Co vás fascinuje na skle?
Sklo je nejkrásnější materiál, který je výjimečný svými vlastnostmi. Má nádhernou optiku, kterou dřevo, kov nebo kámen nemají a kterou brusem rozvíjíte k dokonalosti. Na skle mě nejvíc baví samotné řemeslo, je neskutečně pestré, a to mám rád i v osobním životě. Škála barev a tvarů, které se dají kombinovat, je obrovská. Stejně tak i možnosti, co lze ze skla vytvořit. Od průmyslového a užitného skla přes umělecké solitéry vysokých hodnot či sklo do architektury.
Chtěl jste být vždycky sklářským výtvarníkem?
Původně jsem chtěl být architektem, ale s mými matematickými vědomostmi to nebylo moc slavné. Šel jsem na uměleckou průmyslovku, kde jsem objevil sklo a naprosto mě pohltilo. Chodil jsem na brigády do skláren, ráno jsem vstával ve čtyři, šel pracovat na huť, pak rychle do školy. Zkušenosti jsem sbíral v českých sklárnách i v zahraničí – ve Francii, Nizozemsku, Irsku. Nakonec paradoxně díky sklu jsem se dostal do architektury, spolupracuji s architekty na skleněných instalacích a designu do interiérů.
Už ve 28 letech jste se stal uměleckým ředitelem ve sklárně Moser v Karlových Varech, kde jste na této pozici působil pět let. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to moje nejkrásnější pracovní období. Poznal jsem řadu skvělých lidí a mistrů svého řemesla. Než jsem se dostal na pozici uměleckého ředitele, pracoval jsem jako výtvarník a technolog, následně vedoucí Studia Moser. Začínal jsem v době ekonomické krize, kdy na tom sklárna nebyla moc dobře.
Ale se mnou do sklárny přišla řada nových šikovných lidí, skvěle jsme si sedli a vše začalo fungovat. Měl jsem na starosti design a vývoj, mohl plánovat a rozhodovat o dalším směřování sklárny. Společně s obchodním a výrobním ředitelem jsme dostali od majitele sklárny za úkol vytvořit novou strategii a vizi firmy. Obrovská zodpovědnost, ale zároveň výzva vdechnout slavné značce novou tvář. Trávili jsme často v práci i víkendy, ale bavilo nás to a měli jsme výsledky.
Jak se vám spolupracovalo se skláři, kteří v podniku pracovali třeba několik desetiletí, a vy jako mladík jste jim říkal, co a jak mají dělat?
Ke sklářům musíte přistupovat s respektem. Pokud bych tam přišel jako „mistr světa“, tak mě okamžitě vynesou v zubech, s nikým si servítky neberou. Člověk může být sebevíc talentovaný, ale je to hlavně o dřině. K lidem, ale i ke sklářskému řemeslu musíte přistupovat s pokorou. Ve dvaceti letech neumíte řemeslo jako ten bard v padesáti šedesáti letech, který se ve sklárně vyučil. Musíte si to postupně projít. A protože jsem byl i brusičem, tak když bylo potřeba, šel jsem pomáhat do výroby, zároveň většinu prvních kusů svých návrhů jsem brousil sám, takže o to byla potom spolupráce se skláři jednodušší.
Během vašeho působení v karlovarském Moseru jste mimo jiné pracoval také na státním daru pro papeže Benedikta XVI. Jak dlouho jste ho vymýšlel a vyráběl?
Měli jsme na to asi půl roku. Podmínkou této zakázky bylo spojení s českým granátem. Jezdil jsem do podniku v Turnově, kde jsme vymýšleli, jak zrealizovat můj nápad, který byl technicky dost náročný. Jednalo se o broušený a lepený křišťálový objekt – katedrálu, symbolicky ve tvaru kříže. Vše muselo být na milimetry přesně vybroušené. Uprostřed objektu pak byla vsazená lišta asi s 600 granáty, představující chrámové vitrážové okno. Všechno to do sebe skvěle zapadlo.
Lukáš JabůrekNarodil se v roce 1983 v Chomutově. Žije s manželkou a dvěma dětmi v Klášterci nad Ohří. Absolvent Vyšší odborné školy sklářské a Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Novém Boru. Po studiu sbíral zkušenosti ve sklárnách ve Francii a v Nizozemsku. Vítěz Ceny veřejnosti prestižní soutěže Czech Grand Design 2012 za design váz Hruška a Kolorit. V letech 2013–2018 pracoval jako umělecký ředitel sklárny Moser. Pro jeho práci je typický specifický brus vytvářející impozantní hru světla a barevných průhledů do nitra váz. |
Nyní máte vlastní studio. Jak se vám daří?
Musím zaklepat, že se mi daří skvěle. Externě spolupracuji jak s Moserem, tak s dalšími sklárnami a různými firmami. Pro jeden pivovar pracuji na novém designu pivních lahví. Dokončil jsem novou autorskou kolekci. Pracuji také na návrzích a realizacích ocenění za vědu a výzkum. V neposlední řadě pak připravuji na podzim výstavy v Budapešti a Praze. Pokud se to povede, následovat by mělo Švýcarsko a Berlín.
