mne osobně je Malá pevnost spojena s vězněním mého tatínka, který v ní byl internován od roku 1942, jaké je to pro vás?
Vidím, že máte k Terezínu díky vašemu tatínkovi velmi blízký vztah. Na blízkém člověku, který vám je příkladem, a bývá zpravidla nositelem vysokých morálních hodnot, se jeho utrpení chápe mnohem snadněji. Chápu to obdobně jako vy. Narodil jsem se 26 let po válce a často nás navštěvovali příbuzní a známí, kteří byli v době války z rasových důvodů vězněni, lidi kteří disponovali úplně jiným žebříčkem hodnot, než jejich okolí.
Ovlivnili má životní rozhodnutí: shromažďovat jejich vzpomínky, studovat a nějakou dobu i žít v Izraeli, ale i mé rozhodnutí pracovat v Památníku Terezín, s nímž je historie naší rodiny spjata. Svou práci dělám opravdu rád, ale beru ji spíše jako poslání či službu. Snažím se ji dělat profesionálně, ale především odpovědně a s citem, a doufám, že se mi to snad daří. Bez osobního vztahu k tomuto místu by vše, co dělám, postrádalo smysl.
Památník Terezín patří k nejnavštěvovanějším u nás, v čem vidíte jeho největší přínos?
Památník Terezín, ať už jsou to jeho expozice či odborná pracoviště, věnující se persekuci židovského obyvatelstva či politických vězňů, fakticky demonstruje na příkladu Československa kolaps demokracie a občanské společnosti, od svobodné a demokraticky zvolené vlády první republiky, přes postupné oklešťování jejích demokratických principů a hodnot, okupaci země cizí armádou, vypořádávání se s ideologickými oponenty a představiteli „nižších ras“, až po jejich naprostou likvidaci.
Památník Terezín tak představuje varování nejen pro české návštěvníky, ale rovněž pro občany jiných demokratických zemí, jejichž pluralitní systém může být právě nyní v ohrožení. Vždyť stačí tak málo a můžeme se i my jednoho krásného dne probudit do nesvobody.
Když se ocitnu v Terezíně, mám pocit, že o něj mají zájem hlavně zahraniční návštěvníci – cizinci od středoškoláků až po dospělé. Jaký je poměr cizinců a našinců mezi návštěvníky? Máte čísla?
Ano, je pravdou, že většina návštěvníků k nám přijíždí ze zahraničí. V současné době jsou to přibližně tři čtvrtiny z nich. Ovšem podíl českých turistů za posledních pět let každoročně plynule roste. Pokud také zvážíme, že nás například za uplynulý rok navštívilo celkem téměř 300 tisíc návštěvníků a Češi mezi nimi nyní tvoří zmíněnou čtvrtinu, tedy více než 70 tisíc turistů z České republiky, mezi nimiž je i mnoho vzdělávacích skupin učitelů a žáků škol, je zde důvod k optimismu.
V neděli 12. května zemřel váš předchůdce, dlouholetý ředitel a uznávaný člověk Jan Munk, můžete na něj zavzpomínat? V čem vidíte jeho největší přínos Památníku Terezín?
Začnu tím, čím Jan Munk svými aktivitami Památníku Terezín v období po sametové revoluci přispěl. Devadesátá léta minulého století, kdy v Památníku začínal, byla velkou dobou, v níž celá naše společnost intenzivně prožívala transformaci od komunistické diktatury k demokracii. Tento proces se přirozeně projevil i v každodenní práci naší instituce. Historie všech perzekučních zařízení v Terezíně, převážně však židovského ghetta, bývala totiž v době nesvobody z ideologických důvodů zkreslována či zamlčována.
Jan Roubínek
|
Jan Munk, jako člověk, jehož oba rodiče prošli terezínským ghettem, a ztratili v době holocaustu své nejbližší, proto chápal výlučnost Terezína a jeho tragickou symboličnost nejen pro Židy, ale pro všechny národy. Rád bych také dodal, že Jan Munk se mimo vedení Památníku Terezín také velmi aktivně podílel na obnově každodenního života české židovské komunity. Byl zvolen třikrát do funkce předsedy Federace židovských obcí ČR a rovněž dvakrát za předsedu Židovské obce v Praze.
A jaký byl Jan Munk jako člověk? Jeden z mých kolegů jej nazval „hodným dědečkem“, což byla ovšem pravda jen částečně, neboť pokud šlo o profesní záležitosti, dokázal se Jan Munk často projevit jako nekompromisní vyjednavač, hájící zájmy naší instituce. Jan Munk, jak mnozí kolegové v Památníku vzpomínají, byl přesto člověkem pozitivním a empatickým. Všichni cítili, že je „jedním z nás“. Obdobně pozitivně se o něm vyjádřili i kolegové z mnoha zahraničních paměťových institucí, s nimiž po dlouhá léta spolupracoval.
