Dlouhých 33 let jste nepřetržitě stála v čele Diakonie Litoměřice, můžete představit její práci?
Za 33 let činnosti jsme naši službu vyspecifikovali pro osoby se zdravotním a mentálním postižením a dále pro cílovou skupinu matek a později i rodičů s dětmi v komplikovaných situacích. Diakonie Litoměřice má dnes šest sociálních služeb a šest hospodářských činností, tedy provozů a chráněných dílen, které mají možnost zaměstnat lidi s handicapem. Pracuje u nás 220 zaměstnanců, z čehož většinu tvoří osoby se zdravotním postižením.
Stála jste u založení Diakonie Litoměřice v roce 1992, co vás přivedlo k sociální práci?
S projektem litoměřické Diakonie přišel farář Českobratrské církve evangelické Zdeněk Bárta, který tehdy přecházel z nedaleké Chotiněvsi do Litoměřic. Zde chtěl nejen navázat na duchovní činnost, ale ukázat, že církev nežije jen sama pro sebe, ale může pomáhat i lidem, kteří potřebují pomoc a oporu. Právě takovou činnost totiž nesměla církev za vlády komunistů dělat. Zdeněk za mnou tehdy přišel, zda bych se nově vznikající sociální práce nechtěla ujmout. Jsem sice vystudovaná chemička, ale tuto práci jsem dělat nechtěla. Naopak jsem v sobě objevovala vztah k lidem, a proto mě tato výzva zaujala.
Jaké byly začátky nově vznikající Diakonie?
Začali jsme hledáním, kdo by naši pomoc potřeboval. Na městě nám doporučili osoby na vozíčku, tito lidé však neměli zájem. Organizovanost je neoslovila, naopak po revoluci chtěli svobodně žít. Velice rychle se však ukázalo, že řada lidí potřebuje pomoc v krizových situacích. Naší první činností bylo krizové centrum, na které pak časem navázala velká řada práce v dalších oblastech. Smyslem bylo a je individuálně podporovat zájemce tak, aby co nejvíce zvládli svoji samostatnost, i s potřebnou dopomocí.
Co pro vás bylo při vedení Diakonie nejtěžší?
Nejtěžší jsou lidské vztahy a personální věci, tedy udělat nábor nových lidí tak, aby dobře fungovali v týmu. Aby se pracovník dobře zacvičil, aby nevyhořel a aby ho to pořád bavilo a měl i profesní růst.
Co vám při vedení diakonie nejvíce pomáhalo?
Paradoxně také personální vztahy. Každý má nějaký dar a já si myslím, že mám dar objevovat a odhalovat v lidech to, kde by opravdu mohli rozkvést. Tak se mi podařilo řadě lidí pomoci v osobním růstu a nasměrování, že rozvinuli svou aktivitu ještě více. To mě vždy pozitivně nakoplo.
Diakonie Litoměřice je známá nejen svou sociální prací, ale také pořádáním aukce, která pro tuto práci pomáhá získávat tolik potřebné finance. Jak vznikla myšlenka aukce a co to s sebou přineslo?
S myšlenkou na aukci přišel před 31 lety jeden člen našeho představenstva. Na té první se vybralo sice jen 60 tisíc korun, ale osahali jsme si to a rozhodli jsme se pokračovat. Zpočátku jsme dražili jen výtvory klientů, ale postupně jsme začali dražit i díla renomovaných umělců. Posledních 12 let aukci pořádáme v Litoměřicích na hradě a podařilo se vytvořit skupinu suprových dárců, kteří aukci dali úžasný punc.
Chantal si naši aukci zamilovala, říká ředitelka litoměřické diakonie |
Sociální práce je u nás obecně značně podhodnocena, ale někdy se stává, že stát i to málo ještě razantně „zkrouhne“. V roce 2017 jste například dostali dotaci na provozování sociálních služeb o 4,5 milionu korun nižší. Co to pro manažera diakonie znamená?
To bylo psychicky hodně náročné období. Od té doby jsem se naučila brát věci tak, že mají-li být, srovnají se. Neznamená to ale, že není třeba se snažit věci řešit a modernizovat. Tehdy jsem si jako manažer uvědomila, že věci nestojí jen na lidských silách, ale i na té síle shůry. Protože kdyby se člověk poddal deziluzi, tak velice rychle vyhoří.
Velkým zásahem do života místních lidí byly povodně v roce 2002 a 2013. Diakonie Litoměřice okamžitě začala pomáhat. Co to pro vás znamenalo?
To byla velká výzva. V roce 2002 jsme u nás na evangelické faře vytvořili velkou základnu, odkud dobrovolníci vyráželi pomáhat do Terezína a do okolních vesnic. Stejnou práci dělala i diakonie v Německu, ta ale navíc uspořádala sbírku, která jim vynesla velké peníze. Část výtěžku chtěli věnovat na zajímavý projekt, který by rozvíjel diakonickou práci. Za tyto peníze se v Terezíně koupila bývalá restaurace, ze které jsme udělali chráněné pracoviště, restauraci Klobouk, kde nyní pracují naši klienti. Zakoupeny byly i dva protější domy, kde jsme vybudovali byty pro lidi zasažené povodněmi. Při povodních v roce 2013, kdy už byl Terezín opraven a voda se tam nedostala, se tyto domy staly základnou a zázemím pro další povodňovou pomoc.
V roce 2016 jste dostala Cenu Aloise Klára za rozvoj sociálních služeb v Litoměřicích, loni jste byla oceněna Národní cenou za práci v sociálních službách a získala jste titul Manažerka sociálních služeb. Jak vám tato ocenění pomohla ve vaší práci?
Myslím si, že to je potvrzení práce celé organizace, nikoli mojí, ale celého týmu. Svůj osobní rozvoj jsem postavila na spolupráci s kvalitními lidmi, a protože se opírám o šikovné lidi, beru to jako naši společnou cenu.
Na vaši práci nyní navazuje vaše dřívější zástupkyně Zuzana Matějovská, co byste jí do její práce popřála?
Zuzana je dlouholetým pracovníkem diakonie, prošla si tu několika oblastmi a považuji ji za opravdového profíka. Je velmi precizní i v práci s novými technologiemi, na kterých je také potřeba stavět. Stojí před nelehkým úkolem v oblasti efektivity zakázek a výroby. Přála bych jí hodně trpělivosti, síly a naděje. Samozřejmě bych jí přála spokojený a šikovný tým a boží sílu, protože jen svou vlastní pílí to člověk neurve.