Co jste dělal v době, když se téměř vše zastavilo kvůli pandemii covidu?
Paradoxně covid mi pomohl získat řadu nových českých klientů. Když se všechno zavřelo, sedl jsem si do kanceláře k počítači a obesílal nové potenciální zákazníky, zároveň připravoval novou kolekci. Zpočátku nikdo neodpovídal, ale jak se postupně vše začalo vracet do normálu, začali se klienti ozývat a objednávat. Přišly nové zakázky, spolupráce s ambasádami v zahraničí, sběratelé. Na konci loňského roku jsem tak měl výstavu v českém centru v Sofii a v Praze. V současnosti jsem na stropu toho, co jsem schopen zajistit.
Kdo jsou vaši zákazníci?
Spolupracuji s městy, kraji, ambasádami, různými institucemi, které kupují designové sklo jako dárky pro své partnery. Navrhuji design skla pro strojní i ruční výrobu ve všech oblastech. Mám dnes řadu osobních individuálních klientů a sběratelů v zahraničí a u nás, kteří si u mě objednávají unikátní broušené vázy a objekty. Berou to jako investici do díla s vysokou přidanou hodnotou, zároveň chtějí mít něco pěkného, originální autorský kus, který mají pouze oni, protože je vyroben jeden kus. V poslední době těchto klientů, především těch českých, přibývá. Celkově výrazně vzrostlo povědomí a zájem o české designové a umělecké sklo. Z toho mám největší radost, protože pro budoucnost našeho oboru je to zásadní.
Vaše exkluzivní vázy se prodávají za desítky až stovky tisíc korun. Vyplatí se taková investice?
České sklo je ve světě velký fenomén, takže určitě ano. Díla sklářských mistrů, stejně jako výtvarná díla, získávají postupem času na vysoké hodnotě. Pro srovnání: váza, kterou jsem v loňském roce prodával za třicet tisíc korun, stojí dnes 42 tisíc korun a zájem je stále větší. Váza Hruška, za kterou jsem získal ocenění Czech Grand Design 2012, začínala na ceně kolem 40 tisíc korun. Její výrobu sklárna letos ukončila a doprodává ji za 300 tisíc korun. Poptávka je stále velká.
Váza Tawny
Kde hledáte inspiraci pro svoje návrhy?
Inspirace je všude kolem mě. Nicméně nejvíce mě inspiruje řemeslo. Nejlepší nápady přicházely vždycky ve sklárně. Když všichni odešli domů, zalezl jsem si do brusírny a zkoušel neustále něco tvořit. Řezat, brousit, lepit a u toho mě napadaly další možnosti a inspirace. Při vymýšlení užitkového designu je pak pro mě důležitý příběh značky, pro kterou ten design je, její historie, určitá symbolika v kontrastu s technickými a užitnými požadavky.
Každý váš výrobek vypráví příběh. O čem jsou?
Já mám rád pohádky. Do každé skleničky nebo broušeného díla se snažím promítnout, co mě inspirovalo. Třeba poslední kolekce Spring je inspirovaná jarem. V tomto ročním období jsem ji navrhl. Chtěl jsem vytvořit křišťálově čisté broušené vázy s barevnými přechody připomínající typické jarní mlhy nad krajinou a její nálady. Je fajn, když pak vše do sebe pěkně zapadne a klient je spokojený, protože s vaším dílem kupuje i kus vašeho příběhu.
České sklo patří mezi světovou špičku. Na sklárny však dopadají vysoké ceny energií – plynu a elektřiny. Hrozí, že budou muset omezit výrobu či úplně skončit. Neobáváte se o budoucnost českého skla?
Bohužel se to může stát, protože v současnosti kromě vysokých cen za energie je problémem ta velká nejistota. Navíc ručně vyráběné sklo je nákladná záležitost a vždy, když přijde nějaká krize nebo oslabení, ve sklářství se to projeví nejdřív. Smutné na tom je, že když už se sklárnám dařilo, našetřily finanční prostředky pro investice a své zaměstnance, tak nyní vše během chvilky zmizelo v nákladech za energie a zlepšení je v nedohlednu.
Konec sklářství v Česku. Na vině jsou nedostatek plynu a vysoké ceny energií |
Jaké umělecké přání byste si ještě rád splnil?
Většina uměleckých přání se mi již splnila. Dělám práci, která mě baví a dělá radost nejen mně. Setkávání s klienty je pro mě zásadní, s řadou z nich se známe léta. Proto buduji nové studio s brusírnou a vzorkovnou, kde bychom se mohli potkávat a klient by viděl, jak vše vzniká. Chtěl bych také do budoucna k sobě přibrat nové kolegy, kteří by se starali o obchod, a já tak měl víc času na řemeslo a vzorování. Člověk nemůže stát na místě, je potřeba se neustále posouvat.