Co všechno musel Jan Munk změnit, když se v roce 1990 stal ředitelem Památníku Terezín?
Hned po svém nástupu do funkce ředitele Památníku Terezín, inicioval Jan Munk rozsáhlé změny, především v oblasti historického výzkumu, zvláště pak výzkumu dějin genocidy Židů na našem území a zahájil spolupráci našich vědeckých pracovníků s kolegy ze zahraničních paměťových institucí, s nimiž nebyla v období komunistické diktatury spolupráce možná.
Jan Munk dal rovněž popud k vytvoření nových stálých expozic, které již objektivně prezentovaly perzekuci politických vězňů, ale převážně do té doby zamlčovaný výklad dějin holocaustu a terezínského ghetta. Zasloužil se i o vznik vzdělávacího oddělení, které například minulý rok navštívilo asi 7 tisíc žáků a studentů. Díky úsilí Jana Munka získal Památník Terezín za 27 let jeho působení zcela novou tvář a proměnil se v instituci, která je uznávaná laiky i odborníky nejen nás, ale i v zahraničí.
Z vašeho životopisu vím, že se účastníte komunitního života Židovské obce Praha, jak vnímáte současné xenofobní projevy v naší společnosti?
Mohl bych pro uklidnění říci, že Čechům slouží ke cti, že mezi nimi žije statisticky méně otevřených antisemitů, než na stejný počet obyvatel v okolních zemích. Důvody jsou historické a sahají až do konce 18. století do období vlády Josefa II, ale jejich důsledkem byla pozitivní situace židovského obyvatelstva v českých zemích v období první československé republiky, kdy díky zdařilé integraci Židů do majoritní společnosti byli přijímáni většinou obyvatel jako rovnoprávní Čechoslováci. Byli navíc svým okolím velmi kladně hodnoceni i díky úspěchům v jejich práci. Nikoho by tehdy jistě nenapadlo nazvat například spisovatele Karla Poláčka či filmového herce Huga Haase „Židy“.
To, že naprostá většina Čechů má k Židům kladný vztah, nicméně neznamená, že mnoho z nich nemá sklony k rasové nesnášenlivosti. Jistě se mnohým z nás například stává, že byli svědky, jak se třeba neukáznění zákazníci chovají hanlivě k vietnamským majitelům večerek, tykají jim, a chování naší většinové společnosti k Romům nebudu raději ani komentovat. Češi žili historicky v multikulturním prostředí, jak za rakouské monarchie, tak i za první československé republiky. Za války z tohoto společenství zmizeli Židé, po válce hlavně Němci a my jsme si proto za více než čtyři desetiletí komunistické diktatury odvykli potkávat jiné kultury a zatím jsme se je přijímat od sametové revoluce nestihli naučit. Jistě, že se časem naučíme akceptovat odlišné, a mám proto radost z každého pozitivního příkladu, kdy se cizinec stal jedním z nás.
Například, když vidím úspěšnou a okolím respektovanou českou herečku vietnamského původu, která umí česky lépe než řada rodilých Čechů v mém okolí, nebo když navštívím svoji skvělou romskou zubařku, pocházející z východního Slovenska. Xenofobie existovala vždy, nyní se ale stala veřejně akceptovatelnou a často omlouvanou či přehlíženou. Vím, že přijde opět doba, kdy u nás lidé s xenofobními názory budou opět svým okolím neakceptovatelní, nevím však, zdali se jí dožiji.
Studoval jste na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě i v Tel Avivu, v čem vidíte největší rozdíly mezi českou a izraelskou společností a jejím vnímání odlišných kultur?
V prostředí izraelských univerzit zpravidla potkáváte osobnosti se zcela liberálními názory, které ne vždy reprezentují názorové spektrum všech Izraelců. Vydáte-li se ale třeba na jeruzalémský trh Machane Jehuda, nebo na telavivskou pláž, jste najednou překvapeni, jak názorově pestrý moderní Izrael je. A čím se od nás liší? Izraelci znají dobře cizí kultury. Po celou dobu existence židovského státu byli Izraelci, na rozdíl od nás, svobodným národem, mohli volně cestovat po světě a poznávali jej.
Do Izraele bylo rovněž možné cestovat a svět se zde mnohému naučil. Proto jsou Izraelci, nebo alespoň většina z nich, tolerantní k cizímu a znají jiné kultury lépe než Češi, kteří byli přes čtyřicet let „chráněni“ železnou oponou a cizince takřka nepotkali. Ale i v židovském státě žijí lidé, a není jich málo, kteří o sobě tvrdí, že mají „strach z cizího“ a jejich náboženské či nacionalistické radikální názory se nápadně podobají názorům evropských radikálů. Ani někteří Židé nejsou bohužel extremismu uchránění.
Před zaměstnáním v Terezíně jste pracoval ve Velké Británii, jak tato společnost reaguje na přicházející cizince a jaké zkušenosti bychom od nich měli převzít?
Britové jsou díky své bohaté koloniální historii zvyklí přijímat cizí kultury, ale většinou tomu tak bývalo, pokud se oni sami ocitli jako hosté v cizí zemi, obklopeni kulturním bohatstvím zemí, které si podmanili a které spravovali. Když ale po rozpadu britského impéria začali proudit do Velké Británie noví přistěhovalci z exotických zemí, zdálo by se někdy, jakoby státy jako Indie, Pákistán či Bangladéš některé části Británie doslova opanovaly.
A skutečně, v Británii jsou ve městech jako je Londýn či Manchester oblasti, které vám díky velkému množství přistěhovalců Británii příliš nepřipomínají. Z mé osobní zkušenosti mohu přesto říci, že se k nim rodilí Britové chovají s respektem a většinou jsem, až na několik výjimek, ani z tónu rozhovoru nepocítil jakoukoliv neúctu Britů k cizí kultuře či jiné barvě pleti. Samozřejmě, že Britové byli dlouho přesvědčeni, že mají díky svým imigračním zákonům ve své ostrovní monarchii vše pod kontrolou.
Ovšem po vstupu nových postkomunistických zemí do Evropské unie v roce 2004 přicestoval do Británie velký počet přistěhovalců z východní Evropy, jenž nemohl být nikterak omezen britskými imigračními pravidly, a převážně ti méně vzdělaní a méně kvalifikovaní Britové to zcela nesprávně začali chápat jako ohrožení. Skutečně nesprávně, neboť tito noví přistěhovalci, alespoň prozatím, britský sociální či vzdělávací systém zatěžovali jen minimálně, neboť jsou mladí, zdraví a připraveni vykonávat jakoukoliv práci. Často i takovou, jakou by Britové nikdy nepřijali.
Bohužel právě tato část britských voličů při hlasování o brexitu rozhodla, že Británie Evropskou unii opustí. Tedy ve stručnosti, téměř všichni Britové mají cizince rádi, chovají se k nim s opravdovým respektem, což by nám Čechům rozhodně neškodilo se od nich naučit. Přibližně polovině Britů, té vzdělanější, nečiní problém mít za souseda Inda nebo Čecha, nicméně ta poněkud silnější polovina by se raději většiny cizinců, nehledě na respekt k nim, raději zbavila. Nikdo z nich však dosud za poslední tři roky od vyhlášení výsledků referenda o brexitu nepřišel na to, jakým způsobem to provést.
V čem vidíte největší sílu a největší slabinu naší současné společnosti?
Začnu tou slabinou. Mezi námi žije bohužel doposud mnoho nevšímavých lidí, kterým je zcela lhostejné, zdali žijeme v parlamentní demokracii či nikoliv. Vnímání jejich světa se zúžilo na konzum či vzpomínky „na staré časy“, na dobré jídlo a pití, mobilní telefony či zápasy fotbalové ligy. Takové jedince cokoliv nad rámec chápání jejich světa dočista nezajímá.
V minulém století bylo proto možné takový druh lidí lehce přesvědčit, aby se ve všem plně spoléhali na „vůdce“ nebo aby uvěřili v „diktaturu proletariátu“ a oni se tiše přizpůsobili a časem někteří z nich dokonce začali poslušně vykonávat rozkazy režimu, a někteří to dělali dokonce rádi.
Je cílem vzdělávání a pozitivní motivace, aby takových lehce zmanipulovatelných lidí postupně mezi námi ubývalo. Hnací silou naší společnosti jsou, na druhé straně, aktivní a uvědomělí občané, kteří na sobě soustavně pracují, vzdělávají se, poznávají nové, lidé, kteří nejsou k okolí lhostejní a jsou k němu vnímaví a citliví. Jsem pevně přesvědčen o tom, že takových lidí bude mezi námi jednou většina. Je pouze třeba, aby v každém z nás ten pocit odpovědnosti a společenského zájmu procitl dříve, než bude pozdě.
